Umění
Alžběta Josefy: Toužím proniknout dovnitř
Michal Josephy18. 4. 2026
Alžběta Josefy je umělecký živel, který ve své tvorbě hledá podstatu, jádro věci, čili „pátý element“.
Foto: Michal Josephy
V aradském ateliéru
Pocházíte z tradičního mlynářského rodu, po němž se zachoval nejstarší známý nápis o založení mlýna v Čechách (Josefyho mlýn, 1541). Voda, kolem níž se u mlynářů vše točilo, však váš umělecký živel úplně není. Nebo se pletu?
Myslím, že každý ze živlů prožívám v různém období a různě intenzivně. I když jsou elementy v mé práci podstatné, tak je pravda, že voda mě spíše zatím obtékala… Možná jsem se jí však vyhýbala i sama, protože třeba ve staroegyptské mytologii představuje nekonečný, nehybný a temný praoceán, který existoval před stvořením světa. A já se doteď spíše snažila o strukturování a hledání vzorců a řádů, které mohou člověka před upadnutím do zmaru a chaosu chránit. Na vodu jsem však nedávno narazila spíše kvůli její absenci. Mám ráda pouště, takže poslední dobou se mi voda vyjevuje právě kvůli tomu, že někde chybí. Ve své tvorbě teď zachycuji především její proudění – v podobách vlnitých struktur, do kterých formuji zrnka písku.
Stavy jako flow, oceánský pocit či proud vědomí jste nikdy nezažila?
Ale ano, zažila. Zrovna nedávno se mi zdál sen, ve kterém jsem viděla a cítila, jak se vzdouvá a klesá velká a mocná vlna oceánu. Pohybovala jsem se společně s ní a postupně zjišťovala, že mezi mým dechem a vlnou je souvislost. Nádech souvisel s vzedmutím vlny, výdech s jejím opadnutím. Čím víc byl dech synchronizovaný s vlnou, tím plynulejší a intenzivnější byl celý prožitek. Celé to mělo povahu virtuální reality či videohry.
Z jakých vod tedy pramení vaše umělecká tvorba?
Foto: Michal Josephy
Arad, Negev
V naší rodině měli téměř všichni nějaké výtvarné nebo múzické nadání. Ale odkud pramení? Mně osobně zajímá hlubinná psychologie, práce C. G. Junga, učení advaita-védánta i alchymické a hermetické texty. Hledám v nich to, co mají společné. Praktikuji hatha jógu, ale sem tam zařadím večírek a snažím se tak nějak najít správnou míru věcí… která je ale sama tak tekutá a proměnná. Učím se v sobě rozvinout nástroj správného rozlišování…
Zdravé míry? Říkáte to sice umírněně, ale nejste nakonec sama živel, který hledá pevný střed? Tichá voda, co břehy mele?
Asi ano. Ale už vím, že disciplína je něco, co potřebuji. A protože ke mně nepřichází z vnějšku, musím si ji nacházet sama. Před rokem jsem například, na doporučení mojí lektorky jógy, začlenila každodenní ranní studené sprchy. Ale rovnou, žádné skotské střiky. Zní to možná banálně, ale znatelně to posunulo jisté hranice. Třeba to, že u mě slábne odpor k nepříjemným situacím.
Jak se tato disciplína projevuje v umění?
Ve vizuálním umění čím dál tím víc cítím potřebu formy a vyjadřovací prostředky tříbit a čistit. Od narativů, gest i kulturních specifik. A dostávat se spíše k něčemu obecně lidsky platnému a podstatnému. Všemi těmito nástroji mířím k tomu, abych „nepřekážela“ při malování obrazů nebo skládání písní a textů, které pak mohou, chcete-li, volně protékat a proudit.
Mě jako antropologa zaujala především vaše „tělesná tvorba“. Proč vás toto téma oslovilo? Protože máme s tělem každodenní zkušenost?
Myslím, že tělo, jakožto absolutně neoddělitelné od lidské zkušenosti, je právě klíčem k lecčemu zajímavému. To, že můžu – a nesmírně mě to fascinuje – zakoušet svými smysly rozmanitost tohoto světa, je velká pecka. Ve své tvorbě usiluji, abych zachytila alespoň odlesk neprojeveného. Často se to nedaří, protože mi to uniká, ale to je právě dobrodružství, které k tvorbě, myslím, patří. Když se mi to alespoň trochu podaří, uvidím to a vím, že je všechno v pořádku. V životě radost střídá smutek, jsou to situace, které neustále probíhají. Snažím se zůstat citlivá k dramatům světa, ale současně vědět o tom podstatném a nehybném pod tím vším. Věřím, že onen rozpor – fakt, že trpím v těle – mě může dovést k prožitkům transcendentním.
Zaměřujete se rovněž na struktury, archetypy a nejrůznější záhyby niternosti, kdy se vnější (podobně jako u ohrnutí nohavic u kalhot) stává vnitřním a naopak. Kdybych byl umělec, zřejmě bych dělal něco podobného…
Ano. Jen si říkám, do jaké míry mají být tyto jevy odhalovány oku diváka. Přílišné obnažení totiž může něco z té fascinace ubrat. Kdesi jsem četla něco o japonské kultuře, v níž krása existuje v tom, co je přikryté stínem… To, co je více zahalené než odhalené, vám umožňuje tušit a zve vás to přijít blíž. A já vlastně chci být tím tajemstvím okouzlována také, přestože si stále opakuji: „Prosím o to, ať vidím věci skutečně takové, jaké jsou.“
Vedle vizuálního umění se rovněž zabýváte hudbou, v níž se ozývá mnoho kulturních vlivů. Jak se to přihodilo?
Foto: Michal Josephy
Negev recording session
Spousta věcí v životě mě tak nějak náhodně potkala a hned mě do sebe vtáhla. Tak to bylo i v případě hraní na perkuse z Blízkého východu. V osmnácti letech jsem díky kapele Gothart dostala první opravdické angažmá. Nějakých devět let jsem s nimi hrála a v repertoáru jsme měli vše od tradičních písní sefardských Židů po lidové písně albánské, bulharské, řecké či makedonské. Pak přišla kapela BraAgas, jejíž hudební profil byl v podstatě podobný.
Já jsem ale člověk 21. století, takže toužím i po současném zvuku. Mám ráda jazz, elektroniku i hip hop. Teď zrovna pracuji na debutovém albu Dear Jung a snažím se z toho společně se skvělou kapelou udělat smysluplný tvar. A je to moc vzrušující, protože jsem zvyklá na práci v ateliéru, kde jsem sama. Tento nový způsob tvorby je o živé spolupráci s talentovanými lidmi, což je úplná oáza. Nemám moc ráda eklektické mísení věcí, a sama teď vytvářím „mélange idejí vyvěrajících z letenského asfaltu a šumu holešovické tržnice s drobným nánosem písků Blízkého východu“. Nevím přesně, kam jsem se vydala, a říkám tomuto rozpoložení „nejistý popud“. Teprve v průběhu utváření nakonec poznám, co je přínosné a co ne. I přesto, že má inspirace pochází z různých krajin, sleduje stejnou věc – její esenci.
Hledáte i v této oblasti „vlastní hlas“? Vlastní vyjádření?
Ano, hledám. Ale čím víc ten „vlastní hlas“ nacházím, tím více je mi jasné, že není vůbec osobní (ve smyslu nějakého originálního gesta nebo specifického rukopisu). Ty práce asi vždy budou vykazovat stopy mojí individuality, ale vlastně je to něco, co mě na tom vůbec nezajímá. A čím víc tohle vím, tím lehčeji se mi dýchá. Jak ve vizuálním umění, tak v hudbě uplatňuji tentýž postup. Jinými prostředky mířím do stejného místa. A to – dovnitř.
Apropos, když už jsme u těch cest a kulturních vlivů. V nedávné době jsem zaznamenal několik vašich „výprav za uměním“. Například uměleckou rezidenci v Izraeli. Odnesla jste si odtamtud novou inspiraci? Jak se vaše vnímání měnilo v kulturní oblasti, která klade důraz hlavně na slyšené slovo a hlas (nikoliv na obraz a tvar)?
Foto: Michal Josephy
Negev Outlook
To je výborný point, například v beduínské kultuře to tak opravdu je. A je zajímavé, že právě při mojí nedávné měsíční rezidenci ve městě Arad, které leží na pomezí Negevské a Judské pouště, se mi tvůrčí puzení odvíjelo přesně tímto směrem. Tato rezidence, která byla vypsána jako open call Českých center a Arad Contemporary Art Center, má téma „Bezpečné hranice – vnější i vnitřní“, což je samozřejmě dnes velmi aktuální. Mám za sebou první, rešeršní fázi a brzy bych se tam měla, pokud bude geopolitická situace příznivá, vrátit. O zadání „brána v poušti“ se snažím přemýšlet trochu jinak, protože mi není moc blízké tyčit v prostoru objekty. Uvažuji tedy spíše o nějaké horizontální zóně, jelikož ta poušť je krásná právě proto, že tam v podstatě nic není.
Při těchto úvahách, asi v polovině pobytu, na mě však „sedla“ píseň. Pojmenovala jsem ji Was Was, což je prý v beduínské arabštině výraz pro tiché našeptávání, které se v poušti stává slyšitelným. V beduínské tradici je was was spojován s přítomností džinů, bytostí prahu. Může to být tedy připomínkou toho, že myšlení není uzavřený prostor, ale spíše otevřené pole, jímž mohou procházet síly, které nemusí být snadné plně kontrolovat. Teď si moc přeju, abych tam mohla někdy znovu odjet a tu píseň tam zahrát, vrátit ji zpět.
A umělecká expedice do Konga? Pár fotek, které jsem viděl, byly sytě barevné, syrové a živočišné…
Umělecká expedice do Kongo-Brazzaville, kam jsme před více než rokem odjeli spolu s dalšími sedmi umělci, producentem Lukášem Hodisem a biologem Arthurem Sniegonem za mapováním ohrožených druhů, byla rovněž nesmírně silná cesta. Výstupem byla aukce obrazů, které vznikly po návratu a vydražily se na podporu české organizace Save Elephants, jež dělá záslužnou práci v zemích rovníkové Afriky. A pokud se ptáte na mé prožitky z této země, byl to střet s velkou krásou i velkým utrpením. Úplná emoční gymnastika.
Existuje nějaký vzorec či pojivo, které drží vaši celou uměleckou tvorbu pohromadě?
Foto: Michal Josephy
Negevská poušť
Tím pojivem je něco, co neumím přesně popsat. A je to možná právě kvůli té prvotní beztvarosti a „praoceánu v nás“. Díky němu však asi existuje nevědomá a mnohdy iracionální síla, která mě pudí ten tvar nalézat a pátrat po správné a přiléhající formě.
Kam vás tato síla směřuje? Co byste ještě chtěla vyzkoušet?
Tematicky je to u mě dost střídmé. Kdysi jsem se hodně zabývala formami, které jsou podobné strukturám lidského těla, ale poslední dobou jsou to jednodušší tvary, momentálně čtverce. Mým výtvarným médiem je převážně akryl, případně akryl a olej na plátně či desce. Poslední dobou však tvořím i prostorové objekty. Zajímají mě různé niky, které jsou prázdné, svébytné a na nic nečekají, ale na druhou stranu mohou být něčím, alespoň dočasně, vyplněné. V současné době rovněž pracuji na knize, která bude obsahovat krátké texty, básně, ale i fotografie a reprodukce obrazů.
Na podzim 2026 mě pak čeká výstava ve Vile Volman, k jejímuž vytvoření mě vyzvaly ředitelka Trafo Gallery Blanka Čermáková spolu s kurátorkou vily Zuzanou Kadlečkovou. Půjde o prostor, který vybízí k uvažování o umění v širších souvislostech, nikoliv pouze v rovině vztahů jednotlivých děl, jak tomu zpravidla bývá v galeriích typu „white cube“. V rámci komentovaných prohlídek bych zde ráda zahrála i s naší kapelou, která se jmenuje Saybo. Její název vznikl z anagramu mého jména: Alžběta Josefy – Zejfat al Saybo. Odráží to skutečnost, že i když se jedná o jinou formu tvorby než vizuální umění, stále zůstávám sama sebou. Je to přeskupení téhož. Hudební identita, která nevznikla zvenčí, ale permutací toho, co už existuje.
A co se „cest za poznáním“ týče, moc ráda bych se podívala do dalších pouští světa. Zejména třeba do pouště Atacama v Chile. A to hlavně kvůli tomu, co tam člověk může spatřit nad hlavou…
Foto: Michal Josephy
Pouště negevské
MgA. Alžběta Josefy vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana a v ateliéru malířství III u prof. Michaela Rittsteina. Vedle malby se věnuje hudbě a jako perkusistka působila ve skupinách Gothart, Braagas, Mijaktiç Orkestar a Giora Kukui kvartet. Založila kapelu Saybo, která je jejím současným hudebním projektem. Dílo Alžběty Josefy je zastoupeno ve sbírkách GASK i v řadě soukromých sbírek v Česku a zahraničí.
Vogue
Doporučuje
Móda
Kdyby se obrazy oblékaly... Jarní styling inspirovaný Kleinem, Basquiatem, Matissem a O’Keeffe
Kristýna Jandová15. 4. 2026
Cestování
Tyto nejkrásnější domy a ateliéry slavných umělců byste letos v létě určitě měli navštívit
Manon Garrigues15. 4. 2026
Umění