Adéla Jergová vydává první EP a míří ke statusu globální popstar

Z desítek tisíc žen a dívek byla v rámci celosvětového castingu vybrána do soutěžní reality show Dream Academy, formátu, který skládal dokonalou dívčí K-popovou kapelu. Následně se také Adéla objevila v netflixovské dokumentární reality show Pop Star Academy, která odhalovala zákulisí procesu hledání nových popových hvězd.

Vypadla, ale diváctvo po celém světě zaujala. A hlavně – na to, co přišlo po tom, byla perfektně připravená. Adéla je totiž od přírody cílevědomý dříč. Na rozdíl od mnohých byla odmalička přesvědčená, že cokoli si zamane, dokáže to. Když někdy v pěti letech zahlédla v televizi Miley Cyrus jako Hannu Montanu, rozhodla se, že chce být jako ona. A když se dozvěděla, že její idol není Češka ani Slovenka, rozhodla se jako samouk naučit anglicky. Pomohla jí k tomu nejen hudba a seriály, ale také první vlna amerických youtuberů, jejichž obsah začala jako malá nasávat.

Píle a cílevědomost se vyplatily – stačí si poslechnout, jak zní, když vede rozhovor v angličtině. Adéla je tak první slovenská vycházející hvězda skutečně globálního charakteru, která velmi brzo pochopila, jak tenhle svět vlastně funguje. Je dítě internetu, americké kultury a legendárních popových zpěvaček. Je jako zrcadlo doby a také produkt sebe samé, včetně svých posedlostí. Tou první byl balet, umělecká disciplína stejnou měrou krásná i tvrdá, tou druhou je hudba. I v ní Adéla dokázala baletní dril využít.

Záleží na tom, na koho zrovna natrefíte, ale svět je to tvrdý. Myslím, že bez zkušeností z baletu bych nebyla tam, kde jsem. To, co mě v té soutěži udrželo tak dlouho a proč se mnou lidé aktuálně chtějí pracovat, je, že jsem dříč – nemusím být nejtalentovanější člověk v místnosti, ale prostě si všechno odmakám. Lidé si takového přístupu váží a je to něco, nad čím mám kontrolu, na rozdíl od přirozeného talentu. V té show mě udržela obrovská disciplína, kterou mi dal právě balet. Jinak to ani nejde, člověk se nerodí jako přirozeně „dobrý” na balet. Jasně, může mít predispozice, ale technika je jen posedlost chtít být v něčem skvělý. Já té obsesi podlehla poprvé v jedenácti, a když jsem měla možnost podlehnout jí znovu s hudbou, byl to pro mě no-brainer.

Zpěvačkou jsem chtěla být odmalička, ale balet mě nadchl později. V jedenácti jsem šla na konkurz na konzervatoř, kde jsem se umístila jako první z celého Slovenska. Neměla jsem až tak skvělé přirozené predispozice, ale nechyběl mi dobrý sluch, navíc jsem se dobře, přirozeně hýbala a improvizovala. To se jim líbilo.

Informaci o globálním konkurzu vyvěsili na Instagram. Přes Zoom jsem tehdy chodila na hodiny zpěvu k Jennifer Dustman, která mimochodem učila i Olivii Rodrigo, a právě ta mi o možnosti řekla. Já nechtěla do SuperStar nebo do jakéhokoli projektu na Slovensku, nechtěla jsem tu zůstávat a vlastně mě nelákala ani ta soutěž. Ale Jennifer mi dala tip, já jim následně poslala video, kde zpívám, a tak mě ze sto dvaceti tisíc lidí vybrali.

Zpívala jsem zhruba od sedmi let zpívat, přičemž od čtrnácti jsem si psala vlastní písničky. Řekla jsem si, že psát písničky se člověk neučí. Psát písničky nebo vůbec studovat na vysoké škole umění je podle mě trochu nesmysl. Mám pocit, že člověk by měl tvořit sám. Texty a písničky by měly být volná disciplína, aby si člověk mohl dělat, co chce, teprve pak vznikají ty nejzajímavější věci. Ani mě psát hudbu nikdo neučil, prostě jsem to dělala. Jak se mi začalo dařit, ozývalo se mi dost lidí samo, včetně mých idolů. A mně přijde šílené, že se mnou chtějí pracovat.

Třeba Grimes. Nebo Blake Slatkin, což je producent, který často spolupracuje třeba s Dylanem Bradym z 100 gecs. Nedávno jsem měla session se Cirkutem, který pomohl připravit celé poslední album Lady Gaga. Potkala jsem se i s Julií Michaels. Jsem vděčná, že i tito lidé začali mému talentu a kariéře věřit.

Nevím. Já to mám od přírody, ale třeba můj dobrý kamarád Liam Benayon, který se mnou píše a je fakt dobrý textař, se tomu věnoval a učil se to. Ne že by někam chodil na hodiny, ale studoval texty písniček, které měl rád: proč jsou ty songy chytlavé, kdy má melodie být rovná a kdy skákat… Já tyhle věci tvořím intuitivně, zatímco on se to naučil. I tak si ale rozumíme.

Asi je to tím, že jsem explicitní a ostrá osoba. Ráda posouvám laťku a zjišťuji, co se lidem líbí ,a s čím už nejsou komfortní. Zajímají mě lidské hranice i to, proč jsme si je tak nastavili.

Ano. Všechno je to součástí mého EP. To je o ženě, která se snaží být slavná. A to jsem já. Každá písnička popisuje jednu zkušenost, všechno je ukotvené v realitě. Jde o věci, které se mi skutečně přihodily, ale samozřejmě tady jsou ještě lehce vygradované. Takové umění mám ráda – explicitní tak moc, až je to nepříjemné. Superscar vypráví o tom, jak je lehké využít lidi s talentem, když jste někdo, kdo má tu moc jim splnit sny. Jak to může člověka poznamenat nebo zlomit. Místo superstar je z vás najednou ‚superscar‘, ale i tak půjdete dál a budete si zpívat svoji písničku. Machine Girl je zase o mojí zkušenosti z Pop Star Academy – hodně lidí na celém tom seriálu totiž zaujalo, že jsem se nepohodla s další soutěžící. Diváctvo to živilo, strašně je to nadchlo. Nebyl to konec světa, prostě šlo o profesionální neshodu, která se vyřešila za pár dní. Ale sledující z toho najednou udělali téměř boj na život a na smrt. Ta písnička je o tom, že by neměli křičet na mě, ale na ten stroj, na ty, kteří to tak naschvál sestříhali, aby udělali reality show. Sex on the Beat je o tom, že jsem měla pocit, že se ženskou sexualitou se manipuluje. Využívá se především jako marketingový nástroj, který má prodávat. Já jsem sexuální a liberální člověk, mně to problém nedělá, ale zároveň si jsem vědomá, že to pro někoho problematické být může.

Zajímalo by mě, jaký bych ke své slávě a umění měla přístup, kdybychom před tím neměli ženy, které pro to, aby se prodaly, musely být sexualizované. To všechno pochází z mužského úhlu pohledu. Ty první popstars byly většinou pod palcem nějakého muže. Já si všechno dělám sama, nikdo mě do ničeho nenutí. A jsem za to vděčná, je ale zajímavé zamyslet se nad tím, že dříve to tak nebylo. I celé to video je nekomfortní, choreografie je explicitní a v jednu chvíli se tam vlastně ‚učím‘ vzdychat, protože to pro mě není přirozené, ale musím se to naučit. Přijde mi zajímavé to vytáhnout z kontextu a ukázat. Písnička Death By Devotion je zase o tom, jak posedlost dokáže zabíjet – já třeba nedokážu přestat, dokud si už reálně všichni kolem mě nechtějí podřezat žíly a neprosí, ať s tím hned skončím. Říká se, že by se člověk neměl vzdávat, ale někdy by se tedy vzdát měl.