Všechny ženy na vysokých postech v sobě musí mít trochu chlapa

Určitě ano. Ve vedení magistrátu mám kolem sebe samé muže. Kdybych byla přecitlivělá žena, nebylo by to únosné, nikam bych to nedotáhla. Je to možná dané i tím, že jsem znamením Kozoroh, tvrdší povaha, která se hned tak nerozpláče a nehroutí. Na druhou stranu stále zůstávám ženou, takže se někdy i snažím využít ženské zbraně k tomu, abych dosáhla svého. Muži v mém pracovním okolí se ke mně chovají velmi pěkně. I když to se mnou nemají vždy jednoduché, zůstávají gentlemany. Přesto mi nic nedarují, takže se o mnoha věcech někdy i hodně hádáme. Nicméně já mám hádky ráda, protože si myslím, že různorodost názorů nás posouvá dál. Nepotřebuji a vlastně nesnáším, když se mnou někdo stále souhlasí, naopak ocením takové partnery, kteří se mi nebojí říct svůj vlastní názor. Ne vždy jsou ta jednání jednoduchá, jemná žena by to možná nezvládla. Myslím, že všechny ženy na vysokých postech v sobě asi musí mít trochu chlapa, alespoň já to tak mám.

Ano, můj manžel se musel přizpůsobit tomu, že za svou kariérou jsem nešla standardní cestou. Poměrně brzy jsem se stala generální ředitelkou jednoho z nejvýznamnějších hotelů České republiky, karlovarského Grandhotelu Pupp, a v té době moc jednatřicetiletých „holek“ tak velký hotel neřídilo. Všichni zaměstnanci mě tam sice znali, protože jsem pracovala na obchodním oddělení, nicméně jsem tušila, že starší kolegové, co byli najednou pode mnou, si říkali: „No nazdar, jak to tady bude ta mladá holka řídit?“

Vlastně ani ne. Když se pár let předtím dělaly zaměstnanecké pohovory a dostala jsem otázku, kde se vidím za tři roky, řekla jsem tehdejšímu řediteli bez zaváhání, že na jeho židli. Nelekl se toho, jen se usmál. Nechal mě dále profesně růst s tím, že mi umožnil, abych za něj řešila řadu věcí. Když mi nabídli, zda vezmu generální ředitelku, vůbec jsem nepochybovala. Byl to pro mě jasný a očekávaný krok. Představu o kariéře jsem měla naplánovanou a práce pro mě byla vždycky velmi důležitá. Když se poštěstí, že je vám práce zároveň i zábavou a koníčkem, neřešíte hodiny, které tu trávíte. Pupp byl mou srdeční záležitostí a myslím si, že zůstane napořád. Jsem vděčná za příležitost, která mi byla dána, a přestože odchod nebyl snadný, dokážu se dnes do hotelu vracet už v úplně jiném postavení. Hotel mě ovlivnil nejen profesně, ale i osobně.

Neohromuje mě to. Když mi někdo řekne: „Jsi úspěšná,“ tak mi to vlastně přijde divné, protože si tak nepřipadám. Ano, vedla jsem Pupp, ale to je hotel ve Varech, a ano, jsem primátorka, což je dobré, ale zase „jenom“ primátorka Varů, malého města… Takže v tomto kontextu mi nepřipadá, že bych měla být něčím zajímavá, přičemž osmnáctileté vedení Puppu považuji za to nejvíc v mé kariéře. Když jsem pak po dohodě s novým majitelem odcházela, říkala jsem si, co budu dělat. Řídit jiný hotel? Mám odejít do zahraničí? A přišla nabídka, jestli nechci být lídrem na kandidátce hnutí ANO. Do té doby jsem se o politiku nezajímala, ale pokusit se dostat na pozici primátorky mi vlastně přišlo jako dobrý nápad. Vyšlo to, jsem už v druhém období a práce moje a mých lidí je už za námi reálně vidět.

Z byznysu jsem naučená, že se věci nemohou řešit tak, že něco stále slibujete. Nemůžu přijít k zaměstnancům a říct jim, že navýšení mzdy proberu s majitelem a pak uvidíme. Musím říct, jak to bude. Buď že navýšení nemůžu slíbit, nebo seberu odvahu, jdu za majitelem a přesvědčím ho, že se mzdy musejí zvýšit. Někdy nelze dělat kompromisy, situace se musí rozseknout. Politici tohle neumějí. Často je to jen o slibech, protože nechtějí naštvat voliče. Hezky mluví, ale nic se pak nestane. Já politiku dělám s tím, že se snažím řešit věci, jak nejlíp umím. Stane se taky, že rozhodnutí někdy nemusejí být správná, ale vždycky se dá najít řešení, jak to napravit. Nebojím se přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. A troufám si říct, že obyvatelé tenhle postoj dobře vidí, vnímají mě jako normální ženu, která se za ně snaží postavit a která nelpí na tom, aby byla primátorka dalších dvacet let. Pokud už mě nebudou chtít, klidně se z politiky stáhnu a budu se živit třeba i rukama. Jsem velmi dobrý pomocník. To by mohl potvrdit manžel, kterému občas pomáhám v jeho podnikání.

Ano. Vařit sice neumím, ale baví mě v kuchyni pomáhat. Nikdy jsem neměla přílišný vztah k jídlu, což je vlastně zvláštní. Většina lidí mi závidí, že mi manžel vaří samé dobroty, a já to ani nejsem schopna docenit. Baví mě pozorovat, jak přesně ví, co kam patří, jaká surovina se kterou funguje. Tak se snažím svým dílem také trochu přispět. Škrábu brambory, loupu mrkev, myju nádobí. Takové ty obyčejné věci. Když je zapotřebí pomoci a nemusím být v práci, chodím takhle odpočívat. Pracovat v gastronomii je náročná práce a obdivuji všechny, kteří to dělají. Je to dřina, kterou lidé v naší zemi zatím moc nedoceňují. Už osm let mám možnost učit na středním odborném učilišti stravování a služeb a vidím, jak každý rok ubývá studentů, kteří by se chtěli gastronomií živit ať jako kuchaři, nebo číšníci. Karlovy Vary jsou městem cestovního ruchu a je důležité vychovávat nové generace těchto profesí, které budou obsluhovat nejen hvězdy filmového plátna, ale všechny hosty, kteří k nám do města zavítají.