Bez retuše: O ženách a fotografické (ne)dokonalosti léta

Prohlížím si fotografie, které jsem v létě pořídil, a ve srovnání s módními editorialy či snímky na sociálních sítích působí nedokonale. Jsou však tyto nedostatky jen vadami na kráse? Anebo jsou pečetí autenticity a důvodem, proč vůbec tyto dokumentární a pouliční fotky dělat? 

Hladká a bezchybná, taková v posledních letech byla a dost možná ještě stále je převládající estetika ženské portrétní fotografie, ovlivněná fenoménem Instagram face, beauty filtry a kosmetickými trendy. Filozof Byung-Chul Han v knize Záchrana krásného píše: „Hladkost je charakteristickým znakem současnosti. Tento druh hladkosti spojuje sochy Jeffa Koonse, iPhony a brazilskou depilaci voskem.“ Co tím má na mysli? Han se domnívá, že jsme se jako společnost posunuli od krásy, která v sobě nese zranitelnost a klade otázky, k hladké konzumní estetice. 

V pozdním kapitalismu a v prostředí sociálních médií se ženské tělo mění v umělé figuríny či porcelánové panenky zabalené do atraktivního obalu, připravené ke spotřebě, okamžitému ocenění likem či k dalšímu prodeji výrobků. Jakákoli asymetrie, vráska či charakteristický rys jsou digitálně retušovány, dokud obraz nesplyne se společným jmenovatelem vyhlazeného vzhledu. Tento požadavek věčného mládí a atraktivity zahlazuje stopy stárnutí, čímž popírá přirozenou filozofii pro-agingu a lidské autenticity. Hladká krása, existující v jakémsi silikonovém bezčasí, je až kýčovitě líbivá a nenáročná. Oko se potěší a sklouzne po lesklé glazuře povrchu, z něhož nic nevyčnívá. Tato bezchybnost však nevyhlazuje jen fotografický obraz. Ve výsledku retušuje samotný život.

Nedokonalost, chyba nebo náhoda přitom nemusí být technickým selháním. Filozof Roland Barthes v knize Světlá komora rozlišil dva způsoby, jakými se díváme na fotografii. První z nich (studium) se soustředí na téma, kompozici a technickou zdařilost obrazu – je to kultivovaný, ale v zásadě nezúčastněný zájem. Ten druhý (punctum) představuje rušivý detail, náhodný prvek či nečekanou stopu reality, která jako pomyslný šíp prorazí povrch fotografie a zasáhne nás „přímo na komoru“. „Punctum je detail, který upoutá oko a přitáhne pozornost,“ upřesňuje Barthes. „Dokonalá hladkost“ na technicky vykalkulovaných a inscenovaných snímcích tento vhled či emocionální napojení zpravidla nevyvolává. 

Uhlazený vzhled, dnes navíc umocněný AI generátory, začíná čím dál více vzbuzovat nepřirozený, syntetický a podezřelý dojem. V portrétní fotografii se proto stále výrazněji uplatňují dokumentární a pouliční prvky raw estetiky. Tyto žánry jsou na rozdíl od ateliérové fotografie živelné povahy a nevypočitatelné. V letním čase se mezi technické „nedokonalosti“ řadí třeba přepálené polední světlo, pramínek vlasů přilepený na čele, srpkovité stíny pod očima, nerovnoměrné opálení, zaschlý písek na kůži, zvýrazněné pihy či vysušené rty... Tyto detaily však zároveň podle teoretičky Laury U. Marks dodávají obrazu haptickou vizualitu, a tedy i pečeť hmatatelné autenticity.

Obrazy a fotografie žen byly podle uměleckého kritika Johna Bergera po staletí utvářeny prostřednictvím „mužského pohledu“. „Muži jednají a ženy se předvádějí. Muži se dívají na ženy. Ženy sledují samy sebe, jak je někdo pozoruje,“ píše Berger ve své knize Způsoby vidění. Co konkrétního si za tím představit? Ženy stojící před objektivem byly stylizovány jako pasivní objekty mužské touhy a tyto naučené pózy se pro ně staly samozřejmými. V současné době, jak ukazuje výzkumnice umělé inteligence Kate Crawford v knize Atlas AI, tyto normy diktují algoritmy. Ženské tělo je podrobováno permanentní „estetické práci“ – sebekontrole a nácviku póz, které nejlépe vyhovují oku platforem i sledujících.

Nacvičeným pózám se sice pouliční a nestrojené portrétování vždycky nevyhne, ale rozhodně je nepožaduje. Výsledné snímky nejsou dokonalé, protože setkání jsou letmá a jen stěží si při nich lze vybrat ideální světlo, atmosféru či prostředí. Podle vizuální teoretičky Arielly Azoulay však tyto snímky poskytují větší prostor pro ženskou autonomii –  žena vstupuje do obrazu jako spoluautorka. Zatímco generace Z slovem „aura“ označuje charisma a styl, filosof Walter Benjamin jím označoval originalitu a jedinečnost obrazu. A právě pouliční a dokumentární portrét zachycuje člověka v konkrétním čase a prostoru jako živou bytost v běhu života.