Patriarchát ji nezastavil. Romaine Brooks narušila tradiční umění i vztahy

Romaine Brooks patřila společně s Virginií Woolf a Gertrude Stein k významným ženám, které ovlivnily způsob uvažování o genderu. Světu představila portréty a malby s expresivním a často snovým nádechem. Využívala tlumené tóny a tmavou paletu barev (černou a šedou), čímž předběhla svou dobu a přiblížila se modernímu umění. Její portréty jsou spíše psychologické studie než obrazy. Zachycují zranitelnost lidí i vzdor vůči společenských tlakům. Romaine Brooks tvořila ve stylu symbolismu. Ignorovala současné umělecké trendy, kubismus a fauvismus, čerpala ze své vlastní originální estetiky inspirované díly Charlese Condera, Waltera Sickerta a Jamese McNeilla Whistlera. Na svých obrazech představila anonymní modelky, ale i významné členy šlechtických rodin či aristokraty. Často do svých kompozic zahrnovala zvířata, aby lépe vyjádřila osobnosti svých modelů. Jejím nejznámějším dílem se stal autoportrét z roku 1923, kde v mužském oblečení zvěčnila samu sebe.   

Narodila se 1. května 1874 jako Beatrice Romaine Goddard v Římě. Byla nejmladší ze tří dětí bohaté Američanky Elly Waterman Goddard a jejího manžela, majora Henryho Goddarda. Jejím dědečkem z matčiny strany byl Isaac S. Waterman Jr., multimilionář v oblasti těžby uhlí. Romaine měla o sedm let staršího bratra Saint-Mara a o šest let starší sestru Mary Aimée, přezdívanou Maya. Žili v New Yorku, otec rodinu neustále opouštěl a zase se k ní vracel, až se jednoho dne nevrátil vůbec. 

Její matka byla psychicky labilní. Psala poezii, ve které se to hemžilo démony, a několikrát týdně vyvolávala duchy. Na své dcery byla často tvrdá. Spoustu času jí zabírala péče o duševně nemocného syna St. Mara. Ten útočil na každého, kdo se k němu přiblížil. Snášel jedině svou matku. „Moje dětství vrhalo stín na celý můj život,“ vzpomínala Romaine ve svých pamětech. „Bylo mi sedm a matka mě dala na vychování k pradleně z činžovního domu v New Yorku. Zanedlouho jí přestala platit dohodnuté částky, ale rodina se o mě dál starala, i když jsme třeli bídu s nouzí. Neřekla jsem jim, kde bydlí můj dědeček, ze strachu, že by mě vrátili matce.“ (Cassandra Langer: Romaine Brooks: A Life; University of Wisconsin Press; 2015). Pěstounka nakonec jejího dědečka vypátrala. Ten se ale o svou vnučku postaral a zařídil jí studium na St. Mary´s Hall, dívčí internátní škole v New Jersey.

Romaine bylo devatenáct let, když si v roce 1893 vybrala od matky skromné kapesné a odjela do Paříže. Chodila na hodiny zpěvu a živila se zpíváním v kabaretu. Víc ji ale bavilo malovat. Na Académie Colarossi začala v roce 1896 studovat malířství, pak ale zjistila, že je těhotná. Jméno otce zůstalo utajeno. 17. února 1897 porodila holčičku, dítě umístila na vychování do kláštera a odjela do Říma. Tam pokračovala ve studiu umění na Scuola Nazionale a posléze i ve studiu malířství na Circolo Artistico. Byla jedinou studentkou ve třídě mezi samými muži. V té době bylo neobvyklé, aby ženy malovaly nahé modelky. Romaine se neustále potýkala s poznámkami se sexuálním podtextem. Když jeden spolužák nechal na její židli otevřenou knihu s pornografickými pasážemi, knihu vzala a praštila ho s ní do obličeje. 

Ze školy odešla a odjela na Capri, kde si v létě 1899 zařídila ateliér v opuštěném kostele. Na ostrově poznala spoustu umělců, spisovatelů a intelektuálů. Téhož roku se zde setkala se sběratelem umění Charlesem Langem Freerem. Koupil několik jejích děl a seznámil ji s tvorbou malíře Jamese McNeilla Whistlera. Romaine vzpomínala: „Žasla jsem nad magickou jemností Whistlerových tónů." (Cassandra Langer: Romaine Brooks: A life; University of Wisconsin Press, 2015). Tlumená paleta Whistlerových obrazů ji pravděpodobně inspirovala k monotónnímu barevnému schématu s akcenty tónovaných pigmentů. V roce 1901 zemřel její bratr Saint-Mar. Tou dobou pobýval s matkou v Nice. Romaine se tam vypravila a zůstala, aby se o svou nemocnou rodičku postarala. Ta zemřela o necelý rok později na komplikace spojené s cukrovkou. Ve stejné době obdržela Romaine zprávu z kláštera o úmrtí své malé dcerky. Romaine společně se sestrou zdědila po smrti matky rozsáhlé panství. Bylo jí 28 let a stala se z ní bohatá a nezávislá žena. Zděděné bohatství ji osvobodilo i od nutnosti prodávat obrazy.

13. června 1903 se provdala za svého přítele Johna Ellinghama Brookse. Svatbou získala britské občanství. Její manžel byl homosexuál. Živil se jako pianista a překladatel a kromě šarmu měl i dluhy. Meryle Secrest, autorka jejího životopisu, vysvětluje: „Romaine Brooks motivovala ke svatbě spíše starost o něj a touha po společnosti, nikoli potřeba manželství z rozumu. Od začátku manželství se hádali. John neschvaloval její mužský styl. Naštvalo ho, když si ostříhala vlasy nakrátko a u krejčího si objednala pánský oblek na míru, ve kterém se vydala na pěší pouť po Anglii. Odmítal, aby ho s ní na veřejnosti viděli takto oblečenou. Po roce manžela opustila a přestěhovala se do Londýna. Jeho opakované zmínky o našich penězích ji děsily. Peníze byly jejím dědictvím a nic z nich mu nepatřilo. Po rozchodu mu ale dávala roční příspěvek 300 liber. Žil z těch peněz pohodlně až do smrti.“

Její rané obrazy hýřily barvami. Avšak v roce 1904 Romaine začala být se svou tvorbou nespokojená. Odjela do St. Ives na cornwallském pobřeží, pronajala si malý ateliér a začala objevovat novou paletu tónů. Když ji skupina místních umělců požádala, aby vystavila své práce, představila jen několik kusů kartonu. Na nich ukázala své experimenty s šedou barvou, které doplnila o odstíny žluté, tyrkysové a světle červené barvy. Inspiraci pro své umění hledala u umělců, jakými byli Charles Conder a Walter Sickert. Ze St. Ives zamířila do Paříže, kde malíři Pablo Picasso a Henri Matisse tvořili nové umění v bohémských čtvrtích Montparnasse a Montmartre. Romaine si pronajala byt v módním 16. obvodu. Vrhla se na malování portrétů bohatých žen a šlechtičen. Mezi nimi byla i její milenka, princezna de Polignac.

V roce 1909 se seznámila s Gabrielem D´Annunziem, italským spisovatelem a politikem. Psal básně založené na jejích dílech a nazýval ji „nejmoudřejší ženou moderního malířství“. Svou první samostatnou výstavu uspořádala o rok později v prestižní galerii Durand-Ruel. Veřejnosti zde nabídla třináct obrazů – téměř na všech byly ženy nebo mladé dívky. Některé byly portréty, jiné zobrazovaly anonymní modelky v interiéru se zamyšlenými výrazy. Do své první výstavy provokativně vybrala i dva akty. Na obraze La Jaquette Rouge stojí mladá žena před velkým skládacím paravánem, oblečená pouze do červeného otevřeného kabátku, ruce má za zády. Jeden z recenzentů ji označil za „nemocnou tuberkulózou“, k názoru ho vedla její vyhublá postava a sklíčený výraz. Romaine ji popsala výstižněji, jako „chudou dívku, které byla zima“. Na druhém aktu White Azaleas vidíme nahou ženu ležící na gauči. Tehdejší recenze scénu přirovnávaly k obrazu La maja desnuda od Francisca de Goyi nebo k obrazu Olympia Édouarda Maneta. Na rozdíl od žen na obrazech mužských malířů se ale žena na tomhle obraze dívá od diváka jinam. Nad ní visí pár japonských tisků, které Romaine sbírala. Pařížská výstava upevnila malířčinu uměleckou pověst. Recenze byly nadšené a básník Robert de Montesquiou napsal oslavnou báseň, v níž Romaine Brooks vylíčil jako „zlodějku duší“.

V roce 1911 Romaine navázala vztah s Idou Rubinstein. O devět let mladší tanečnice byla ve své době obrovskou celebritou, vystupovala s Ruským baletem Sergeje Ďagileva. „Je krásná jako orchidej,“ hlásala malířka do světa. Během jejich tříletého vztahu stvořila několik Idiných portrétů, přestože bylo známo, že tanečnice nerada seděla modelem. Ačkoli se v roce 1914 rozešly, Romaine Idu často malovala, častěji než kohokoli jiného. Její portréty vytvářela podle série fotografií. Mezi ty nejstarší patří několik alegorických aktů. V The Crossing (někdy také The Dead Woman) Ida vypadá jako v kómatu. Leží na bílé posteli a kolem ní je jen černá prázdnota, což bývá interpretováno jako smrt. Na jiném obraze je Ida zobrazena jako pohanská Madona rozhazující květiny po travnaté louce.

Na začátku první světové války Romaine namalovala obraz Kříž Francie. Zobrazuje sestru Červeného kříže, jak se s rozhodným výrazem dívá stranou, zatímco za ní hoří Ypres. Politická angažovanost tohoto obrazu bývá přirovnávána k obrazu Eugèna Delacroixe Svoboda vedoucí lid, kde žena zosobňující svobodu drží vlajku na pozadí hořícího města. Obraz od Delacroixe vyobrazuje skupinu Pařížanů, kteří vzali do ruky zbraně, zatímco na obraze Kříž Francie stojí jen samotná žena. Nejde sice o portrét Idy Rubinstein, ale dívka na obraze se jí hodně podobá. Je možné, že Ida stála modelem. Obraz byl vystaven spolu s básní D'Annunzia vyzývající k odvaze a odhodlání v době války. Později se reprodukce Kříže Francie dostala na obálku brožury prodávané na podporu Červeného kříže. Po válce Romaine obdržela Řád čestné legie za své úsilí při získávání finančních prostředků během válečných let.

Pozornost přitahoval i monochromatický interiér domova umělkyně. Lidé ji často žádali, aby jim Romaine radila ohledně interiérového designu. Někdy tak činila, i když ji tahle role nebavila. Navrhovala si i vlastní outfit, například jezdecký kabát, rukavice a cylindr. V tomhle oblečení se zvěčnila na svém portrétu. Za ní leží zřícenina budovy oděná do šedé a černé barvy pod břidlicově zbarvenou oblohou. Jediné výrazné detaily spočívají v její rtěnce a červené stuze Řádu čestné legie, kterou nosila na klopě. Připomíná znak Červeného kříže z obrazu Kříž Francie.

S americkou spisovatelkou Natalií Clifford Barney se Romaine poprvé setkala v roce 1916. Natalie psala poezii a divadelní hry. Ve svém domě v Paříži pořádala literární salon L´Académie des Femmes. Ženskou akademií reagovala na Francouzskou akademii složenou výhradně z mužů. V době jejich seznámení byla spisovatelka už sedm let ve vztahu s jinou francouzskou spisovatelkou, vévodkyní Élisabeth de Gramont, vdanou matkou dvou dcer. Natalie se s Romaine romanticky zapletla, odmítla se však s vévodkyní rozejít. Vznikl tak milostný trojúhelník, ve kterém si byly všechny ženy rovny. Nežily spolu, navštěvovaly se a nechaly si postavit letní sídlo poblíž Saint Tropez. Bylo složené ze dvou samostatných křídel spojených jídelnou a nazvaly ho Villa Trait d´Union. Tenhle netradiční vztah jim vydržel až do smrti Élisabeth de Gramont v prosinci 1954. Natalie i Romaine ji přežily o téměř dvacet let.  

V roce 1925 Romaine uspořádala samostatné výstavy v Paříži, Londýně a New Yorku. Definitivně se tím zapsala mezi uměleckou elitu své doby. O pět let později si nešťastně zvrtla nohu a musela zůstat na lůžku. Aby si zkrátila čas, začala psát své memoáry No Pleasant Memories. A také namalovala více než 100 kreseb lidí, andělů, démonů, zvířat a monster – všechny vytvořila souvislými zakřivenými liniemi. Tyhle kresby připomínají techniku automatického kreslení. „Když jsem začala linii, nevěděla jsem, kam povede. Netušila jsem, že se kresby vyvíjejí z podvědomí.“ (Romaine Brooks: No Pleasant Memories; Smithsonian Digital Volunteers: Transcription Center).

V roce 1937 se přestěhovala z Paříže do vily Villa Sant'Agnese ve Fiesole nedaleko Florencie. O dva roky později prchla z Itálie do Villa Trait d´Union u Saint Tropez, kam za ní přijela Natalie Clifford Barney. V roce 1940 ale skvostný dům lehl popelem a dvojice se vrátila do Itálie, kde spolu ženy žily ve vile ve Fiesole. Po válce se Natalie vrátila do Paříže, kde měla v plánu obnovit svůj literární salon. Romaine ale toužila po klidu a zůstala v Itálii. O svých zážitcích z období války napsala knihu A War Interlude. V roce 1961, ve věku 87 let, dokončila své poslední dílo, portrét vévody Uberta Strozziho.

Poslední měsíce svého života trávila Romaine ve svém bytě na 11 rue des Ponchettes v Nice. Trápilo ji, že ztrácí zrak, a dny trávila v zatemněné místnosti. Byla paranoidní. Měla pocit, že jí někdo krade kresby, a bála se, že ji chce otrávit její řidič. Přestala komunikovat i s Natalií, její dopisy nechávala bez odpovědi. Když za ní přišla Natalie na návštěvu, Romaine jí ani neotevřela dveře. Romaine Brooks zemřela 7. prosince 1970 v Nice na zápal plic. Bylo jí 96 let. Většinu jejích obrazů vlastní a vystavuje Smithsonian American Art Museum ve Washingtonu, DC.