Tanec na plátně. Tyto filmy změnily rytmus kinematografie

Film Ladislava Rychmana patří k zásadním milníkům československé kinematografie. Děj se odehrává na studentské brigádě, kde se střetává svět dospělých s generací, která si začíná hledat vlastní rytmus života. Tanec zde není jen estetický prvek, ale způsob, jak vyjádřit svobodu, napětí i první lásky. Film byl ve své době mimořádně moderní svou formou i hudebním jazykem a dodnes se vrací jako reference k domácímu muzikálu. Také se jedná (podle zdroje ČSFD) o první muzikál na světě, kde hlavní postava nezpívá ani netančí.

Snímek Adriana Lynea zachycuje aspirace mladé ženy Alex, která pracuje jako svářečka, ale sní o kariéře tanečnice. Estetika 80. let, kombinace industriálního prostředí a lyrických tanečních sekvencí vytvořily výrazný vizuální kontrast. Film se stal symbolem individuality a odvahy jít proti očekáváním a byl napsaný podle skutečného příběhu tanečnice Maureen Marder. To, že se stal soundrack k filmu hitem, dokazuje i fakt, že za úvodní písničku What a Feeling získal Giorgio Moroder v roce 1984 Oscara.

Kultovní snímek Emile Ardolina doslova definoval romantický taneční film, a přestože neměl velké ambice (samotné náklady na film činily okolo 6 milionů dolarů), rozpoutal šílenství po celém světě. Příběh Baby a Johnnyho Castla nepojednává jen o lásce, ale i o sebeobjevování skrze pohyb a fyzický kontakt. Tanec zde zkrátka fungoval jako prostor, kde mizí rozdíly včetně těch společenských. Legendární choreografie Time of My Life se stala jedním z nejcitovanějších momentů popkultury vůbec. 

Film Jana Hřebejka patří k nejvýraznějším titulům české porevoluční kinematografie a zároveň k těm, které dokázaly tanec a hudbu proměnit v nositele generační energie. Děj zasazený do 50. let sleduje střet „oficiální“ kultury s nástupem rock’n’rollu, který se stává symbolem svobody, vzdoru i prvního skutečného kulturního otřesu. Film na začátku nebyl moc navštěvovaný, pak se ale v druhé vlně zvedl a i samotný soundtrack k filmu se prodal ve velkých číslech. Bezpochyby jedna z největších rolí Martina Dejdara.

Film o městě, kde je tanec zakázán, se stal symbolem rebelie. Kevin Bacon v hlavní roli ztělesňuje generační střet mezi pravidly a svobodou. Tanec zde byl režisérem Herbertem Rossem ukázaný jako akt vzdoru a hudba zde zas skvěle zafungovala jako motor změny společenských hranic. Kromě neuvěřitelně skvělého tance, který herec předvedl, zde byl také nezapomenutelný i jeho účes, který vytvořil speciálně pro tento film jeden z nejlepších kadeřníků tehdejší doby.

Britský film Stephena Daldryho sleduje chlapce z hornického města, který objeví vášeň pro balet. Tanec se ve snímku stává aktem odporu proti stereotypům a očekáváním okolí. Silné sociální téma je propojeno s intimním příběhem dospívání a hledání identity. Hlavní postava filmu, kterou zahrál Jamie Bell, byla částečně také inspirována realitou. Sám ve filmu zúročil své zkušenosti, když jej jako dítě ostatní šikanovali za to, že navštěvoval taneční lekce stejně jako jeho sestra. Film byl natolik úspěšný, že se dodnes hraje jeho muzikálové uvedení v Londýně, na kterém spolupracoval Elton John.

Filip Renč přenesl diváky do šedesátých let, kde se mladá generace snaží žít naplno navzdory době. Tanec je tu přirozenou součástí každodennosti – na nádražích, v kavárnách i ve snech postav. Hudební čísla staví na známých hitech a propojují nostalgii s energií mládí. Film se stal jedním z nejúspěšnějších českých muzikálů a dodnes rezonuje jako generační výpověď o svobodě a touze žít jinak. Zajímavostí je, že Filip Renč o filmu řekl, že nejdříve byly poskládané písničky a až poté se se začal psát děj filmu. V ČR se soundtrack k filmu prodal v 60 000 kusech.

Moderní taneční drama, které přivedlo street dance do mainstreamu. Příběh outsidera Tylera (ženami i dívkami milovaný Channing Tatum) a talentované tanečnice Nory (Jenna Devan) stojí na kontrastu dvou světů – disciplíny akademie a svobody ulice. Určitě k vzájemné chemii na plátnu přispělo i to, že představitelé hlavních rolí spolu při filmu začali tvořit pár a poté byli i deset let manželé. Film odstartoval svou celou sérii a ovlivnil podobu tanečních choreografií v popkultuře 21. století.

Darren Aronofsky vytvořil psychologický thriller, kde se balet stává metaforou posedlosti dokonalostí. Natalie Portman v roli Niny prochází postupnou psychickou i fyzickou proměnou, přičemž hranice mezi realitou a halucinací mizí. Tanec zde není estetika, ale tlak, disciplína a destrukce zároveň. Zajímavostí je zde bezpochyby i fakt, že původní prostředí filmu mělo být divadelní, režisér filmu jej však změnil na baletní, což se nadneseně vymstilo Natalii Portman, která si při natáčení zlomila žebro.

Nádherný až dechberoucí dokument Wima Wenderse věnovaný choreografce Pině Bausch posouvá taneční film do čistě umělecké roviny. Minimalistická kamera zachycuje tanec v prostoru, kde se pohyb stává emocí. Film je spíše takovou meditací nad tělem v pohybu než klasickým narativem a patří k nejzásadnějším tanečním filmům posledních dekád. Snímek byl prvním evropským hraným 3D filmem a samotná choreografka se jeho uvedení bohužel nedočkala.

Damien Chazelle se vrací k tradici klasických muzikálů, ale zasazuje je do současného Los Angeles. Tanec tu funguje jako emocionální jazyk vztahu mezi dvěma ambiciózními lidmi. Každá choreografie posouvá příběh dál a vytváří vizuálně silné momenty, které pracují s nostalgií i realitou současnosti. Film se stal bezpochyby zajímavým i proto, že byl omylem vyhlášen na předávání Oscarů jako film roku. Dodnes tohle špatné předávání platí za největší trapas na Oscarech. Nutno podotknout, že za La La Land si zlatou sošku (kromě dalších ocenění) odnesla Emma Stone, která tehdy proměnila snad všechny své nominace za tento film.