Všechno nejlepší! Jeho Svatost dalajláma slaví 90. narozeniny

„Rád bych vám řekl, že hlavním smyslem lidského života je štěstí. Nikdo nedokáže říct, co se stane zítra, ale člověk si musí udržet naději. Ta je základem našeho života,“ řekl dalajláma dojatým davům koncem června 2015 na hudebním festivalu v Glastonbury. Tehdy osmdesátiletého tibetského vůdce přivedla na pódium legendární zpěvačka Patti Smith. 

Jenže právě štěstí míjí už dlouho jeho národ. Číňané v případě Tibetu postupují již 75 let naprosto cynicky a mimořádně brutálně. Posvátné knihy byly použity jako hnojivo a z obrázků Buddhy a súter se vyráběly boty. Počet tibetských klášterů klesl z 2500 v roce 1959 na sedmdesát o dva roky později. Ze 110 tisíc mnichů jich zůstalo sedm tisíc. Nic si nedělají ani ze tří rezolucí OSN, které vyzývají čínskou vládu, aby zajistila dodržování lidských práv Tibeťanů. Dalajlámova cesta nenásilí, ke které vždy vyzýval svůj porobený národ, vzbuzuje zasloužený obdiv a respekt.

Narodil se 6. července 1935 jako Lhamo Döndub do rolnické rodiny ve vesnici Tagccher v tibetské provincii Amdo. Byl pátým ze šestnácti dětí, přičemž dětství přežilo jen devět sourozenců. Věkový rozdíl mezi ním a jeho nejstarší sestrou Tsering Dolma činil osmnáct let. Byly mu dva roky, když byl rozpoznán coby nový dalajláma. A to jako čtrnáctý v řadě.

Buddhisté věří v reinkarnaci. Podle jejich představ se život jedince neomezuje jen na jedno zrození. V případě dalajlámů jde podle lámaismu, což je větev buddhismu, o převtělení bódhisattvy (ten, který dosáhl stavu předcházejícího stavu Buddhy a usiluje o „probuzení“) Avalókitéšvary. Toto božství je zosobněním nejvyššího milosrdenství a soucitu a je pro Tibeťany nejvýznamnější. V Tibetu je spojováno také s Songcänem Gampem, což byl v 7. století první tibetský buddhistický král. Proto je dalajláma současně i světský vládce. Je nejvyšším duchovním představitelem sekty Gelugpa (sekta Žlutých čepic).

Když dalajláma zemře, začíná poměrně složité a někdy i dlouhé období hledání jeho převtělence. Každé znovuzrození se nemusí odehrát v okamžiku smrti předchozí osoby. Může trvat léta, než se bódhisattva vrátí na zem a přijme lidskou podobu. V případě současného dalajlámy to trvalo dva roky. Při výběru rozhodují například přírodní úkazy na nebi i na zemi, které doprovázejí dalajlámovo zrození, věštby světců, tělesné znaky (dlouhé ušní boltce) a test, jenž spočívá ve správném určení předmětů patřících zesnulému předchůdci.

Dalaj je mongolské slovo a znamená oceán či moře, láma je nejvyšší, v přeneseném významu je to pojmenování mnicha. Lhamo Döndub byl uveden do funkce duchovního vůdce během velké novoroční slavnosti 22. února 1940. Převzal formální jméno Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho a byl mu udělen titul Jeho Svatost dalajláma. Vzhledem k jeho nízkému věku za něj vládl regent, zatímco se chlapec vzdělával v Lhase. Výuka zahrnovala například výklad z filozofie, medicíny a fyziky. Měl dva hlavní učitele. Staršího Gjüta Linga Rinpočheho a mladšího Thičhanga Rinpočheho. V jedenácti letech se setkal s rakouským horolezcem Heinrichem Harrerem, který se stal dalším z jeho učitelů. Vzdělával ho především ve věcech vnějšího světa, světa mimo Tibet. Stali se z nich přátelé na celý život. Ve svých patnácti letech se dalajláma ujal vlády. Učinil tak krátce po obsazení Tibetu.

21. října 1950 dostaly jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády rozkaz vpochodovat do Tibetu. Oficiálním důvodem vojenské invaze bylo „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Tibet vyhlásil samostatnost v roce 1913. Tibeťané měli vlastní pasy a všechny atributy nezávislého státu. Invaze tohle období ukončila. Slabě vyzbrojená a nepočetná armáda tibetské vlády nebyla schopna okupaci nijak čelit. Tibetští vojáci měli staré zbraně a jezdili na koních, proti čínské převaze měli jen omezené šance. 

V květnu 1951 se Tibet oficiálně dostal pod svrchovanost Pekingu. Stalo se tak podepsáním Sedmnáctibodové dohody o tzv. mírovém osvobození Tibetu. V té byla zemi slíbena široká autonomie, náboženská svoboda a mnoho jiných věcí. Dodrženo ale nebylo nic. Čínský vůdce Mao Ce-tung vycházel zpočátku s dalajlámou v dobrém a posílal mu dary, například promítačku. Pak začala čínská propaganda šířit fámy o údajných zvěrstvech, kterých se tibetská teokracie dopouští, například že mučí lidi stahováním kůže zaživa, přeřezáváním šlach nebo vypichováním očí. Tato propaganda měla ospravedlnit čínský vpád v tom smyslu, že přináší barbarům civilizaci.

V roce 1956 Číňané dokončili dvě silnice vedoucí do Tibetu. Čínský režim začal od obyvatel vymáhat potraviny a zabavoval jim zbraně. Tibeťané se začali bouřit a vytvářet ozbrojené oddíly. Přibývalo střetů a mrtvých. V březnu 1959 se rozšířila po Tibetu zpráva, že čínští vojáci chtějí unést dalajlámu. Ve Lhase se sešly na demonstraci desetitisíce lidí a žádali odchod Číňanů. Mao Ce-tung se rozhodl zakročit silou a odpor Tibeťanů definitivně zlomit. 17. března uprchl dalajláma velmi dobrodružně do Indie. Putoval v přestrojení na jacích, oslech a pěšky dva týdny přes tibetské hory. Po jeho útěku vjely do Lhasy čínské tanky. Po rozdrcení povstání armáda v ještě masivnější míře vymáhala od lidí potraviny, dobytek a obilí. Na mnoha místech Tibetu propukl hladomor. Mniši byli vražděni, kláštery ničeny. 

Dalajláma se usadil ve městě Dharamsala v Himáčalpradéši, kde ustanovil Ústřední tibetskou správu. Ta dodnes funguje coby tibetská exilová vláda. Je považována za jedinou oprávněnou vládu Tibetu. V Indii se dalajláma setkal ministerským předsedou Džaváharlálem Néhrúem. Naléhal na něj, aby Indie vyvinula nátlak na čínskou vládu a přinutila ji dát Tibetu autonomní vládu. Do Dharamsaly dalajlámu následovalo přibližně 80 000 Tibeťanů. Dalajláma proto zajistil ve městě vzdělávací systém pro tibetské uprchlíky, ve kterém by se tibetské děti učily tibetskému jazyku, dějinám, náboženství a kultuře. Podílel se na zakládání různých vzdělávacích zařízení, jako je Centrální institut vyšších tibetských studií či Tibetský institut divadelních umění. Ve snaze zachovat tibetskou kulturu, která je těsně spjata s tibetským buddhismem, podporoval znovuzaložení asi 200 klášterů, jehož velká část byla zničena čínskou armádou. 

Dalajláma usilovně naléhal i na Organizaci spojených národů, aby se zabývala situací v Tibetu. Výsledkem těchto snah byly tři rezoluce OSN – první byla vydána ještě v roce 1959, další v letech 1961 a 1965. Všechny vyzývaly čínskou vládu, aby zajistila dodržování lidských práv Tibeťanů. V roce 1963 vydal dalajláma demokratickou ústavu pro budoucí Tibet založenou na Všeobecné deklaraci lidských práv.

V průběhu dalších desetiletí dalajláma cestoval po celém světě a aktivně šířil buddhistické učení. Napsal knihu Cesta ke štěstí (jeho Svatost Dalajlama XIV., Howard C. Cutler: Cesta ke štěstí; Pragma, 1999), ve které za pomoci meditací, příběhů, buddhismu a psychologie ukazuje, jak den po dni bojovat s depresí, úzkostí, hněvem, žárlivostí nebo jen obyčejnou špatnou náladou. V roce 1970 se setkal s papežem Pavlem VI. V letech 1980, 1982, 1986, 1990 a 2003 se setkal s papežem Janem Pavlem II. Obdržel řadu ocenění, v roce 1989 Nobelovu cenu míru.

1. ledna 1990 jej Václav Havel pozval do Československa. Vycházel z toho, že by v politice měla hrát větší úlohu duchovní dimenze. Václav Havel byl první hlava státu na světě vůbec, který ho pozval na oficiální státní návštěvu. Tím mu otevřel přístup k dalším světovým politikům. Tibetský vůdce do Prahy přijel začátkem února 1990. „Na československé straně nebyl žádný diplomatický protokol, vše se chystalo za pochodu a v určitém zmatku. Neexistoval internet, komunikace tak probíhala především telefonicky či faxem.“ (Kateřina Procházková, Kateřina Bursíková Jacques, kolektiv autorů: Dalajlama a Havel: Česko-tibetské vztahy na pozadí výjimečného přátelství; Vyšehrad 2023). 

Jeho další návštěvy? Proběhly v letech 1997, 2000, 2002, 2003, 2006, 2008, 2009, 2011, 2013 a 2016. Dalajláma nás navštívil jedenáctkrát. „Za 21 let si dalajláma s Václavem Havlem vyměnili bezpočet dopisů, v nichž si psali o svých cestách, přáli si uzdravení z nemoci, vzájemně se zvali na akce, komentovali nejrůznější události a radili se. Někdy si dokonce telefonovali a Havel byl v kontaktu také s dalajlámovými spolupracovníky a opakovaně probírali kroky, které Havel učinil ve prospěch Tibeťanů.“ (Kateřina Procházková, Kateřina Bursíková Jacques, kolektiv autorů: Dalajlama a Havel: Česko-tibetské vztahy na pozadí výjimečného přátelství; Vyšehrad 2023). Podle spisovatele Karla Hvížďaly byl dalajláma jediným Havlovým duchovním partnerem.

Ladislav Špaček, tiskový mluvčí Václava Havla, vzpomínal: „Dalajláma byl nesmírně srdečný člověk. Kdekoliv se objevil, šířil kolem sebe veselí a radost. Byl to člověk velmi přátelský. S Václavem Havlem samozřejmě vedli vážné rozhovory. Po srdečném přivítání dalajláma obvykle Havlovi věnoval tibetskou bílou šálu. Jednou mu věnoval kovovou misku na čaj. Zaslechl jsem ale, jak Václavovi šeptá do ucha: ‚Ale můžeš z toho pít i pivo.‘ Nevím, jestli to nebylo proti typickým náboženským přikázáním, ale myslím si, že to skvěle dokumentuje ten velmi přátelský, velmi osobní vztah mezi nimi. Jako talisman pro štěstí Václav Havel v peněžence neustále nosil dalajlámovu mantru. Kdykoliv byl třeba v nebezpečí života, tak vždy významně ukázal mantru, poklepal prstem a řekl: Dalajláma.“ (Tady Havel, slyšíte mě?; režie Petr Jančárek, 2023). Tibetského vůdce Václav Havel pozval do Prahy i v prosinci 2011, pouhý týden před svou smrtí. Ladislav Špaček vzpomínal: „Bylo zřejmé, že se spolu oba dva loučí navždy. Dalajláma tehdy něco Havlovi šeptal. Já si myslím, že si povídali o tom, že tam nahoře připravil pro Václava nějaké hezké místo, odkud bude vidět sem na zem a bude nás stále sledovat.“ (Tady Havel, slyšíte mě?; režie Petr Jančárek, 2023).

V devadesátých letech 20. století vstoupilo do kin několik úspěšných filmů pojednávajících o dalajlámovi a jeho zemi – Sedm let v Tibetu nebo Kundun. Americká skupina Beastie Boys zorganizovala sérii koncertů za svobodu Tibetu. Přijímaly se rezoluce na obranu Tibetu, po světě se vyvěšovaly (a vyvěšují) tibetské vlajky. Velká část médií, intelektuálů i umělců – jedním z nich je americký herec Richard Gere – stojí na straně okupovaného národa. 

Václav Havel prohlásil: „Proč by se největší asijská velmoc měla bát Jeho Svatosti dalajlámy, který nevelí žádnému vojsku? Mohu osobně dosvědčit (i když mě to zas a znovu fascinuje), že autokratické politiky, za nimiž stojí celý státní aparát včetně armády, vždycky vytočí, když se jim někdo postaví, ač není ozbrojený ničím jiným než vírou v pravdu a nenásilí. Jsem přesvědčen, že touha po svobodě je jedním ze základních znaků lidské povahy. Žádný politik na světě nesmí tuhle skutečnost přehlížet. Boj násilnými prostředky za svobodu lze možná dočasně zarazit, ale nikoli zničit.“ (Kateřina Procházková, Kateřina Bursíková Jacques, kolektiv autorů: Dalajlama a Havel: Česko-tibetské vztahy na pozadí výjimečného přátelství; Vyšehrad 2023). 

S dalajlámou se někdy, ale dnes už daleko méně než v minulosti, setkávají i hlavy států, nejrůznější poslanci a poslankyně, zástupci významných politických stran. Když se ale v červnu 2016 setkal dalajláma s americkým prezidentem Barackem Obamou, během setkání mu Obama zopakoval americké stanovisko, že Spojené státy považují Tibet za součást Čínské lidové republiky a nepodporují tibetskou nezávislost. Bojí se Spojené státy hněvu stále mocnější Číny?

„Tibeťané se stali ve větších městech minoritou, a jsou dokonce v každodenním životě nuceni mluvit čínsky. Lamaističtí mniši, charakteristický znak místního náboženství, tradic a zvyků, se dnes do klášterů dostávají pouze na povolení čínských úřadů. Všechna důležitá místa Tibetu svírá pevně v rukou čínská komunistická byrokracie, armáda, policie a tajné služby,“ řekl dalajláma během návštěvy Prahy. 

Do roku 2011 byl nejvyšším představitelem a politickým lídrem tibetské exilové komunity. V srpnu 2011 se pozice hlavy exilového zřízení vzdal a ponechal si jen roli duchovního vůdce. Z ústavy exilové vlády byly vypuštěny články stanovující jeho pravomoci a postavení nejvyššího orgánu výkonné moci, nadále mu ale zůstalo právo poskytovat rady vládě a jejímu předsedovi. Dál cestuje a propaguje ve světě buddhismus. „Ať už cestuji kamkoli, vždy se snažím dostát svým čtyřem základním závazkům: podporovat lidské hodnoty, náboženskou harmonii, staré hinduistické zásady soucitu a srdečnosti, a také uchovat jedinečné kulturní a náboženské dědictví Tibetu. V mnoha ohledech jsou to právě tyto hodnoty, které si spojuji s prezidentem Havlem.“

Ve svých publikacích dalajláma uváděl, že otázku nástupnictví objasní v době, kdy bude slavit devadesátiny. V roce 2025 vydal knihu Voice for the Voiceless, ve které jasně uvedl, že jeho nástupce se narodí ve svobodném světě, který definuje jako prostor mimo Čínu. V knize rovněž uvádí, že Tibeťané po celém světě si přejí, aby instituce dalajlámy pokračovala i po jeho smrti, a že obdržel četné žádosti od Tibeťanů, včetně mnichů a Tibeťanů žijících jak v Tibetu, tak v zahraničí, aby zajistil pokračování linie. 

11. března 2025 vyšlo v The Guardian jeho prohlášení: „Protože účelem reinkarnace je pokračovat v práci předchůdce, nový dalajláma se narodí ve svobodném světě, aby tradiční poslání dalajlámů – být hlasem univerzálního soucitu, duchovním vůdcem tibetského buddhismu a symbolem Tibetu ztělesňujícím aspirace tibetského lidu – mohlo pokračovat.“ 

Narozeninová oslava začala ve středu 2. července 2025 v Indii, kde žije v exilu. Při té příležitosti dalajláma oznámil: „Staletí stará tibetská instituce duchovního vůdce Tibetu bude pokračovat i po mojí smrti.“ Ukončil tak spekulace, že je posledním dalajlámou. Dalajlámův úřad uvedl, že příští vůdce může být jakéhokoliv pohlaví. V minulosti dalajláma uváděl, že by se mohl převtělit do ženy. V jednom interview uvedl: „Smrt je jen, jako když si převléknete šaty. Jedny šaty zestárnou a je čas koupit si nové, neopotřebované. Záměr a účel lidské existence tak zůstávají stejné: Žít ku prospěchu druhých.“