Muzejní míle i Matissovy murály zdarma. Objevte Paříž a okolí podle tipů od šéfky Českého centra Radky Ondráčkové

Dlouhou část své předchozí kariéry jsem věnovala placemakingu – činnostem zlepšujícím funkčnost a emoční náboj míst či městských prostor. Stejně chci přistupovat i našemu výjimečnému místu uprostřed prominentní čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Mělo by žít relevantním a špičkovým kulturním programem, ale také aby vyzařovalo přívětivost, otevřenost a sofistikovanost. Aby měli lidé důvod je vyhledat třeba jen tak a aby stálo za pozornost i náhodným kolemjdoucím. Rovněž by to mělo být poutní místo každého Čecha a Slováka ve Francii. V jeho zdech a v hlavách tehdejší politické elity se totiž před koncem první světové války formulovaly myšlenky naší samostatnosti.

Baví mě experimentovat a objevovat drobné detaily s velkým efektem, od výstavy současné české fotografie s olfaktorickým zážitkem od značky Pigmentarium, kde první návštěvník zapálil vonnou svíci ve tvaru sochy, přes improvizaci kolektivu Calmake a pianisty Mikoláše Růžičky a Václava Chalupského na dvě piana až po literární debatu historika Antoina Marèse, kterou jsme proměnili v mini late night show s kolegou perkusistou za bicími. Naplňuje mě, když jsou akce promyšlené do detailu, ale nechávají prostor pro hravost a radost, a když tato energie zaplní místnost a vyvolá skutečné emoce u lidí – a tím nás samotné inspiruje dál.

Je mnohem menší, než byste čekali. V porovnání s Francouzským institutem v Praze, jehož by České centrum v Paříži mělo být organizačním zrcadlem, je v našem týmu jen zlomek kapacit než u francouzských kolegů v Praze. Zákon štíhlého týmu je, že musíme být dobří ve své specializaci, ale také kombinovat spoustu dovedností a zastat velmi různorodé úkony. To předpokládá nadšení, odolnost, efektivitu a naší každodenní mantrou je „trust the process“. 

Nejbližšími budou výstava Pixely a poetika, která staví klasickou fotografii dvou českých ikon Sudka a Funkeho do kontrastu se současnou tvorbou mladé generace, vznikající za pomoci nástrojů AI. Další výstava, kterou zahájíme v květnu, připravuje kurátorka Lenka Bakešová a galerie Berlínský model a představí dvě generace umělkyň, které pracují s prostorovým médiem a textilem. Osou kurátorského záměru byla esej, kterou Lenka před časem publikovala právě na stránkách Vogue CS. Do třetice hodně sil věnujeme naší účasti na festivalu v Avignonu, která by měla být výrazně profilovaná ve znamení pocty Václavu Havlovi u příležitosti 90 let od jeho narození. Právě Avignon byl místem, kde byly jeho texty uváděny, i když byl vězněn a ve své zemi zakázán, a Festival d’Avignon se dodnes definuje jako událost chránící svobodu slova a uměleckého vyjádření. 

Francie je země se snad nejloajálnějším přístupem ke své vlastní kultuře. Může nás překvapit, že budeme vnímáni jako součást východní Evropy. To se nám nebude líbit, ale při pohledu z Francie to má spíše exotický a přitažlivý příznak – jiný než ten náš zatížený minulostí. Velmi silně zde stále rezonuje československá nová vlna – do kin právě vstoupily restaurované verze filmů Ecce Homo Homolka a Nikdo se nebude smát. Česko má výsostné postavení mezi sběrateli a kurátory art brut. Zájem o Kafku se potkává se zájmem o feminismus a nových překladů se dostává sto let starým textům Mileny Jesenské a nebo její dcery Jany Černé. V letošním roce bude důležitá připomínka Václava Havla a zpřítomnění jeho odkazu u mladé generace. Výborné jméno má česká hudba a naše přední tělesa – velká i komorní. Národní galerii se velmi dobře daří rozvíjet velkolepé spolupráce na výstavních projektech s prestižními sbírkovými institucemi v Paříži. Není to samozřejmost a je za tím obrovská a kvalitní práce kurátorů, kteří takovou důvěru vybudovali. Do Paříže míří spousta českých umělců, studentů a rezidentů a to je důležitý signál a předpoklad organického propojení. Do výzkumu se úspěšně zapojují české vědkyně a vědci, pět z nich jsme nedávno s Českým rozhlasem představili v sérii podcastu Věda bez hranic. 

​​Miluju Colline des Arts – muzejní míli, která začíná na Trocadéru a lemuje ji 11 velkých muzejí a galerií spolu s tanečním divadlem Théâtre du Chaillot, v jehož paláci byla roku 1948 podpsána Všobecná deklarace lidských práv. Směrem dolů je po cestě Muzeum Módy v Palais Galliéra s vonnou zahradou, Musée d’Art Moderne de la Ville de Paris, kam je vstup na stálé sbírky zdarma. Můžete zde vidět třeba tři monumentální Matissovy murály. Na úpatí je Musée Yves Saint Laurent a úplně na konci téhle pouti stojí divadlo Théatre des Champs-Elysées, jedna z prvních art deco budov na světě. Často uvádí tanec a balet a už jsem tady měla štěstí i na vstupenky na poslední chvíli. Ale také Centre Pompidou, Jeu de Paume v Tuilerijských zahradách, muzeum současného umění Mac Val, Fondation Louis Vuitton či Fondation Cartier. Jakýkoli pop-up, performance nebo výstava v POUSH. Často beru do galerií své dcery, pak vyhledávám rozsahem menší místa, jako je Muzeum Zadkina nebo Musée Rodin, třeba i kvůli jejich uklidňujícím zahradám. Fascinující program má Philharmonie de Paris spolu s Muzeem hudby a Cité de la Musique.

Často chodím do kaváren přímo v galeriích a muzeích, mám ráda třeba café v Palais de Tokyo nebo interiér Café Campana za gigantickými hodinami v 5. poschodí Musée d’Orsay. V létě se dá příjemně posedět u Quai de la Photo v Bercy a spojit to s návštěnou výstavy – útrata na baru napájí výstavní program plovoucí galerie na pontonu. Loni se tam jako fotografka představila Audrey Tautou. Paříž má kavárenské terasy venku po celý rok a vyplatí se prostě náhodně zkusit, kam vás to zrovna láká, zvlášť v hustě protkaných čtvrtích jako Le Marais nebo v rue du Faubourg Saint-Denis a jejím okolí. Okolo Château rouge můžete vyrazit na tuniské, alžírské a jiné africké kuchyně, v rue Sainte-Anne nedaleko od Opery Garnier vždy najdete japonské nebo korejské bistro, které vás obslouží třeba i ve 4 odpoledne, mimo čas obědů a večeří. Oblíbená adresa z našeho okolí je brasserie Comptoir des Saints-Pères. A budu se muset vypravit pro údajně nejlepší bagetu v Paříži do pekařství Fournil Didot ve 14. obvodě, kterou vlastní mistr pekař a držitel Grand Prix de la baguette 2026 Sithamparappillai Jegatheepan, pocházející ze Srí Lanky. Spolu s titulem se tak stává dodavatelem každodenního pečiva Elysejskému paláci. 

U Seiny – a v létě se opravdu dá i koupat v několika plovárnách, ta nejhezčí má výhled na Eiffelovu věž. Obzvláště mám ráda kino L’Arlequin a Cinémathèque du Quartier Latin s červeným interiérem. Chodím do zahrad v našem okolí, ale také se na jednu jízdenku na metro dá dojet až na konečnou vlaku RER na příjemné výlety. Doporučuju oblast Cergy na lince A. Zde se přes grandiózní červený most, postavený dle návrhu izraelského krajinářského architekta Dani Karavana za prezidenta François Mitterranda jako součást tříkilomentorvé promedády Axe majeur, dostanete k meandrům řeky Oise a k jezeru s vodním ptactvem. Pod mostem je kruhové venkovní pódium s volavkami a labutěmi na pozadí. Sním, že zde někdy uspořádáme koncert. Pokračováním podél jezera teprve zjistíte, co může znamenat piknik v přírodě. V Cergy je také pozoruhodné a skvěle vedené kulturní centrum Points Communs.

Francouzský jih trochu jinak – Avignon v době divadelního festivalu, který existuje už 80 let a středověké město na tři týdny úplně promění. 15 minut vlakem odtud je Arles, kde se koná každoroční festival fotografie Rencontres de la photographie. Silný dojem na mě zanechal kraj okolo městečka Le Hérisson v regionu Auvergne-Rhône-Alpes. Koncentruje se tady několik divadelních společností, doslova uprostřed polí stojí velkolepý zkušebně-rezidenční prostor The Cube a o pár kilometrů v La Chaussée sídlí na staré farmě legendární putovní soubor Footsbarn Travelling Theatre. To místo poznáte podle velkých cirkusových stanů stojících jen tak v poli. Rovněž v této oblasti v městečku Venas už druhým rokem provozuje divadelní rezidenci Češka Martina Deleau.   

Není to můj první dlouhodobý pobyt ve Francii, ale i tak všudypřítomná byrokracie předčila mé představy. Zažívám tady pocit z Kafkova Zámku mnohem častěji, než tomu bylo za celý život. S trpělivostí, důvtipem a urputností to nakonec vždy nějak dopadne. Moje děti se cítily svobodněji v české škole a dojít do banky, založit účet a odejít s fungující kartou v mobilu do 60 minut, o tom se tady nikomu ani nezdá. Zato mi přišel z banky roztomilý balíček s šekovou knížkou. Ve Francii se tradice ctí. 

Premiéra filmu Franz s úvodem Agniezsky Holland a dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi a diskuse s tvůrci. Výstava Gerharda Richtera ve Fondation Louis Vuitton, jejíž součástí je plátno Strýček Rudi z lidické sbírky. Výstava Art Brut v Grand Palais. Představení Dichotomy od Pascala Hachema, který uvedla rezidence POUSH v Paláci Chaillot během podzimního Art Baselu. Instalace Captifs du temps v Pařížské filharmonii od fotografky Alžběty Wolfové. Obsahuje fotografie hmyzu uvízlého před miliony let v jantaru a křehký a tajemný vejčitý světelně-zvukový objekt, v jehož nitru ty dávné bytosti rozpohybovala díky speciální projekci oblohy.