Marva Griffin to zařídí! Rozhovor s kurátorkou, která objevuje mladé designéry

Nikdy se neunavím. Víte proč? Protože své oko i mysl vedu vždy pouze jedním, a to naprosto konkrétním směrem a nedovolím, aby mě někdo obelhal. To by se vám v mé pozici mohlo snadno stát. Nechat se unést vizí někoho, z koho se posléze vyklube šlendrián, a vám nezbude než zírat na nehotové, nedodělané a polovičaté věci. To byste se pak snadno zklamal, zahořkl a unavil, obzvlášť pokud by se vám to stalo vícekrát po sobě. Já si však každý rok vytyčím téma, na které se chci při výběru vystavujících zaměřit, a nepolevuji, dokud mě dotyční nepřesvědčí. Nejsem ale nějaký drsoň, co lidi tlačí ke zdi, jen se stále ptám. Někdy klidně i jako malé děcko. Ale dobrý design musí před takovými otázkami obstát. A co mě dokáže nadchnout? V poslední době to je především design, který zohledňuje lidské potřeby. Když se dokáže estetika spojit s něčím, co opravdu přináší konkrétní řešení, hned o tom chci vědět víc. Žijeme v době, kdy jsou řešení nezbytná, kde není čas na manýrismus.

Narážím tím na vcelku otřesnou realitu, která odhaluje, že v uvažování nad navrhováním předmětů jsme se za posledních čtyřicet let moc neposunuli. Ano, osvojili jsme si sice inovativní výrobní postupy, ale nepřevrátili jsme uvažování nad samotným procesem vzniku něčeho designového, tedy proč a za jakým účelem to vlastně děláme. Na designové objekty i nadále nahlížíme optikou západní civilizace, což znamená jízdu na pomyslné výrobní lince, kde komerčním produktům dáváme novou podobu, a to se stále stejným entuziasmem jako v padesátých letech. Ale potřebujeme další designový odšťavňovač, anebo spíš důmyslné přenosné umyvadlo, které by zlepšilo hygienické návyky v rozvojových regionech v době pandemických vln? Až geopolitická krize a také pandemie zamíchaly prioritami, a ač je to štěstí v neštěstí, vede nás to směrem k budoucnosti, kde bude design zase dávat větší smysl.

Rozhodně. Víte, já jsem z Venezuely a my v Latinské Americe milujeme vše evropské. Evropa, to je ten starý kontinent, země zaslíbená. Já v sobě během dospívání vcelku rychle rozpoznala touhu vydat se do tohohle inspirativního ráje a působit zde. Takže se musím přiznat, že i já byla zprvu fascinována rozličnými formami. Když jsem se dostala do Milána poprvé, někdy v sedmdesátých letech, byla jsem naprosto unesena, a to jsem přitom za sebou měla zkušenosti z New Yorku. Milovala jsem ten esprit, ten náboj, ve všem, od hrníčku až po zábradlí. Tehdy bych vám na tu předchozí otázku tak kriticky neodpověděla. I Salone Satellite byla v době svého vzniku trochu jiná přehlídka. Ale časy se mění a my musíme odpovídat nárokům doby.

Myslím, že nám potrvá ještě několik dalších let, než otestujeme vybraná digitální řešení, na která jsme v důsledku pandemie museli přejít. Musíme zjistit, zda si na ně chtějí přivyknout i návštěvníci, a podle toho vyhodnotit, která jsou nezbytná, a která ne. Všeobecně se Salone del Mobile velmi změnil, ale nevím, jestli je změna to správné slovo – možná je to spíš evoluce. Velkou proměnou si totiž prošel sám Milán. Od průmyslové metropole se vyvinul v designový inkubátor. Jsem šťastná, že se nyní město, které bylo symbolem té výrobní síly Západu, stalo místem, kde se dnes, mimo jiné právě i prostřednictvím programu Salone del Mobile, můžeme zamýšlet nad ekonomičtější a zelenější budoucností planety.

Můj bratr začal pracovat jako velvyslanec v Ženevě. Když jsem zjistila, že to je jen pár hodin cesty do Milána, často jsem za ním s dětmi cestovala. A po jedné z těch cest jsem se do Ameriky vrátila na sedm měsíců a úplně naposled. Jednoduše mi všechno došlo, vzala jsem celý svůj život a přesunula ho do Milána. Město si mě přisvojilo.

Přesně si už pamatuji jen rok, tedy 1998, a pak mi prvních pár ročníků trochu splývá v jeden. Všechny ale naplňovala taková zvláštní atmosféra neuvěřitelně silné energie, kterou jsme do toho chtěli vložit, bez jakýchkoli omezení. Představte si, že jsem tehdy seděla na obědě s jednou svojí známou a ta mi, když jsem jí o Salone Satellite vyprávěla, doporučila, ať se obrátím na studio Philippa Starcka, že tam má prý mnoho mladých a talentovaných designérů. A já zvedla telefon a druhý den už mu třásla rukou. Byla to doba, kdy jsme se nestyděli přijít ke dveřím, zaklepat na ně a představit se. Pokud to splnilo účel, nebylo za co se stydět a já na to byla expert. Díky tomu pak v našem týmu kolovala taková průpovídka: „Marva to zařídí.“

Všichni hledají příležitost, jak svůj nápad proměnit v pohádkové jmění. Proto ráda pracuji s mladými lidmi, kteří se nenechají zlákat vidinou zisku. Zní to idealisticky, ale tak to není. Peníze skutečně dokážou kazit svět, věřte mi, jsem dostatečně stará na to, abych to mohla říct.

Nastupovala jsem tam v roce 1972, tehdy jsem působila v titulu House & Garden, kam později přijali Annu Wintour jako šéfredaktorku. Chtěli si ji nejprve otestovat v méně důležitém titulu, než ji pustí do Vogue. Byla mladší než já. Zvídavě jsem si ji prohlížela. Byla nervózní, těkala, toužila vše od začátku změnit. Já jsem byla spíš taková pozorovatelka, takže jsem té její energii moc nerozuměla. Ale její změny mi přišly zajímavé. Já ale chtěla být víc v kontaktu s lidmi. Proto když jsem po přesunu do Milána získala místo manažerky v tiskovém oddělení Piera Ambrogioa Busnelliho, byla jsem šťastná.