Eva Herzigová: Módní svět běží v tempu, ve kterém se ztrácí prostor být opravdu tvůrčí

Můj přístup nebo cíl v modelingu určitě nikdy nebyl jít přehlídku nějaké značky. Pro mě je modeling o transformaci a o fotografii. Už když jsem začínala, jsem se zajímala o fotografii. Fotky na mě mluví, něco skrze fotografie cítím. Pamatuji si svou první hodinu focení, kdy nám učitel řekl, abychom vyfotili vajíčko. Tehdy mě to moc nebavilo, ale dneska to chápu – je strašně těžké na předmětu zachytit stíny. A právě o to jde – o světlo a stín. A to mě hrozně baví. Pro mě je obrovská odměna a čest pracovat s neuvěřitelnými fotografy a já bych pro ně udělala všechno ve smyslu transformace, která sleduje umělecký záměr. A v tom se pořád nacházím. Dělá mi to radost.

Je to pro mě zásadní. Ráda se nechám vést konceptem, v tom jsem přizpůsobivá, ale musím do toho vložit samu sebe – svůj charakter, myšlení, charisma. Jinak bych to nebyla já. Nemůžu být jen pasivní objekt. Vždycky jsem měla osobní odvahu, určitou drzost, a myslím, že to je na fotkách vidět. I proto možná lidé říkají, že mám silné postoje. Nikdy jsem se necítila být objektifikovaná. Ani slovo modelka vlastně nepoužívám, je moc statické. Jsem spíš performerka. Pro mě je modeling způsob herectví – tichého, beze slov, ale o to vizuálně silnějšího. Nejlepší komunikace se podle mě odehrává skrze oči. Tam je duše. To je můj projev.

Když spolupracuji s mladými, nevnímám mezi námi rozdíl. Jsme kolegyně. Nevidím důvod, proč bych měla něco radit – každý si musí projít svou cestu. Jsme tam všechny se stejným cílem – udělat dobře svoji práci. Ale vidím velký posun – dnes se víc přijímá různorodost, přesto tlak na vzhled je obrovský. Stává se normou, že lidé si objednávají plastické operace slepě, kupují si je pomalu jak kabelku, podléhají konzumu i v této oblasti. A to je nebezpečné zvlášť pro mladé dívky. Neuvědomujeme si, jaký to má dopad na psychiku, identitu. Myslím, že to jde, žít jinak – vyváženě, bez zásahů. Mít manžela, děti, práci, a přitom být sama sebou. Krása by neměla být o uniformitě, ale o přirozenosti a individualitě. A věřím, že právě v odlišnosti je síla a krása.

Myslím si, že to je naprosto věcná otázka. Když jsem začínala, dělaly se dvě přehlídky ročně – jarní a zimní. Dneska je těch kolekcí patnáct – cruise, pre-collection, letní, zimní, mezisezonní… je to až neuvěřitelné. Je to nekonečný kolotoč, který se točí čím dál rychleji. A v takovém tempu člověk ztrácí prostor být opravdu tvůrčí. Ta nadprodukce je nejen náročná, ale i extrémně škodlivá pro životní prostředí. A opravdu – kolik černých svetrů ještě potřebujeme? Od jednoho návrháře, od druhého, od třetího, od desátého – každou sezonu znovu a znovu Pracuji například s The Row, značkou sester Olsenových. Vím, že jejich oblečení je drahé, ale jde o naprosto výjimečnou kvalitu. Nadčasové střihy, skvělé materiály, poctivá ruční práce. Dělají jen dvě kolekce ročně, velmi omezený počet kusů a každá věc je dělaná s láskou. Je to exkluzivní, a přitom poctivé. A to je podle mě model, který dává smysl. Móda může být vzácnější, promyšlenější, a přesto fungovat.

Udělala bych všechno menší. Méně přehlídek – dvakrát do roka. Menší týmy. Využívala bych „architekturu“, která už existuje. Dnes je u focení třeba padesát lidí, dřív jsme byli čtyři. V šedesátých letech si modelky dělaly vlasy, make-up i styling samy. V jednoduchosti je větší kreativita. Myslím, že to by módu vrátilo zpět k duši.

Ano, třeba při focení s Vogue CS, kdy mi šlo hlavně o to, obléknout si české módní tvůrce, prezentovat naši lokální řemeslnost a tvořivost. Cítila jsem velkou hrdost na český původ. Myslím si, že v naší zemi máme obrovské kulturní i tvůrčí bohatství – ať už v módě, nebo v umění obecně. Máme neuvěřitelné lékaře, vědce, umělce. Z Česka vychází opravdu široké spektrum talentu. A já jsem na to velmi hrdá.

Nepřemýšlím přímo o tom, jak by měl vypadat nějaký můj odkaz. Nejsem člověk, který si staví pomníky. Myslím si ale, že smysl nebo odkaz člověk zanechává svými činy. Přirozeně jsme jako lidé sobečtí – máme tendenci myslet především na sebe, jak se zajistit, přežít. Ale zlomový okamžik nastává ve chvíli, kdy začneme myslet na druhé. U mě to přišlo ve třiatřiceti, když jsem čekala svého prvního syna. Uvědomila jsem si, že život půjde dál i beze mě. A že je důležité, do jakého světa se naše děti narodí. V té době jsme se s mým otcem zapojili do projektu větrných elektráren. Obnovitelné zdroje, čistá energie, udržitelnější planeta. Něco, co bych si dřív vůbec neuměla představit. A právě v tomhle vidím dnes smysl i hodnotu svého působení – dělat věci, které přispívají k lepšímu prostředí.