Zapomeňte na Ďábel nosí Pradu. Film French Girls ukazuje skutečnou absurditu módního průmyslu

Letošní londýnský filmový festival přitáhl pozornost davů především díky evropské premiéře očekávaného trháku Behemoth! s fantastickým Pedrem Pascalem. Vedle těchto obřích produkcí a červených koberců však festival nabízí i mnohem intimnější, ale o to naléhavější filmové zážitky. Rozhodla jsem se proto zaměřit na podporu ženských režisérek a vyzpovídat tvůrkyně, jejichž styl vyprávění, rozpočty i způsob práce jsou naprosto rozdílné, avšak přinášejí palčivá témata a jedinečné perspektivy, které stojí za naši pozornost.

Jednou z nich je i korejsko-australská režisérka a scenáristka Hyun Lee. V exkluzivním rozhovoru pro Vogue.cz představila svůj nový nezávislý snímek French Girls, který s empatií a drsnou upřímností odhaluje absurdity módního průmyslu a fenoménu takzvané gig economy.

Snímek French Girls nepojednává, jak by název mohl napovídat, o dívkách z Francie. Hlavní hrdinkou je Mia, mladá žena pracující na stavbě, kterou si náhodou vyhlédne modelingová agentura. Náhle se ocitá ve světě módy, kde dostává zaplaceno nejvíce ve svém životě za to, že nedělá prakticky nic. Tuto roli ztvárnila umělkyně a modelka Mia Kidis, která má s těžkou prací na stavbě osobní zkušenost z reálného života. „Původně jsem si představovala, že by hlavní postava měla pocházet ze světa, který je světu módy velmi cizí, z něčeho hypermaskulinního, jako je prostředí silně dominované muži,“ vysvětluje režisérka svůj záměr ukázat obrovský kontrast a přehnaný skok mezi těmito dvěma extrémy.

Hyun Lee, která má sama letité zkušenosti jako módní fotografka, se na módní průmysl dívá téměř sociologickou a antropologickou optikou. Místo obvyklých klišé, která známe z filmů typu Ďábel nosí Pradu, nebo naopak temných dramat o vykořisťování, se rozhodla ukázat módu jako místo, kde se vyskytují většinou jen obyčejní lidé, kteří zkrátka chodí do práce.

Samotný snímek označuje jako filmový esej, který se pohybuje na pomezí dokumentu a fikce. Skrze něj reflektuje téma prekarizace (casualization) pracovní síly, které zasahuje všechna odvětví v dnešní gig economy. Modeling je podle ní pravděpodobně tou nejnejistější prací, protože modelky nemohou ovlivnit svou estetiku, a tudíž nemohou na rozdíl od jiných freelancerů jen „pracovat tvrději“, aby dosáhly lepších výsledků. Je to zkušenost obzvlášť pomíjivá a nestabilní, v níž mladé ženy prakticky nemají kontrolu nad vlastním osudem.

Autenticitu snímku podtrhuje práce s převážně nehereckým obsazením z kreativní sféry – ve filmu se objevují skuteční návrháři či skateboardisté, kteří hrají z velké části sami sebe. „Opravdu miluji práci s neherci, protože si myslím, že přinášejí tu speciální kvalitu, že mohou být prostě sami sebou,“ říká režisérka. Etický přístup k reprezentaci skutečných lidí pro ni byl klíčový; scénář s obsazením probírala na workshopech a upravovala ho tak, aby repliky působily zcela přirozeně. Tento specifický styl míchání reálných lidí s herci se silně odkazuje k postupům, které v 60. letech proslavily českého režiséra Miloše Formana.

Ještě fascinující je fakt, že tento celovečerní debut vznikl s neuvěřitelným mikrorozpočtem pouhých 28 000 dolarů. Natáčelo se převážně na dostupné kamery Blackmagic a film mohl vzniknout jen díky nadšení, solidaritě a obětavosti silné komunity přátel a dobrovolníků, kteří si zapůjčovali vybavení a věnovali projektu svůj čas.

Jedním z ústředních motivů filmu je existenciální tlak spojený s identitou. Svět módy modelkám neustále diktuje „buďte samy sebou“, ale ve skutečnosti od nich vyžaduje plnění velmi specifických očekávání a nošení profesních masek. „Žijeme ve světě, kde jsou podmínky nastavené tak, že je těžké být sám sebou. Procházet tímto světem, kde jste sami sebou, ale zas ne příliš, je pohybem po tenké hranici,“ reflektuje Hyun Lee. Mladí lidé navíc často teprve zjišťují, kým vlastně jsou, což celou snahu o autenticitu ještě ztěžuje.

Režisérka netvrdí, že zná přesný návod, jak v tomto paradoxním světě fungovat. Její vzkaz publiku je mnohem prostší a lidštější. Přeje si, aby diváci odcházeli z kina s obnoveným pocitem soucitu a empatie ke všem lidským bytostem, včetně těch, kteří se na první pohled mohou zdát privilegovaní. Ať už se bavíme o modelkách na přehlídkovém mole, nebo o kurýrech s jídlem, všichni se v nestabilním světě nakonec jen snažíme najít vlastní tvář a nějak to zvládnout.