Hudba
Mám ráda, když jsem hot. Premiéra klipu kapely něco něco k songu mám ráda na Vogue CS
Jana Patočková4. 6. 2026
Svižná, energická, syrová, a vylepší snad úplně cokoli – to je prostě majonéza. Právě tak se jmenuje nová deska kapely něco něco, trvá jen třiadvacet minut a prý nejlépe funguje jako nakopnutí poránu. Nalačno. A my vám v exkluzivní premiéře na Vogue CS představujeme zbrusu nový klip k písničce mám ráda. I tu, samozřejmě, na albu majonéza najdete.
Foto: Táňa Lvovská
Kapela něco něco
„Mám ráda nahý těla, mám ráda silný záda, mám ráda holky, co přetlačí tě na benchi," zpívá nebo spíš deklamuje Alžběta Tkáč Trusinová, frontwoman kapely něco něco, kterou tvoří společně s Tomášem Tkáčem a Vaškem Švestkou. Je to písnička mám ráda, třetí singl z desky majonéza, jejíž klip z dílny KUK Production si můžete právě teď v exkluzivní premiéře pustit na Vogue CS.
Ale ještě předtím, než to uděláte, si dejte tři až pět minut a přečtěte si rozhovor s Alžbětou. Přiblíží vám totiž nejen majonézu, ale dá vám nahlédnout do hlavy ženy, která se nebojí dělat věci tak, jak chce a cítí, nestydí se za to, neschovává se a hlavně se neomlouvá. Ostatně, je úplně stejně upřímná a autentická jako majonéza (deska i jídlo).
Jak máte v kapele rozdělené role? Jak fungujete při skládání a dalších aktivitách?
Foto: Táňa Lvovská
Kapela něco něco
Dřív jsme to měli rozdělené poměrně jasně. Texty píše Bětka, hudbu skládá Tomáš a Vašek nás jen doprovází na koncertech. Fungovalo to, ale vlastně to byla berlička, protože když dáváte věci do škatulek a limitujete chaos, limitujete i prostor pro rozvoj a růst, což je u kreativního procesu škoda. Proto jsme poslední desku napsali úplně jinak. Vašek se stal plnohodnotným členem kapely a songy vznikaly společně ve studiu. Tomáš jako kapelník měl jasnou vizi, ze které jsme byli nadšení, a kreativní proces byl společný. A byla to fakt jízda. Jasně, nebylo to celou dobu smooth, ale to nám pomohlo víc poznat sami sebe i navzájem a naučit se, jak spolu fungovat. A hlavně – výsledek je to nejlepší album, jaké jsme kdy vydali.
Něco něco vnímám jako „holčičí“ (a to není pejorativní, naopak!), tedy ženskou, kapelu, i když jste tam jediná žena. Chcete se profilovat jako dominantní hlas a tvář, nebo jde o projev sdílených feministických hodnot?
Vnímáte to úplně správně. Díky tomu, že já jsem frontwoman, jsme ženská kapela. Feministické hodnoty sdílíme všichni tři, jinak bychom asi v kapele fungovat nemohli. Kluci mě v tomhle podporují, vidí stejně jako já, že female gaze kapel je v Česku pořád strašně málo, a témata, o kterých zpíváme, jsou pro ně prakticky stejně důležitá jako pro mě. Tomáš byl ten, kdo přinesl námět na song ses zasek, kde zpívám, že není v pohodě, jak někteří muži automaticky sahají na ženy. Vašek byl ten, kdo do psaní tohoto textu skočil po hlavě a přišel s refrénovým popěvkem Ses zaséééék. A já jsem byla ta, která řekla, že to je moc a že bychom měli ubrat. Že je to moc konfrontační a že lidem nechci z pódia nadávat. Ale naštěstí mě kluci přesvědčili – a taky podpořili, protože právě tu frázi „ses zasek“ zpívají oni, což mi přijde super. Díky tomu je jasné, že jde o statement celé kapely, nejen vyšinuté „báby s mikrofonem“. Za tenhle song jsem extrémně ráda, je to fakt banger a na koncertech má skvělou odezvu. A bez kluků by se nikdy nestal.
Je zajímavé, jak tyhle naše songy s názorem mezi lidmi rezonují. V dobrém i ve zlém. Už jsem slyšela i kritiku, že ženské kapely píšou takovéhle songy jen proto, abychom si zajistily pozornost. To jako vážně? Muži si můžou psát, o čem chtějí, a vždycky je to OK, ale ženy tvoří polovinu populace, a když vznikne female gaze deska o tom, co ženy reálně řeší, je to jenom kvůli tomu, aby na sebe umělkyně strhla pozornost? Není to strašně smutný důkaz o tom, jak velká misogynie a nerovnost v percepci žen tu pořád panuje?
Mám pocit, že se z niche zákoutí do mainstreamu pomalu zase vrací kytarová hudba. Vnímáte vydání majonézy jako dobré načasování, kterému by právě tohle mohlo hrát do karet?
Foto: Táňa Lvovská
Kapela něco něco
Já to vnímám vlastně obráceně. Díky tomu, že se vrátila kytarová hudba a hudba nultých let, která nás jako teenagery formovala, jsme dostali chuť napsat kytarovou desku.
Máte jako frontwoman velmi výraznou image a také hodně osobní texty. Kdo vás inspiruje stylem, hudbou, vystupováním? A jak byste popsala českou hudební scénu, co se týče tvůrkyň? Jsou ženský hlas, svět a tvorba konečně pořádně vidět?
S majonézou si víc než dřív uvědomuju, jak strašně moc mě ovlivnila osmdesátková postpunková holčičí kapela Dybbuk, na jejíž desce Poletíme/Ale čert to vem jsem vyrostla. Hlasité ženy, texty, které nutně nemusí být feministické, ale od první sloky je jasné, že je napsala žena. Tohle je pro mě extrémně formující. Na prvních třech deskách jsem fakt poctivě prozkoumala svoji jemnou, poetickou, melancholickou a trochu zasněnou ženskou stránku. A teď přišel čas zkoumat ty další, protože redukování ženy na křehkost už máme doufám všichni za sebou. Takže zkoumám vztek, naštvanost, negativní vlastnosti, sebeironicky glosuju svůj home office freelance život nebo ždímám PMS. A když jsme u PMS: určitě už o něm někdo songy napsal, ale dokud nebude v Česku aspoň 20 kapel se zpěvačkou, která bude ze svého pohledu zpívat o PMS, tak zásadní a intenzivní věci, která reálně ovlivňuje naše životy, ať mi nikdo neříká, že tu máme rovnost a že už je ženský hlas, svět a tvorba vidět.
Nejdůležitější otázka: proč jste zvolili název majonéza a jak se stane zrovna dip něčím nejoblíbenějším jídlem? Je to vůbec jídlo? Není to spíš takový „gastronomický doplněk“?
Foto: Táňa Lvovská
Kapela něco něco
Možná, že majonéza ani jídlo není, ale to byste asi musela vidět, jak s ní nakládám. Já totiž neumím vůbec vařit. Takže cokoliv, co mám připravit sama, řeším přidáním majonézy. A aspoň u slaných jídel to vždycky fungovalo. Název majonéza je mojí osobní formou subverze. Pořád je ještě málo holek, které se veřejně hlásí k tomu, že milujou jídlo, natož pak takhle „neženské" a prasácké jídlo, jako je majonéza. Pořád se nějak nehodí říkat, že žena ráda jí a občas spíš žere.
V rozhovoru pro Kytary.cz jste popsala hranici, kterou máte při psaní textů: klidně zazpíváte o tom, že máte ráda vibrátory a silné holky, ale intimitu vztahu si pečlivě chráníte. Jde o aktuální debatu napříč uměleckými formami: kde leží hranice mezi příběhem, který je náš a my jej můžeme vyprávět, a tím, kde už zasahujeme do soukromí druhého člověka? Řešíte to téma i s manželem?
Myslím, že hlavní součást mého příběhu a přístupu je právě to, že Tomáš je můj manžel a celou dobu fungování byl můj partner, se kterým jsem byla šťastná. Takže když jsem o něm napsala, byl to love song. K narušování soukromí a vyřizování účtů dochází, když se píše o vztazích a interakcích, které už skončily. Přijde mi v pořádku psát autobiograficky. A úplně stejně mi přijde v pořádku ventilovat, když se k vám někdo nezachoval dobře. Jestli nechcete, aby o vás lidi psali nelichotivé songy, tak se k nim nechovejte nelichotivě. I tady je samozřejmě strašná nerovnost ve vnímání žen a mužů. Chlapi odjakživa nadávali svým ex – Axl Rose a song Back Off Bitch, Eminem a song Kim, Drake a jeho opakované útoky na Rihannu... Ale když to začaly dělat v hudbě ženy, byly samozřejmě za hysterky, které narušují něčí soukromí a projevují disrespekt vůči mužům. Jaká hrůza!
Co podle vás na české hudební scéně ještě stále chybí, čeho je až až a co by snad už ani nemuselo být?
Foto: Táňa Lvovská
Kapela něco něco
Chybí tu ženy. Píšu songy pro ženy a mým snem je přivést k hudbě víc žen. Vidím to ve statistikách poslechů, vidím to naživo na koncertech v publiku, vidím to ve složení kapel. Mužů je v hudbě na všech frontách pořád víc. A to mi přijde hrozná škoda. Ale já sama jsem vyrůstala převážně na ženských interpretkách, a tak věřím, že každá další holčičí nebo částečně holčičí formace přivede k hudbě další holky. A to je potřeba, protože ženského pohledu na věc je v umění a veřejném prostoru pořád strašlivě málo.
Přála bych si víc žen v hudbě obecně a taky víc žen, které mají názor a nebojí se psát konfrontačně. Opakovaně jsem slyšela přirovnání, že naše nová deska lidem připomíná Muchu. To je vážně v české hudbě jen jedna jediná žena, která má jasný názor a nebojí se být hlasitá? Není to trochu smutné? Mně to přirovnání nevadí, ale vím, že úplně nesedí, protože Nikola Mucha se netají svým názorem, že MeToo bylo přehnané a kdyby ji Veselovský plácl po zadku, brala by to jako kompliment. No, a my máme song ses zasek. Na druhou stranu se nedivím, že ženy svoje názory veřejně nesdílí. Reakce na internetu umějí být fakt nechutné.
Já jsem třeba o feminismu a patriarchátu psala už dřív, ale vždycky jsem to nějak schovala, protože mi nebylo příjemné říct to otevřeně, protože jsem se trochu bála reakcí okolí. Reflektovala jsem třeba tlak, že jako žena, zpěvačka a hudebnice mám pořád hlavně vypadat hezky a že se cítím být spíš pasivní múzou a objektem než aktivní tvůrkyní. A že čas hrozně rychle plyne a až zestárnu, budu neviditelná. Ale schovala jsem to do lajny Jsem jen námět, času málo, pořád stárnu, víš? Takže si toho většina lidí pravděpodobně ani nevšimla. A mně to nevadilo. Ale teď už se takhle zaobaleně vyjadřovat nechci. Místo toho píšu songy o tom, že mě mají muži nechat domluvit a že se deru moc dopředu a lidem to vadí. Pořád je tam přítomný humor, nadhled, sebeironie, protože mým cílem nebylo, aby ta deska byla agitka. A myslím, že příští deska bude mít názor ještě silnější.
Jaký by byl váš vysněný featuring nebo act, kterému byste chtěli předskakovat?
Tady odpovím sama za sebe: za mě jsou to Lady Gaga, Bikini Kill a Dresden Dolls. A Dybbuk!
Dnes se stále dokola opakuje slovo autenticita až k úplnému vyprázdnění. Je ještě něco nebo někdo, koho vnímáte jako skutečně autentického? A jak se k autenticitě vztahujete vy? Osobně mám pocit, že jste kapela, co nehoní trendy...
Foto: Táňa Lvovská
Kapela něco něco
Myslím, že o autenticitě můžou mluvit lidé, ale neměly by o ní mluvit značky. Pro mě byla vždycky tak nějak samozřejmá. Vyjadřuju se formou, jaká je mi nejbližší, k věcem, které se mě dotýkají a reálně je řeším. A tady mě vždycky napadá, že pokud to jsou společenská nebo třeba enviromentální témata, dostanu pravděpodobně nálepku aktivistické umělkyně. Ale je opravdu nutné to takhle labelovat? Proč prostě nemůžete respektovat, že jako umělci a umělkyně zpracováváme to, co je pro nás důležité? A proč je v Česku aktivismus pořád sprosté slovo? Není snad úplně přirozené vymezovat se vůči nefunkčním, nespravedlivým nebo vyloženě špatným praktikám, situacím a lidem? Proč jsou porod, menstruace, mateřství nebo v našem případě třeba obtěžování a PMS pořád brané jako ženská aktivistická témata? Vždyť se týkají tolika lidí! Není spíš divné, že o nich nepíše víc lidí?
Jaké emoce od umělkyň ještě nedokáže mužské publikum vstřebat? Radikální naštvání, nebo naopak radikální radost a takové to emancipační osvobození?
Ha, ha. Já si myslím, že skoro žádné emoce. Zároveň tu vnímám takový paradox: muži milují koncerty uřvaných ženských, které jim nadávají, ale nesnášejí, když ty ženy mají nějaký společenský názor. Vždycky mě pobaví, když v Česku hraje Patti Smith, autorka hymny People Have the Power, a v komentářích k recenzím se začne řešit, že její hudba je dobrá, ale politické názory na koncerty nepatří. A teď s vydáním majonézy úplně miluju, když mi takoví ti staří rockeři vysvětlují, že naše songy sice jsou aktivistické, ale že ta hudba je dobrá.
Jak vznikají vaše kostýmy na vystoupení? Je něco, co si vezmete na sebe, a najednou je z vás vaše „pódiové já“? A jak moc jsou ty různé Bětky jiné? Je vaše performativní poloha taky tak trochu „drag“, jak o svém alteregu na jevišti mluví třeba Chapell Roan?
Foto: Táňa Lvovská
Kapela něco něco
Mám představu, jak chci vypadat, aby to podtrhávalo daný vibe, ale pozoruju, že postupně se rozdíl mezi tím, co nosím na koncerty a co nosím jindy, docela smazává. Na pódiu mám persony. Jsou to moje persony, které jsem si vytvořila já, ale nejsem to 100% já. Pořád se do nich trochu schovávám a pomáhají mi dostat ze sebe ty správné emoce a energii. Finální fit na koncerty mi pomáhá ladit moje sestra, make-up artistka a stylistka Anna Zikmund, která má fakt super vkus a oko a pomáhala nám připravit třeba i photoshoot coveru, který jsme dělali s úžasnou Táňou Lvovskou.
O čem majonéza je?
Majonéza je rychlá, koncentrovaná, kytarová a trochu ukřičená deska, na které je 8 songů o heartbreaku, o vibrátorech, PMS, prokrastinaci, mých shitty vlastnostech i o tom, že je potřeba se vykašlat na to, co o vás říkají ostatní, protože všechno, co uděláte, někoho naštve. Ale i o tom, že to bude dobré. Má jen 23 minut, dejte si ji hned poránu, na lačný žaludek je nejlepší!
Váš klip má sympatickou lo-fi estetiku, popsala byste mi váš koncept a tým, s nímž jste jej připravili?
Zadání bylo natočit goofy klip, který by seděl ke goofy textu, aby bylo jasné, že není myšlený super vážně. Byt po party, vyjetá ženská vás provádí prostorem, kde se postupně objevují zbylí členové kapely. Bylo jasné, že tu musí hrát vibrátory, majonéza, nepořádek a jídlo, které si člověk dává na kocovinu. Nápad na jednozáběrovku přinesl režisér a kameraman Marek Vohryzka. Ten spolu s Pavlínou Štochlovou tvoří KUK Production a tohle byl už pátý klip, který s námi natáčeli. Jsou strašně super, lidsky i profesně, a určitě to nebyl poslední klip, co jsme spolu dělali.
A nakonec pozvánka na křty:
„Majonézu pokřtíme 9. června v brněnském Kabinetu MÚZ, což je podle nás nejlepší hudební klub v Česku. Zahraje s námi ústecký alt-popový girlband Meluzína, který píše super songy. V Praze křtíme majonézu 16. června v MeetFactory a bude to fakt jízda. Stage design a světla nám dělá Karolína Hanková a Jakub Dvořák. Kromě nás zahrají ještě queer písničkářka Magdalena Trajerová a melancholická Gen Z formace Kruh 19, který můžete znát díky jejich hitu Dinosaur. Slibuju, že se na koncertě nebudete nudit. Těšte se na koncentrovanou energii a kytarový nářez."
Vogue
