Tato kniha vám naprosto změní pohled na stav svého bankovního účtu

Mona Chalabi napsala první verzi úvodu ke své chystané knize, sondě do problematiky bohatství, společenských tříd a stále se prohlubující příjmové nerovnosti, během letu první třídou poté, co získala zálohu ve výši 850 000 dolarů na titulTen Lives: How What We Have Shapes Who We Are (vychází 12. listopadu 2026, pozn. red).

Druhou verzi psala o rok později, tentokrát v kavárně Pret v čekárně nemocnice v jižním Londýně, přičemž v pravidelných intervalech přestávala psát, aby zkontrolovala svůj nyní již téměř prázdný bankovní účet nebo se rozplakala.

Tato datová novinářka a ilustrátorka oceněná Pulitzerovou cenou je známá díky své schopnosti převádět suché statistiky do jednoduchých vizuálů, které jasně objasňují společenskou realitu. V roce 2020 rozdělila obrovské spektrum příjmů domácností v USA do 10 kategorií a z každé z nich našla účastníka, který byl ochotný nechat ji nahlédnout do všech aspektů svého finančního života. („Budete mluvit vyhýbavě, nebo si tam sednete a řeknete mi, kolik jste opravdu zaplatili za svůj dům? To bylo hlavní kritérium výběru.“) Svým projektem chtěla upozornit na nedostatek „upřímnosti a kvalitního kritického diskurzu, pokud jde o společenské třídy“. 

Ačkoliv tehdy netušila, jak drasticky se její vlastní situace změní, vždycky chtěla být ohledně osobních financí stejně otevřená jako svobodná matka z její knihy, která se stala náhradní matkou, aby mohla zaplatit péči o dceru, nebo panikařící bankéř čelící drahému rozvodu.

„Sakra, jak já jsem to nenáviděla,“ říká mi dnes devětatřicetiletá Chalabi nad společným kouskem dortu v pekárně nedaleko Strand. Dlouhé tmavé kudrliny má spletené do dvou copů a v každém uchu řadu zlatých kroužků. Chtěla však ukázat, jak peníze formují identitu od našeho narození. Jak se s nimi pojí pocity nejistoty nebo studu, které nám brání o nich mluvit, a proč by nám všem prospělo, kdybychom o nich mluvili častěji. „Opravdu jsem to nechtěla udělat, ale zároveň jsem věděla, že to nemůžu neudělat.“

Nečekaný zvrat osudu však způsobil, že její „velký a radikální akt“ finanční upřímnosti, o kterém se už brzy dočteme v její knize, bude ještě více odhalující, než se obávala. Vyrůstala ve východním Londýně v rodině lékařů, kteří do Velké Británie emigrovali z Iráku. Následně žila v New Yorku, kde si díky práci na volné noze a pozici v deníku The Guardian dokázala přijít na pohodlný šesticiferný plat. 

Během pandemie ale její matka prodělala rozsáhlou mrtvici. Mona se najednou ocitla zpět v Londýně v domě, do kterého nedávno investovala. Spolu se svou starší sestrou a zdravotními sestrami z agentury, jež najaly na dvanáctihodinové směny za 44 000 liber měsíčně, poskytovala matce nepřetržitou péči. Práci vtěsnala do volných chvíl mezi zajišťováním zdravotnických pomůcek, nekonečným přejížděním po vyšetřeních v nemocnici, návštěvami a následným odmítáním potenciálních domovů s pečovatelskou službou. A u toho sledovala, jak mizí její životní úspory.

„Zážitek s mojí mámou mnou naprosto otřásl,“ říká Chalabi, které hrozilo, že když bude i nadále utrácet za domácí péči více, než vydělá, o dům přijde. To, co následovalo, bylo zdrcující, a přesto si Chalabi uvědomovala, jaké měla vlastně štěstí. Ano, měla peníze v bance, ale měla také kontakty, záchrannou síť, o kterou se mohla opřít, prostředky na to, aby se zorientovala v nekonečném papírování, a svobodu přestěhovat se přes oceán, aby mohla být matce po boku. Bolestná osobní zkušenost tak potvrdila ústřední myšlenku její knihy, že finanční bohatství znamená víc než jen peníze.

„Nikdy bych nemohla strávit tolik času mimo redakci, kdybych měla klasickou pracovní dobu od devíti do pěti,“ uvádí a jasně si uvědomuje své privilegium. „Když sdílím tahle čísla, ukazuju svou zranitelnost. Nejenže si totiž myslím, že se mnou budete mít menší soucit, vlastně si myslím, že byste se mnou měli mít menší soucit. Protože jakkoliv byl můj příběh trýznivý, někdo jiný, kdo by vůbec neměl možnost soukromé zdravotní péče, by o svého rodiče přišel dříve než já. Získala jsem s ní čas navíc. A získala jsem s ní méně času, než bych získala, kdybych měla více peněz.“

Autorce, která se vrátila do New Yorku, nakonec proplatili většinu ze zhruba 80 000 liber, které utratila během péče o matku v Londýně, z čehož má dodnes smíšené pocity. „Říkala jsem si, že to je v prdeli. To jsou naše společné peníze.“ Částka jí byla refundována, protože místní pobočka úřadu pro veřejné zdraví (NHS) zjistila, že její matku neměli propuštět z nemocnice bez řádně zajištěného plánu péče. Taková jsou pravidla, ale novinářka se domnívá, že nejsou tak docela spravedlivá.

Sledováním životů svých respondentů strávila Chalabi pět let a jejich odhalení jen potvrzují její argument, že v hyperindividualistické a kapitalistické společnosti je prakticky nemožné cítit finanční jistotu. Bez ohledu na faktory, které utvářely jejich vztah k penězům, mělo jejích deset naprosto odlišných protagonistů jedno společné. Byly to obavy. 

„Ten strach byl u všech tak intenzivní,“ říká. Číslo na výplatní pásce totiž neodráží celý obrázek. Má dotyčný člověk povinnosti k vyživovaným osobám, dluhy nebo zdravotní postižení? Rodiče, kteří mu pomohli s koupí domu, nebo manžela, který by zaplatil účty, pokud by přišel o práci? A kde by tito lidé byli, kdyby od nich partner odešel? Psaní knihy ji také přimělo čelit vlastní finanční dysmorfii a ptát se sama sebe, proč navzdory tomu, že je na tom objektivně lépe než drtivá většina obyvatel USA, stále nosí převážně oblečení z druhé ruky.

Přestože je nyní autorka „mnohem realističtější v tom, kolik finanční jistoty vlastně má“, skutečným ponaučením, které si z posledních několika let odnesla, je fakt, že „jako jednotlivci ve skutečnosti nikdy nejsme v bezpečí. Vždycky jde o společenství lidí, které máte kolem sebe.“ 

Chalabi věří, že bychom měli být ochotni diskutovat o společenských třídách a jejich důsledcích stejně upřímně jako o rase nebo pohlaví. Protože čím více budeme brát na vědomí systémovou nespravedlnost, tím spíš si dokážeme uvědomit, kdy sami napomáháme k jejímu udržování. Možná zachováváním zdvořilého mlčení kolem platu (což je podle ní „katastrofa“), které umožňuje zaměstnavateli platit ostatním méně za stejnou práci. Nebo projevováním podezřívavosti vůči lidem pobírajícím sociální dávky, na které vy jste nikdy nemuseli spoléhat. 

Doufá, že si její čtenáři odnesou poselství, aby „přemýšleli o tom, jak peníze formují naši identitu, a poté byli sdílnější ohledně své finanční situace, místo aby ji skrývali“. Snaží se je povzbudit k zamyšlení nejen nad tím, co mají, ale i nad tím, co dlužíme jedni druhým. Možná se pak všichni budeme mít lépe.