Ve své době nejčtenější kniha po Bibli. Margaret Mitchell psala Jih proti Severu 10 let

Když byla Margaret Mitchell ještě malé děvčátko, projížděla jednoho žhavého září s matkou v bryčce po rozpálené venkovské cestě v americkém státě Georgia. Když míjely kdysi honosné jižanské domy, řekla jí matka: „Dívej se, Margaret, jen se pořádně dívej! Tady všude kdysi žily krásky, které si o sobě myslely, že jim patří svět. V občanské válce přišly o všechno, teď jsou z nich staré panny a nikoho nezajímají. I tvůj vlastní svět ti jednou může vybuchnout pod nohama a Bůh ti pomoz, jestliže se nebudeš mít čím bránit. Síla ženských rukou neznamená nic, ale to, co mají ženy v hlavách, je dovede až tam, kam se chtějí dostat!“ Na matčino varování Margaret nikdy nezapomněla a přetavila jej ve svůj slavný román Jih proti Severu.

Margaret Munnerlyn Mitchell se narodila 8. listopadu 1900 v Atlantě. Měla o čtyři roky staršího bratra Alexandra. Její otec Eugene Mitchell byl právník a předseda školské rady v Atlantě, matka Maybelle Stephens Mitchell se angažovala v hnutí sufražetek. Atlanta byla významným centrem jižanské civilizace a oba rodiče pocházeli z významných rodů, které městu vládly po několik desetiletí. Silný pocit patriotismu a šťavnaté rodinné historky byly prvními dary, jež pihovatá Margaret dostala do kolébky. „Věděla jsem o válce všechno. Jediné, co jsem nevěděla, bylo, že Jih válku prohrál.“ (Anne Edwards: The Road to Tara: Life of Margaret Mitchell; Coronet Books, 1991). Další dar představovala maminčina energická, feministická výchova. 

Když bylo Margaret osmnáct, odvezla ji matka na Sever do New Yorku a do Massachusetts. Cesta obě velmi sblížila. Čtyři měsíce nato však matka zemřela na španělskou chřipku. Na Severu se Margaret nelíbilo a na vysoké škole v Northamptonu, kam se přihlásila, strávila jen devět měsíců. Spolužačky si ji pamatovaly jako báječnou vypravěčku a milovnici všech zakázaných radovánek, jako bylo kouření, ježdění v automobilu s cizím mužem a tajné návštěvy kina bez garde. Margaret prožívala záchvaty euforie z osvobození, které však následovaly tak hluboké deprese z cizího prostředí, že měla strach, aby se nezbláznila. „Měla jsem pocit, že se v mém nejvnitřnějším já něco rozvíjí, napíná a rodí, uvědomovala jsem si svou probouzející se osobnost tak, že jsem se musela hodně krotit, abych sebou na školním dvoře nepraštila a nezačala ječet.“ (Anne Edwards: The Road to Tara: Life of Margaret Mitchell; Coronet Books, 1991).

Po necelém roce se s úlevou vrátila na Jih. Průběžně psala, ale nakonec si připadala jako pouhá pomocnice v domácnosti. Navíc přistoupila na otcovo přání a stala se debutantkou společenské sezony roku 1920. Budoucí slavná spisovatelka svou společenskou roli přijala se smíšenými pocity a při hlavním plesu zatančila nejnovější pařížský hit – apačský tanec. Ve společenské rubrice se pak psalo: „Je krásná. Nadto chytrá, má brilantní vystupování a nebojí se. Stačí kývnout a má víc zamilovaných nápadníků než kterákoli jiná dívka v Atlantě.“ Po letech vzpomínala: „Žila jsem jako napodobenina moderní mladé ženy, jejíž žhavé vášně byly drženy na uzdě železnou kázní.“ (Anne Edwards: The Road to Tara: Life of Margaret Mitchell; Coronet Books, 1991). O její přízeň se ucházeli dva ctitelé: Berrien K. Upshaw a John Marsh. Margaret se rozhodla pro Berriena a 2. září 1922 se za něj provdala. Manželství vydrželo přesně deset měsíců. V Americe v té době platila prohibice a Berrien se dal na pašování alkoholu. Když se to Margaret dozvěděla, vyprovodila ho z domu.

Vyzbrojená svými povídkami navštívila redakci Atlanta Journal a získala práci redaktorky. Ženy-profesionálky tehdy neexistovaly a novináři se k nim chovali nadřazeně. Margaret se o tom přesvědčila, když jí zakázali používat redakční slovník. Při své výšce 153 centimetrů si pro něj musela stoupat na špičky. Jenže při tom její vykasaná sukně odhalila proužek kůže nad punčochami. Její nadřízený měl za to, že tím „znepokojuje své spolupracovníky“. 

Novinařina však naplňovala její spisovatelské ambice a ona dřela jako kůň. Vydala stovky podepsaných i nepodepsaných článků, zvládala všechny žánry – a prosadila se. Psala i vlastní pravidelný sloupek, který podepisovala Peggy Mitchell. Když soud rozvedl její manželství, začal její dům opět obcházet John Marsh. Pracoval jako korektor ve stejné budově jako Margaret. Byl sice málomluvný a metodický, ale měl dobráckou povahu a Margaret zbožňoval. Vzali se 4. července 1925. Margaret zůstala v zaměstnání, ale vyvstala před ní otázka: mít děti, nebo ne? Po dětech netoužila, avšak doba se ani tak neptala na to, zda děti vůbec mít, jako spíš kolik jich mít. Marshovi nakonec děti neměli, spisovatelka svou potřebu soukromí svedla na neustálé zdravotní potíže. Právě pochroumaný kotník, který se dlouho nelepšil, ji v roce 1926 donutil vzdát se své práce. Těsný byt se proměnil v lazaret a Margaret začala psát svůj slavný Jih proti Severu. Trvalo jí to deset let.

Když se Harold Latham, redaktor Macmillanova nakladatelství, rozjel po Spojených státech hledat nové rukopisy, cesta ho v dubnu 1934 zavedla i do Atlanty. Latham věděl od Margaretiných známých o jakémsi „velkém americkém románu“, ale Margaret zcela popírala, že by se v její domácnosti mohlo cosi takového nacházet. Až jízlivá narážka jedné mladé autorky přiměla Margaret dokázat, že je „typ, který by mohl napsat úspěšný román“, a okamžitě doma naházela na hromadu všechny obálky s rukopisem. Latham se už chystal k odjezdu, když našel v hale hotelu Margaret Mitchell, sedící mezi dvěma sloupci papíru, jež dosahovaly její výšky. 

V domovské redakci pak hned hlásil, že má „závratný“ a „úchvatný“ rukopis. Po menších tahanicích nakladatelství uzavřelo s autorkou smlouvu. Spis měl 400 000 slov. Provedly se náročně stylistické i historické korektury, změnilo se jméno hlavní hrdinky, dopsala se chybějící první kapitola a změnil se název. Téměř po roce mravenčí práce se v roce 1936 dostal Jih proti Severu do rukou čtenářům, kteří jej už netrpělivě očekávali. Američané v půli třicátých let 20. století právě prožívali léta velké hospodářské deprese a román s filozofií víry v příští den chápali jako paralelu ke svému osudu. Četli ho muži i ženy, aristokraté stejně jako dělníci. Margaret Mitchell přednášela, podepisovala se fanouškům, přela se s pirátskými nakladateli. V roce 1937 dostala za román Pulitzerovu cenu.

Rozruch kolem jižanské epopeje se začínal uklidňovat až začátkem roku 1938, když producent David O. Selznick koupil filmová práva. Převést knihu do scénářové podoby se nedařilo, protože nešlo téměř nic vypustit a filmaři se báli, že výraznější změny by diváci nepřijali. V únoru následujícího roku, poté, co se kamery rozjely, Selznick stále neměl ani celý scénář, ani hlavní představitelku. Teprve během natáčení první scény – požáru Atlanty – režiséra oslovila budoucí Scarlett, herečka Vivien Leigh. Premiéra velkofilmu se odehrála v Atlantě. Margaret Mitchell pobaveně i zklamaně přihlížela. Zatímco ona se držela historické pravdy, filmaři propadli cukrkandlové legendě o honosných jižanských domech a plantážích se stovkami otroků. Když promítání skončilo a diváci zalknutí emocemi opět přišli k sobě, publikum propuklo v burácivý aplaus a vyvolávalo Margaret na pódium. Ta se postavila vedle hollywoodských hvězd, večer však patřil už pouze jí. V roce 1940 film získal 8 Oscarů. Večer 11. srpna 1949 se Margaret vypravila s manželem do kina. Když přecházela ulici Peachtree, srazil ji projíždějící taxík. Řidič byl pod vlivem alkoholu. Margaret upadla do bezvědomí, z něhož se už neprobrala. Zemřela o pět dní později, 16. srpna v nemocnici Grady Hospital v Atlantě. Bylo jí 48 let. Její román byl ve své době po Bibli nejčtenější knihou světa. Film Jih proti Severu se řadí k nejúspěšnějším snímkům dějin kinematografie. Dodnes vydělal přibližně 3,3 miliardy dolarů.