Rozhovory
Demokracie pohledů: Rozhovor se spisovatelkou a politickou filosofkou Leou Ypi
Jana Patočková8. 11. 2026
Albánsko-britská spisovatelka Lea Ypi o limitech politických systémů, příčinách opožděného vyrovnávání s traumaty minulosti v postkomunistických zemích i rizicích hloubkového ponoru do historie vlastní rodiny.
Lea Ypi je albánská politoložka a profesorka politické teorie na London School of Economics, jež v roce 2021 svojí beletristickou prvotinou Svobodná překročila hranice akademie. Kniha o „dospívání na konci dějin“ vyhrála hned několik cen, dostala se na mnoho literárních shortlistů a žebříčků a mezi své oblíbence ji zařadila jak zpěvačka Dua Lipa, tak deník Guardian. Kniha oslovuje čtenářstvo svojí přístupností – totalitní režim v komunistické Albánii popisuje jednoduše, ale ne zjednodušeně, stejně tak se nevyhýbá realitě toho, co přišlo potom. Minimálně pro všechny, kdo vyrůstají s dědictvím postkomunistického státu, může jít o zajímavou introspekci. Jak postsovětská situace ovlivnila naše pojetí svobody? A dokážeme být vůbec svobodní?
K Ypi mám tendenci se vracet, kdykoli cítím, že propadám skepsi ze stavu současného světa „po konci dějin“. Nic neskončilo, naopak, snažíme se žít, někdy spíš přežívat, a otázka, zda jsme svobodní, se nám může vracet jako bumerang. Lhali nám rodiče, když ještě s teplými „ucinkanými“ klíči v rukou říkali, že teď už to bude jen dobré? Proč tedy žijeme od výplaty k výplatě? A proč je u nás levicová politika ještě stále synonymem gulagů? I o tom jsem si s autorkou povídala.
Ve Svobodné kromě jiného popisujete prozření, že ten vytoužený „svobodný svět“, který přišel po pádu komunistického režimu v Albánii, vlastně možná nebyl tak úplně svobodný. Vzpomínáte si na to, kdy jste si tenhle paradox začala uvědomovat?
Když jsem byla začátkem devadesátých let v pubertě, procházela Albánie společenskou proměnou, což šlo ruku v ruce s nejrůznějšími komplikacemi. Nastala například obrovská emigrační vlna, což kladlo obrovský tlak na rodiny a zanechávalo i spoustu traumat. Panovala také velká nerovnost. Můj otec byl tehdy ředitelem přístavu v Drači (Durrës, pozn. red.) a ve Svobodné popisuji, že měl na starosti to, čemu se tehdy říkalo strukturální reforma – v podstatě série privatizací státních podniků. A protože zastával vedoucí pozici, byl odpovědný i za propouštění dělníků, což nesl velmi těžce. Vyrostl totiž s představou, že je obětí socialismu a komunismu a že teď konečně nastal ten vytoužený svět, v němž je svobodný úplně každý. A právě tehdy pochopil, že to tak není: když nemáte na jídlo pro děti, protože jste přišli o práci, nebo nemáte kde bydlet, protože nezvládnete zaplatit nájem, není to svoboda. Je to svoboda jen pro některé. Tehdy jsem začala uvažovat nad tím, že v prožívání svobody existují mezery, a také o nerovnostech a rozdílech mezi různými kategoriemi lidí. Ale nemyslím si, že bych už tehdy měla zformulovanou nějakou analýzu kapitalismu. To až později, když jsem odjela do Itálie studovat filozofii. Začala jsem se zajímat o různé tradice liberalismu, demokracie a socialismu a začala nad těmi idejemi přemýšlet možná trochu teoretičtěji, až se moje prožitá albánská zkušenost s koncepty, o nichž jsem se učila, propojily.
Foto: Host Brno
Svobodná, Lea Ypi
Neměla jste pocit zrady? Že vás kapitalismus jistým způsobem podvedl?
Těžko říct, nejsem si jistá, že zrada je to správné slovo. Kdybych se nad tím zamýšlela teď, tak to možná jako jistý druh zrady vnímám, ale ne individuální, spíš kolektivní. Na Východě jsme byli ohledně kapitalismu naivní, protože jsme ho do té doby nikdy opravdu nezažili. Západoevropské země měly se selháními kapitalismu i s tím, jak těžké je udržet sociální stát, lidská práva a spravedlnost, dlouholeté zkušenosti. Podle mého ta zrada tkví v tom, že někdo znal pravdu, ale nepodělil se o ni. Během přechodu od socialismu ke kapitalismu Západ ty stinné stránky neodhalil. Místo toho svůj systém prezentoval jako absolutní triumf. Devadesátá léta nabídla příběh o vítězství liberalismu, který nebyl tak docela pravdivý.
Když jste na univerzitě začala tíhnout k levici, nesetkala jste se v Albánii s výčitkou, že tím zrazujete právě tu představu o „vítězství svobody“? V postkomunistické České republice je totiž pořád vcelku těžké zastávat levicové pozice.
Ano, s tím se rozhodně setkávám. Myslím, že je to tím, že kritiku socialismu vnímáme výhradně jako pravicovou záležitost. Takže panuje narativ, podle nějž každý, kdo je kritický vůči státnímu socialismu a vůči reálné žité zkušenosti východoevropských zemí, musí být zároveň zastáncem volného trhu, kapitalismu a standardních liberálních představ. Vnímám, že příběh těch, kdo kritizovali socialismus z levicových pozic, zůstává opomíjený. Státní socialismus kritizovali i lidé, kteří nechtěli totalitu, ale toužili po demokracii bez nutnosti přecházet k divokému kapitalismu. Právě v tom podle mě spočívala skutečná „třetí cesta“. Východ trpěl nedostatkem občanských svobod, Západ zase nedostatkem sociálních jistot a spravedlnosti. Ideální alternativa měla spojit silné stránky obou systémů a vyhnout se jejich chybám. K tomu ale nedošlo, protože konec komunismu byl oslavován jako absolutní vítězství kapitalismu, což vytvořilo dojem, že žádná jiná možnost neexistuje.
U nás v Česku je stále běžný diskurz, který lze lakonicky shrnout jako „dodnes nikdo neměl lepší nápad než kapitalismus“.
Záleží na tom, co myslíte „lepším nápadem“. Můžete buď vycházet z žité reality, nebo z hodnot, kterým věříte.
Myslím, že v tomhle případě jde o žitou zkušenost.
Ta u spousty lidí v kapitalismu nebyla zrovna skvělá. Vždycky záleží na tom, koho se ptáte, kdo má možnost ty příběhy vyprávět a psát. Mám pocit, že existuje ideologický rámec, kvůli němuž čteme historii velmi selektivně a tohle čtení pak vede ke zevšeobecnění z jedné nebo z druhé strany. Je velmi těžké získat nedogmatický pohled na obojí.
I proto jsou obě vaše knihy tak dobré – máte talent propojit osobní příběh s historií celého národa. Svobodná pro mě osobně byla přelomová v tom, jak jednoduše a výstižně ukazuje velké dějiny dětskýma očima, aniž by je zjednodušovala. Mimochodem, v Česku stále přežívá zvláštní mix postkomunistického traumatu a nostalgie. Je to tak i v Albánii?
Ano, dokonce je tam možná víc traumatu než nostalgie. Nebo ta nostalgie aspoň není tak moc akcentovaná jako v bývalých sovětských satelitech. Albánie byla přece jen velmi izolovaná a životní zkušenost dost černobílá – a to jak ta komunistická, kdy byl vlastně každý nepřítelem Albánie, tak ta bezprostředně poté, kdy každý, kdo kritizoval kapitalismus, byl hned za komunistu. Albánská společnost je velmi polarizovaná a jiný pohled na minulost, než její odsouzení, nepřichází v úvahu.
Proč v postkomunistických zemích i po třiceti letech neustále řešíme trauma z minulosti místo toho, abychom se popasovali s reálnými hrozbami současnosti?
Říkám si, jestli to není tím, že vlastně tak docela nerozumíme tomu, kdo a co tvoří naši historii. Naše státy vznikly rozpadem impérií a my se pořád učíme, jak v tomhle novém typu společnosti chápat vlastní odpovědnost. Systémové modely často přejímáme ze Západu, ale rozhodnutí, která děláme, jsou naše vlastní a těm pak musíme čelit. Jde hlavně o reakce na geopolitiku, globální mocenské síly nebo cizí ideologie. A kvůli tomuto zpoždění ve zkušenostech pak přichází se zpožděním i naše schopnost přijmout odpovědnost. Místo abychom řešili odpovědnost v dnešním kapitalismu, stále ještě zpracováváme tu komunistickou – stejně jako jsme za komunismu zpracovávali dědictví impérií. Prošli jsme zásadními systémovými zvraty, což je zkušenost, kterou mnohé jiné země neznají. A právě ty neustálé režimní převraty v nás vytvořily specifický způsob vyrovnávání se s minulostí.
Navíc ta období mezi jednotlivými změnami nebyla z hlediska dějin bůhvíjak dlouhá.
Ano. A pokaždé končí nějakou formou revoluce. A z revoluce se rodí úplně jiná společnost než z reforem. Po revoluci přichází období dlouhého vyřizování účtů, protože na jedné straně sice došlo k čistému řezu, ale na straně druhé zůstávají ti samí lidé. Systém se změnil, ale lidé jsou stejní.
Setkala jste se (jakožto někdo z postkomunistické země, kdo se přiklání spíše k levicové politice) s předsudky nebo nedůvěrou?
Ano, dokonce z obou stran. Na Východě se často setkáte s tím, že lidé odmítají teoretické diskuse slovy: „Zažil jsem to na vlastní kůži, nepotřebuji žádnou filozofii ani abstrakce, mám svou žitou, reálnou zkušenost.“ Výsledkem je velká skepse vůči idejím. Na Západě je to přesně naopak – tamní levice se projevuje blahosklonným paternalismem. Pro ni jsou prvořadé ideje a prožitou zkušenost Východu vnímá jen jako selhání „zaostalých nevzdělanců“ odněkud z daleka, kteří tu teorii prostě jen nepochopili. A tak stojíte mezi dvěma extrémy: na jedné straně platí jen osobní prožitek a teorie se odmítá, na druhé se naopak teorie uctívá a reálný život lidí z bývalého východního bloku se přehlíží jako bezvýznamný. To je převládající postoj Západu.
Ovlivnilo to vaše vnímání domova? V jednom vašem rozhovoru jste s humorem glosovala, že nejvíc doma se cítíte na Terminálu 5 letiště Heathrow...
To souvisí s perspektivou věčné černé ovce. Být neustále outsiderem vás může dost odcizovat, ale zároveň může jít o produktivní prostor pro sociální kritiku, protože vlastně nikdy stoprocentně nepřebíráte celou ideologii místa, v němž zrovna žijete. Když z ideologie, v níž jste vyrostli, díky změně režimu nebo cestování vystoupíte, získáte potřebný odstup. Být v pozici outsidera je dar i prokletí. Dar proto, že se nenecháte opít žádnou báchorkou, můžete jednotlivé zkušenosti srovnávat, poučit se z chyb, hledat lepší řešení, uvažovat kriticky. Prokletí pak je v trvalém odcizení – nikam tak docela nepatříte. Je to místo nostalgie a hledání domova.
Nejste z toho někdy unavená?
Je to únavné, ale zároveň intelektuálně stimulující: neustále přemýšlíte nad věcmi, které ostatní míjí, a předvídáte rizika i u zdánlivě nejslibnějších cest. Ve východní Evropě má tento přístup často pesimistickou podobu, která vede k cynismu, nihilismu a ztrátě důvěry. Můžete to ale vnímat i jako motivaci k hledání lepší budoucnosti. Nabízí se tedy dva úhly pohledu: buď vás ta pozice paralyzuje, nebo se stane zdrojem neustálé obnovy – a v tom je vlastně velmi povznášející.
Kde se tedy cítíte doma?
Řeknu vám něco, co jde trochu dál za ten vtip o Terminálu 5. Myslím, že domov pro mě už není konkrétní místo. Je to myšlenka. A tu myšlenku se snažím rozvíjet a udržovat při životě každý den skrze vztahy, přátele a lidi, které mám kolem. Není to myšlenka vázaná na určité místo a čas – je to spíš utopická představa budoucnosti. Je to domov, který se nedívá na to, co bylo, ale tvoříme ho my, aktivně, tady a teď. V tom spočívá i moje kritika kapitalismu a příklon k morálnímu socialismu jakožto alternativě k vnímání světa. Tahle myšlenka přináší pocit sounáležitosti, který nepramení z nostalgie po časech minulých, ale z touhy budovat lepší budoucnost. Dává mi to hluboký smysl a životní směr – a právě tam je podle mě domov: v místě či myšlence, v níž nacházíme svůj smysl a cíl.
Ve Svobodné se mi moc líbila různost pohledů na svobodu, především ten, který spojujete se svou babičkou: že osobní svoboda je propojena s morálními hodnotami a důstojností. Jak můžeme tuhle svobodu žít dnes my? Kde je ještě prostor pro kompromisy a kde máte hranici, za kterou byste nešla?
Moje hranice je jasná: nikdy nepodpořím nic, čemu nevěřím. Problémy současné kapitalistické společnosti jsou podle mého politické a ekonomické, nikoli kulturní nebo náboženské. Odmítám přistoupit na populární diskurz o střetu civilizací nebo dělení migrantů na „dobré“ a „špatné“. Jakmile na toto škatulkování přistoupíte, ztrácíte v debatě pevnou půdu pod nohama. Právě tam kreslím tu pomyslnou čáru: odmítám narativy, které podkopávají systémové změny, v něž věřím.
Líbí se mi příběh na pozadí vaší druhé knihy Důstojnost (v originále Indignity, česky vyjde v nakladatelství Host na jaře 2027). Zjistila jste, že jedna stará fotka vaší babičky se začala šířit po Facebooku, což vás zavedlo na dlouhou cestu pátrání v archivech a nejrůznějších institucích, kde jste se snažila život své babičky postupně rekonstruovat. Kdo vytváří naši minulosti a je vůbec možné číst ji zpětně bez předsudků?
Možné to je, ale také velice obtížné. Největší překážka při vyprávění příběhu něčího života je, že nejsme tím člověkem – a pokud už nežije, ztrácíte už navždy přístup k jeho vnitřní perspektivě. Jak tedy zachytit život v celé jeho složitosti, kterou převládající ideologie nevyhnutelně opomíjejí? Každý systém se dívá na historii z vlastního úhlu. První krok je proto zpochybnit oficiální verzi a připustit, že tenhle „jediný“ příběh může být zkreslený – třeba tak, že dáme prostor hlasům, které v archivech chybí. Čím víc perspektiv zapojíme, tím víc se přiblížíme pravdě – jde o jakousi „demokracii pohledů“. Když jsem hledala informace o své babičce, zjistila jsem, že ženské hlasy byly v historii úplně ignorovány. Musíte pak hledat útržky jejich životů po denících a dopisech. Nikdy nenajdete ucelený obraz, jen stovky malých kousků. Je to jako najít zvlášť ruku, nohu nebo oko a snažit se z nich složit celého člověka.
Takový „frankensteinovský“ vypravěčský postup?
Přesně tak. Jak to složíte dohromady, tkví v neustálém zpochybňování svých vlastních stanovisek a přesvědčení a v tom, že pořád vedete v patrnosti celistvost všech úhlů pohledu. Já věřím, že právě tohle neutuchající zpochybňování vede k vypravěčské koherenci.
Prožila jste během rešerší a psaní pocit vnitřního napojení na babičku? A pomohlo vám to zjistit o ní něco nového nebo vysvětlit to, co jste dřív nechápala?
Zpočátku jsem babičku vnímala jako hrdinku a byla na ni hodně fixovaná. A hrozilo, že to tak i zůstane. Ale hrdinství neexistuje, je to jen náš konstrukt, ideál, který jsme si vytvořili. Čím víc jsem četla a nad celým tím komplikovaným příběhem přemýšlela, tím víc trhlin jsem v její perspektivě nalézala. Najednou přede mnou byl někdo chybující o moc víc, než jsem si myslela. Bylo to takové vystřízlivění, z pohledu vnučky i trochu smutné. Když se vám takhle zhroutí osobní mýtus, naplno si uvědomíte limity člověka i jeho doby.
A nepolidštilo ji to vlastně?
Možná máte pravdu, může tak působit skutečnějším dojmem. Už není jen pedagogickou figurou jako v mých vzpomínkách. V knize je najednou mnohem víc skutečným člověkem.
V debatách o autofikční literatuře i politice identit se řeší otázka, kdo a do jaké míry má právo vyprávět cizí příběhy. Jak k této odpovědnosti přistupujete vy a co vám v tomto ohledu dalo psaní Důstojnosti?
Zjistila jsem se, že síla literatury spočívá ve schopnosti vyprávět univerzální příběh skrze nadhled přesahující ich formu. Vyprávění v první osobě a popularita autofikce často vytvářejí falešnou iluzi absolutní autenticity. Skutečná ucelenost ale nikdy nevychází jen z jednoho úhlu pohledu, a to ani tehdy, když vyprávíte svoje vlastní zážitky. Vždycky bude existovat protipohled. Literatura se musí snažit o polyfonii hlasů a zachycení obou stran příběhu, jen tak má větší šanci přiblížit se k pravdě. Proto v Důstojnosti střídám první a třetí osobu: první osoba přináší intimitu a blízkost, zatímco ta třetí nabízí odstup a hledání objektivity. Literatura je pro mě trochu jako demokracie v praxi – nutí nás dát prostor různým perspektivám a hledat smysl v tom, co se může zdát problematické. Ukazuje model společnosti, která se nesnaží o konfrontaci, ale o pochopení a spolupráci.
Našla jste při psaní Důstojnosti v historii své rodiny něco, co vás šokovalo?
Když jsem knihu začínala psát, šla jsem do archivu s jistou naivitou spousty lidí z postkomunistických zemí. Myslíte si, že tam objevíte pravdu, která ale může být těžká – můžete třeba zjistit, že váš příbuzný byl kolaborant, špion nebo poslal někoho do vězení. Byla jsem připravená na to, že objevím tíživá fakta. Při čtení složek jsem ale zjistila, že jsou plné chyb a nepřesností. A uvědomila jsem si, že pravdu v archivu najdete jen tehdy, pokud můžete důvěřovat systému, který vám ji zprostředkovává. Proto jsem se rozhodla přejít k literatuře. Cítila jsem v ní autenticitu, kterou archiv nemůže nabídnout. V archivu vám nabízejí objektivitu, z níž se ale často vyklube lež podložená ideologií. Literatura a fikce naopak přiznávají, že si vymýšlejí, ale právě prostřednictvím přiznané fabulace dokážou paradoxně zachytit víc pravdy než archiv.
Proměnilo se během celého toho procesu to, jak teď vnímáte svou identitu ve vztahu k rodině?
Snažila jsem se o sobě nepřemýšlet jen jako o člence rodiny, která pátrá po pravdě o svých příbuzných.
Jistě, ale část vás přece chtěla o vaší babičce něco zjistit?
Ano, a ta byla popravdě hodně zklamaná. Doufala jsem, že najdu mnohem víc či něco spolehlivějšího. Vkládala jsem do toho velká očekávání a víra v proces se mi úplně zhroutila. To zklamání z archivů jsem dokázala překonat tak, že jsem na sebe vzala roli výzkumnice, která má odstup a musí tomu všemu dát smysl.
I přesto je deprimující vidět, nakolik tehdejší moc manipulovala s pamětí lidí a jak obrovské množství anonymních obětí po sobě nezanechalo vůbec nic. Do vnímání lidských dějin to vnáší hlubokou skepsi a nihilismus. Smysl lidského života se totiž často naplňuje až skrze paměť druhých, a když po lidském životě – plném lásky i bolesti – nezůstanou žádné stopy, pamětníci ani potomci, do našeho vnímání historie to vnáší mrazivou otázku po jeho vlastním smyslu.
Možná, že někdy stačí iluze, představa, kterou máme... Myslím, že i já někdy žiju v poloklamu v rámci prevence zklamání...
Do jisté míry mu věřit musíte… Především ale musíte věřit mýtům, které si sami vytváříte. Děláme to koneckonců všichni. Ke konceptu mýtu pak lze přistoupit dvojím způsobem: Buď ho chápeme jako produkt minulosti a věříme, že lze objektivní minulost znova rekonstruovat, anebo jako mýtus budoucnosti, který si aktivně utváříme sami. Ta druhá možnost závisí výhradně na nás a je daleko povzbudivější, neupíná se totiž slepě k vnějším autoritám.
Což mě vede k dnešku a k současnému politickému klimatu, v němž sledujeme vzestup nových forem fašismu a nacionalismu. Říkám si, jestli může existovat i nějaká jiná, „zdravá“ podoba nacionalismu, která nevede k totalitě?
Ano, existuje tzv. defenzivní nacionalismus, který k fašismu nutně vést nemusí. Je to nacionalismus bránící se imperialismu – například nacionalismus progresivních národních hnutí v 19. století, jako byl i u vás v Českých zemích.
Jistě, národní obrození, nebo italské Risorgimento.
Ano, to je defenzivní nacionalismus. Není to ani nutně klasický nacionalismus národních států, protože staví na mýtu společnosti založené na vzájemné sounáležitosti. Tento typ nacionalismu je podle mě zcela slučitelný s politickým modelem, který se snaží překonat limity národního státu a omezit kapitalismus. Problém není nacionalismus sám o sobě, ale jeho politické zneužívání k udržení nespravedlivého ekonomického systému. Fašismus neusiluje o reformu ekonomiky; jen buduje svět hranic a pomocí agresivní rétoriky brání neudržitelný status quo. Pokud však nacionalismus slouží jako obrana proti imperialismu a pomáhá utvářet nadnárodní politický model, vnímám ho pozitivně. Ale ani tenhle typ nacionalismu v kapitalismu paradoxně nepřežije, protože globální kapitalismus všechno homogenizuje. Můžete mít svět, kde lidé sice podporují nacionalismus, ale všichni stejně nakupují na Amazonu, koukají na Netflix a mluví anglicky. Pokud vám tedy skutečně záleží na národní a kulturní rozmanitosti, musíte se zamyslet nad limity dnešního ekonomického modelu – a to vás nakonec přivede i k hledání jiného politického uspořádání.
V jednom rozhovoru jste zmínila limity politiky identit. Ta sice pomáhá prosazovat práva a zastoupení marginalizovaných skupin, ale chybí jí ucelený koncept, který by jednotlivé křivdy spojil v úsilí o celkovou proměnu společnosti. Jak ale najít univerzální ideál pro takovou změnu v době, kdy se v některých částech světa neshodneme ani na základních lidských právech?
Předně věřím, že v politické rovině už řadou mezinárodních právních dokumentů a úmluv, na nichž panuje globální shoda, disponujeme. Příkladem je Všeobecná deklarace lidských práv OSN a v ní zakotvená nedotknutelnost lidské důstojnosti. Jde o univerzální koncept přijímaný napříč kulturami, jazyky i náboženstvími. Povědomí o sdílených hodnotách tedy v mezinárodní legislativě již zakotvené máme. Naším úkolem je tento systém na jedné straně chránit před těmi, kdo se snaží mezinárodní instituce a dohody oslabit nebo rozložit. A na straně druhé k němu musíme přistupovat s kritickým odstupem a vnímat, že i diskurz o lidských právech bývá zneužíván imperialistickými mocnostmi k dominanci nad menšími státy. Myslím, že můžeme být kritičtí a zároveň konstruktivní. Konstruktivní kritika začíná tím, že si přiznáme obrovský přínos existující legislativy a mezinárodních dohod. Nesmíme ale dopustit, aby veškerou práci odvedly jen paragrafy – z lidských práv je nutné udělat i živý předmět politické diskuse.
Mám pocit, že lidé jsou frustrovaní a cítí nespravedlnost, protože mezinárodní instituce (jako například Mezinárodní trestní soud v případě mezinárodních zatykačů) nemají reálnou moc svá rozhodnutí vymáhat a zůstávají jen u deklarací...
S tím s vámi naprostou souhlasím a myslím, že na to existují dvě odpovědi. První říká „dobře, tak to pojďme rozpustit a vrátit se do stavu, kde to bylo dřív“, což ale nebylo dobré období. Druhá cesta spočívá v tom, že se pokusíme zajistit, aby systém fungoval, budeme ho rozvíjet a zůstaneme vůči němu kritičtí, ale konstruktivním způsobem. Úplně stejně to vnímám i u Evropské unie. Řešením podle mě není Unii rozbít, ale spíš naslouchat radikální kritice, která požaduje její proměnu v něco nového, co bude fungovat.
Kniha Ley Ypi Svobodná česky vyšla u nakladatelství Host v roce 2023. Kniha Důstojnost pak v českém překladu vyjde tamtéž na jaře 2027.
Vogue
Doporučuje
Knihy
Tato kniha vám naprosto změní pohled na stav svého bankovního účtu
KERRY MCDERMOTT7. 11. 2026
Celebrity
Je čas! Mariah Carey v kampani Gucci odhalila své osobní vánoční desatero
Christian Allaire4. 11. 2026
Rozhovory