Do plavek! Od nahých Římanek k Pobřežní hlídce

Plavky jsou, technicky vzato, prostým oděvem do vody. V našich zeměpisných šířkách je letní sezona krátká a v zastřešených bazénech se její délka příliš neřeší. Samotné plavky se však řeší celý rok. Už dávno totiž nejsou jen praktickým kusem látky, ale i symbolem statusu a nástrojem sebezprezentace (celebrity se dnes „ukazují v plavkách” nejen na exotických dovolených, ale i při otužování či ve spa). Plavky však především zahalují i odhalují tělo, což jim vždy a v každé epoše propůjčovalo svébytnou společenskou dynamiku.

V antickém Řecku a Římě, odkud se obvykle začíná, neexistoval žádný specifický koupací oděv pro ženy. Oblíbené lázně sice nabízely oddělená křídla, ale výjimkou nebyla ani společná koupel obou pohlaví. Z římské mozaiky ve vile Villa Romana del Casale se sice zachoval obraz žen v úboru připomínajícím dnešní bikiny, šlo však o oděv na atletiku a cvičení, nikoli na koupání. 

S nástupem křesťanství v latinském středověku se pohled na čistotu zásadně proměnil a vše bylo podřízeno tělesné cudnosti. Koupání v moři bylo poté po dlouhá staletí, a to i v období renesance, provázeno společenským tabu. Moře bylo vnímáno jako nebezpečný živel plný biblických podvodních příšer a jako říše ďábla. Do „divoké vody“ se ženy, alespoň soudě podle uměleckých záznamů, několik století neodvážily a plavat zpravidla neuměli ani námořníci. 

První dámský plavecký úbor zdokumentovala až anglická cestovatelka Celia Fiennes v roce 1687: „Dámy chodí do koupele v oděvech z jemného žlutého plátna, které je pevné a široké s širokými rukávy jako farářův talár; voda ho naplňuje tak, že se od něj odlupuje a není vidět vaše postava.“ V průběhu 18. století se koupání v moři stalo oblíbenou aktivitou pro údajné zdravotní přínosy. Již o století později však vyšlo koupání pro zdravotní účely z módy a dále se rozvíjelo jako samostatná rekreační aktivita. Dámské plavky však stále zhmotňovaly dobovou představu o cudnosti a skládaly se z šatů, spodků a punčoch vyrobených z vlny nebo bavlny. Během přísné viktoriánské morálky ženy dokonce využívaly speciální koupací kabiny, které koně tahali hluboko do vln, aby uchránili urozené dámy před lascivními pohledy zvědavých mužů.

Během 20. století prošly dámské plavky zásadní proměnou díky tomu, že se plavání v roce 1912 stalo ženským olympijským sportem. V této éře kralovala Annette Kellerman, přezdívaná Australská mořská panna. Annette začala s plaváním v dětství, protože jí bylo doporučeno jako terapeutická léčba nohou. Tato úspěšná závodnice a průkopnice dálkového plavání, která se několikrát pokusila pokořit Lamanšský průliv, byla v roce 1906 pozvána k vystoupení před britskou královskou rodinu. Její plavky však byly zakázány, protože byly příliš těsné a odhalovaly dolní polovinu nohou (což tehdy vyřešila přišitím punčoch). Se svým plaveckým úborem však záhy narazila i v USA na soutěži v Bostonu. Když se Kellerman v roce 1907 objevila na pláži Revere Beach v přiléhavém úboru bez sukní, byla zatčena mravnostní policií za neslušné odhalování. Soudní rozhodnutí však bylo nakonec zvráceno v její prospěch, jelikož soudce souhlasil s argumentem, že těžké a nepadnoucí plavky jsou pro plavání nebezpečným a nepraktickým oděvem. 

Tohoto rozsudku se jako obchodní příležitosti v 10. letech 20. století chytila společnost Jantzen a později i dodnes vyhlášené Speedo, které začaly vyrábět přiléhavé vlněné obleky do vody, jež se až teprve v roce 1921 začaly nazývat jako plavky. V období 30. let 20. století se plavky dostaly do hledáčku módních návrhářů, jako byli Coco Chanel, Jean Patou či Elsa Schiaparelli. Plavání, rekreace na plážích a stále větší plocha odhalené kůže zároveň obrátily logiku opalování. V roce 1927 uvedl Patou na trh první opalovací olej Huile de Chaldée a opálená kůže přestávala být znakem dělnické třídy. Zcela naopak poukazovala na to, že si nositelka plavek může dovolit trávit volný čas na dovolené, a proto je úspěšná a bohatá.

Pletené plavky či maillotové kostýmy, které byly populární v USA i v Evropě, sice představovaly pokrok, ale kvůli použitému materiálu rychle nasávaly vodu a ztrácely svůj tvar. Skutečnou „plavkovou revoluci“ tak představovala pružná a lesklá příze Lastex, vynalezená na přelomu let 1930 a 1931. 

Na konci 40. let 20. století představil Christian Dior svůj New Look, který zdůrazňoval ženskou siluetu „přesýpacích hodin“. Tento somatotyp do svých plavek přenesla i návrhářka Rose Marie Reid, která si již v roce 1938 nechala patentovat jednodílný střih z materiálu Lastex a v roce 1946 si v USA založila firmu. Plavky se začaly vyrábět v široké škále módních potisků a bylo možné je poprvé obléknout zcela bez zipů nebo knoflíků. Reid ve svých návrzích plavek razila teorii, že žena by měla na pláži vypadat jako ve večerní róbě. Tento glamour styl si začal postupně podmaňovat Hollywood a formoval typickou poválečnou plavkovou siluetu, kterou zosobňovaly Marilyn Monroe či Jane Russell. 

K nejvýraznějším předělům v historii dámských plavek patří 5. červenec roku 1946, kdy automobilový inženýr a návrhář prádla Louis Réard představil u bazénu Piscine Molitor minimalistické plavky složené ze čtyř trojúhelníků. Tento odvážný model pojmenoval po atolu Bikini, kde USA zahájily jaderné testy, a způsobil doslova explozi veřejného zájmu. V roce 1952 se Brigitte Bardot objevila ve filmu Manina, dívka v bikinách a z původně pobuřujícího oděvu se postupně stávaly součásti běžného nošení. Podložené to bylo i přístupem módních autorit – podle Vogue byly v polovině 50. let plavky vnímány jako součást „oblékání, a nikoliv svlékání“.

První moderní soutěž krásy se pokusil zavést již „největší showman“ P. T. Barnum v roce 1854. Veřejnost byla však představou živého defilé žen tak pobouřena, že Barnum musel soutěž zrušit a nahradil ji pouhým posuzováním daguerrotypií účastnic. 

Pravidelné soutěže „krásy v plavání“ se začaly konat pod vlivem Annette Kellerman až ve 20. letech 20. století. První oficiální Miss America se uskutečnila v roce 1921 v Atlantic City, kde bylo podle New York Times: „1000 koupajících se dívek k vidění“. Prvních sedm let získávala vítězka soutěže, která měla na přehlídku v plavkách po sezoně přilákat turisty, titul Zlatá mořská panna. Později tato klání sponzorovala firma na výrobu plavek Catalina Swimwear, která se v roce 1952 po rozchodu s Miss America podílela na vzniku soutěží krásy Miss USA a Miss Universe. 

V 60. letech tato klání vzedmula druhou vlnu feministického odporu, která se rozplynula v sexuální revoluci 70. let (v níž se bikiny na „osvobozeném ženském těle“ staly symbolem). Podobu svobodné „all-american girl“ na několik dekád ztělesnila herečka Farrah Fawcett v červených jednodílných plavkách od Normy Kamali na nejprodávanějším fotoplakátu všech dob (1976). Estetiku slavné fotografie Bruce McBrooma vytěžil ještě seriál Pobřežní hlídka (1989), který na dlouhou dobu předurčil ženský ideál opáleného, štíhlého a zároveň atletického těla s velkým poprsím. 

Na přelomu milénia vynesli plavky do oblak Andílci Victoria's Secret a jejich Swim Catalogue z nich udělal luxusní a celosezonní „resort wear“. Už na konci 90. let se však začal formovat společenský odpor proti nerealistickým tělesným ideálům, který postupně vyústil v globální hnutí body positivity. Přehlídka v plavkách v Miss America skončila v roce 2018 a na plážích se dnes potkávají ženy nejrůznějších tělesných tvarů, které si plavky vybírají dle vlastního uvážení a libosti.