Šéf od zaměstnanců nemůže čekávat stejný výkon jako od sebe

Letos už konečně ano. Vždy jsem měla pocit, že v rukávu mám ještě příliš mnoho nápadů, ale nyní věřím, že i to může být cesta k jejich realizaci. Projekty lanovek na Petřín a Ještěd mi navíc otevřely úplně nové pole působnosti, začínám spolupráci s developery, myšlenkami se vracím k návrhu svítidel, která jsem dělala před deseti lety.

Ve Whoop·de·doo je nás i s externisty okolo dvaceti. V AMD (Anna Marešová Designers, pozn. red.) pracujeme většinou ve čtyřčlenných týmech. Nikdy jsem neprošla korporátem ani vedoucí pozicí, takže jsem se řízení lidí musela naučit. Byla jsem zvyklá zastat širokou škálu povinností sama, nejobtížnější pro mě proto bylo aktivity delegovat. Je to skutečná disciplína, kterou se člověk musí naučit. Co ale dělám opravdu nerada, je kontrolovat lidi. U malé firmy je naštěstí rychle znát, když něco nefunguje. Je to jako malá loďka na moři, rozhoupe ji leccos.

Vědomě to nedělám, většinou musím narazit. V ten moment však často musím ještě víc zabrat, abych problém vyřešila. Psychoterapie a další podpůrné prostředky jsou skvělé. Jednou za čas potřebuji klid, být sama a počkat, až ta řešení sama přijdou. S projektem DoToho! jsem kdysi v centru Opero absolvovala velmi přínosný mentoring. Dodnes mnou rezonují dvě poznámky mého mentora. Zaprvé mi řekl, že od svých zaměstnanců nemůžu čekat stejný výkon jako sama od sebe. Každý máme jinou energii a vyhovuje nám jiný typ práce. To druhé sdělení mého mentora byl obdiv. Za to, že musím během dne udělat spoustu věcí, které nejsou moje parketa, a já je přesto dělám, a dokonce docela dobře. Já ale vím, že jsou to právě tyto aktivity, které mi berou nejvíc energie, nebaví mě a měla bych se jich vzdát. Moje dvě profese ale bohužel moc nejdou dohromady – pro designérskou práci potřebuji soustředěnou činnost a klid, jenže vedení firmy je plné impulzů a schůzek.

Před čtyřmi lety během pandemie jsem uvízla na Kostarice a uvědomila si, že jsem úplně rozložená. Odpadly mi schůzky, pracovala jsem méně hodin denně a věnovala se sobě. S návratem jsem se začala více zamýšlet nad tím, s kým a jak trávím svůj čas a že nemusím být všude. Jsem díky tomu efektivnější. Vím, že každý výstup pro klienta nemusím vypiplat k dokonalosti. Někdy stačí odkomunikovat jen část projektu a ušetřit si zbytečnou práci. Jsem hodně reaktivní povaha a na příliš mnoho stimulů si musím dávat pozor.

Zodpovídat za celý proces výroby a rozpočet, na to si designér málokdy sáhne. Osvědčilo se to také u veřejné dopravy – když přemýšlíme nad nějakým řešením, uvažujeme o tom, že musí být vyrobitelné. Vyrobit se samozřejmě dá ledasco, ale když operuji s veřejným rozpočtem, tak to vnímám jako společnou energii, kterou nechci plýtvat. I to jsou limity, které mě na počátku projektu zajímají. Do veřejných projektů jdu s pokorou a s vidinou cílového prostředí a uživatele. Ráda jsem přítomná také u výroby. Výsledek tvoří i drobné detaily, a když se dostanete do fabriky, mnohé si jako designér uvědomíte a při komunikaci s inženýry nebo konstruktéry ujasníte. Ráda pokládám otázky, co si ještě v designu můžeme dovolit a kde už narážíme na hranice určité normy. Věřím, že i proto byl design šedesátých let minulého století u nás tak kvalitní – v té době panovala mezi designéry a konstruktéry blízká spolupráce. Nyní je situace komplikovanější, protože se jednotlivé díly málokdy vyrábějí v jedné fabrice.