Jezero Ochrid: Na hladině ticha

Léto už je nenávratně pryč, ale já se teprve nyní probírám vzpomínkami i příručními zavazadly, ve kterých pravidelně zapomínám důležité poznámky i věci. Z plátěné tašky, zmačkané v kapse batohu, se mi náhle vykutálí malá lesklá perla, v jejíchž odlescích se mohu vždycky ohlédnout zpátky.

Špičaté minarety a vůně bureku s jehněčím masem. Malá turecká čajovna, kde je ráno naprostý klid a snadno zde nahmatám zrychlující se tep města. To jsou mé první dojmy z Ochridu a zároveň křižovatky cest, jimiž se lze vydat jak do starého města, tak na osmanský bazar, nad nimiž se hrdě vypíná Ali-Pašiho mešita. Hlavní tepna, která prochází trhem Stara Čaršija, vede přes náměstí a míří dolů na jezerní promenádu. V první linii tohoto pěšího, naleštěného bulváru se nacházejí kavárny, butiky a restaurace, ale hlouběji pod červenými stříškami se ozývá klepání stříbrotepců a ruch tradičních řemesel. 

Své šperkařství zde má i rodinná firma Talevi, která již téměř sto let ručně vyrábí perly unikátním procesem: na jádro ze sedefi (perleti) se nanáší desítky vrstev speciální emulze ze šupin endemické ryby plašice. Tyto perly, alespoň podle mého názoru, vystihují náturu města. Nejsou přírodní, nejsou umělé, ale jsou vytvořeny lidskou rukou jako kulturní artefakt. „Pravá ochridská perla” si dodnes drží status autentického luxusního šperku, ale stánky se suvenýry jsou zaplaveny lakovanými korálky a napodobeninami z Číny.

Staré město má náročnější charakter, a to nejen proto, že se nachází na strmém kopci. Tato specifická topografie se propsala i do staroslovanského výrazu „vo hrid“ (na skále, na kopci), kterému místo vděčí za svůj název. Cesta směrem k pevnosti je v nohách cítit; dlažba je nepravidelná, strmá a domy se naklánějí nad úzké uličky. 

Někde uprostřed této typické architektury s kamenným přízemím a předsazenými bílými patry se mi náhle před očima vyklene oblouk antického amfiteátru. Díky bohu, chtělo by se říci při pohledu na okolní byzantské kostely, neboť kamenné stupně hlediště nabízejí vítanou možnost odpočinku. 

Z vrcholku hlediště shlížím na třpytivou hladinu jezera, a odkrývám tak další vrstvu této balkánské perly – „Zářící město“ Lychnidos, klíčovou a prosperující zastávku na slavné římské silnici Via Egnatia, která byla vybudována ve 2. století př. n. l. a spojovala Řím s Konstantinopolí. Na toto antické dědictví dnes vrhá stín mohutná Samuelova pevnost, připomínka doby, kdy byl Ochrid na krátkou, ale intenzivní chvíli hlavním městem První bulharské říše.

Od pevnosti na dohled se nachází vrch Plaošnik, na němž se rozprostírá jedno z nejvýznamnějších duchovních center středověkého Balkánu. Právě sem v roce 886 na popud bulharského knížete Borise I. nastoupil svatý Kliment, žák soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Na základech starší, raně křesťanské baziliky založil klášter a kostel zasvěcený svatému Pantelejmonovi. Tento komplex, který je dnes pojmenovaný podle svého zakladatele, se stal sídlem slavné Ochridské literární školy, na níž Kliment učil a zdokonaloval hlaholici a do okolí šířil slovanskou vzdělanost. 

Směrem od kláštera se vine úzká pěšina borovým lesem, která spadá dolů k jezeru, kde se osamocený na skalním ostrohu vypíná ikonický kostel svatého Jovana Kaneo. Pro většinu návštěvníků je toto místo nejvyhledávanější v době západu slunce. Já osobně jsem se však ke Kaneu vypravil krátce po východu slunce, kdy byl kostel nasvícen měkkým ranním světlem. Tato pouť mě naplnila nadosobním klidem, hloubkou i krásou, na níž lze jen těžko zapomenout.