Co když je vaše dítě budoucí Picasso?

Jít za zakladatelkou mladého nakladatelství Cocoa Table Books je jako jít za Martinem Margielou. Její politika je nekompromisní: žádné interview, žádné focení. Chce, aby za ni hovořila práce. A přestože jsem kontakt získal z důvěryhodného zdroje, jak stoupám do třetího patra novobarokního domu v srdci Prahy, kde aktuálně sídlí, nemohu si být stoprocentně jistý, zda se dnes domluvený rozhovor opravdu uskuteční.

Je pondělí, půl desáté ráno. Dle instrukcí vcházím do kanceláře, jež by měla být její. Po náročné uzávěrce minulý týden dnes dostali její spolupracovníci volno, a tak tu sedí sama, za stolem, který je pokrytý úctyhodnou vrstvou dětských kreseb a maleb. Vlasy má střižené na krátké mikádo, na sobě khaki hedvábnou košili, dokonale padnoucí černé sako s nezačištěnými lemy a černé úzké džíny jí končí ve vojensky působících botách. Vypadá připravená vést armádu, což dost možná i brzy bude. Její značka se totiž těší čím dál většímu úspěchu. Není divu, že si nepřeje, aby lidé znali její identitu. V místnosti cítím pivoňky. To díky parfému z kolekce Armani Privé, dozvím se později. Jak příhodné.

Dětské výkresy a malby – nelidské je vyhodit, prakticky nemožné elegantně schraňovat. Alespoň to jsem si myslel, než jsem koncem léta narazil na Cocoa Table Books.

Sám mám sbírku coffee table books od báječných nakladatelství, jako jsou Assoulin, Rizzolli anebo třeba Thames & Hudson, a tak mohu potvrdit, že publikace od Cocoa Table Books se jim svou krásou s přehledem vyrovnají. Jediný rozdíl? Místo fotografií Richarda Avedona či ilustrací Matse Gustafsona obsahují díla umělců, o nichž svět teprve uslyší. Pravděpodobně až vyrostou. Ačkoliv kdo ví, třeba to díky Cocoa Table Books bude dřív.

Vlastní dítě, úplná klasika! Bylo krásné sledovat, s jakou vášní syn kreslil a jaký k tomu dával výklad. Připadala jsem si, jako bych sledovala Picassa při práci. A každý opravdový umělec má přece nějakou krásnou coffee table book, tak proč ne můj syn? Dala jsem dohromady všechny kresby a fotky, na nichž zrovna kreslí nebo jinak tvoří, a napsala jsem k nim úvodní slovo. Z legrace jsem tam uvedla, že to vydalo nakladatelství Pyšná máma.

Pro samotné děti je zážitek vidět svoje kresby v opravdové knize. Některé si dokonce myslí, že se pak prodávají v knihkupectví. Se synem doma knihu často prohlížíme a vzpomínáme. Každý obrázek má název a datování, tudíž je to taková kronika nebo deník.

Vzpomínám si, jak mi můj táta říkal, že mě škola zkazila. Měl pravdu. Opravdu snadno poznám, které z kreseb jsou tzv. školkové a které jsou nakreslené s radostí. Nejraději mám ty první dětské abstraktní obrázky, ty jsou v knize nejkrásnější. Vypadají jako od Pollocka nebo Basquiata. Má kamarádka pořádá výtvarné dílny v Národní galerii a já si myslím, že tak by měla vypadat správná výtvarka. Děti si nejprve prohlédnou vybraný obraz a pak v ateliéru zpracují podobné téma. Výsledkem nemusí být obrázek, který si odnesou domů. Mohou pracovat třeba jen se světlem a stíny nebo barvit vodu. To byste koukal, co zvládne dvouleté dítě za umělecké dílo!

Každá Cocoa Table Book musí být jiná, graficky přizpůsobená umělci. Takže jakmile dostanu desky s obrázky, okamžitě začínám vymýšlet, co by mohlo být na přebalu. To mě ale zároveň nejvíc baví.

Čtyři až pět dní zabere grafická úprava, pak je dlouhé čekání, než mi knihu svážou, což může trvat měsíc, měsíc a půl. To je taková Achillova pata výroby. Výhledově bych si ale chtěla pořídit vlastní dílnu a vázat si knihy sama.

Vtom kontroluje hodiny. Náš čas, zdá se, vypršel. „Už musím,“ vstává od stolu. „Dnes je sice volno, ale já volno nemám. Já, já mám firmu.“

Odcházím nadšený. Mrzí mě jediné. A sice, že mezi blízkými nemám nikoho s dětmi, které bych mohl Cocoa Table Book obdarovat.