Nehraj si s tím, bouchne to! Jak paní Hodgkin k nobelovce přišla

Po pěti letech nepřetržité práce nastal roku 1961 v kariéře jednapadesátileté badatelky Dorothy Crowfoot Hodgkin zlom. Žena s hlubokým pohledem a výraznými lícními kostmi přepsala historii moderní vědy. Určila totiž strukturu molekuly B12, vitaminu důležitého především pro krvetvorbu a funkci nervového systému. Ten se do té doby získával složitě z jater a vaječných žloutků. Na základě Dorothyina poznatku tak konečně mohla začít jeho syntetická výroba. V roce 1964 získala Nobelovu cenu za chemii.

Narodila se 12. května 1910 v Káhiře jako Dorothy Mary Crowfoot. Otec John působil jako archeolog a matka Molly byla botaničkou a odbornicí na koptské textilie. Po vypuknutí první světové války ji však rodiče z horkých káhirských písků raději odvezli do Británie, kde žila v péči prarodičů. Kromě malé budoucí vědkyně měli ještě další tři děti. „Za celé dětství jsem nestrávila s rodiči více než jeden nebo dva měsíce v kuse. Jejich stálá nepřítomnost mě však vedla k tomu, abych si vybudovala nezávislého ducha,“ přemítala Dorothy ve svých pamětech. Za výukou docházela společně se svými mladšími sestrami na faru. „Vyráběla jsem tam krystaly z roztoků břidlice a sulfátů mědi. Bylo mi deset a zamilovala jsem se na celý život. Mojí láskou se staly chemie a krystaly,“ vzpomínala. (Georgina Ferry: Dorothy Hodgkin: A Life; Granta Books, 1999).

V patnácti poprvé přečetla Concerning the Nature of Things a její zapálení pro vědu se prohloubilo. „Tahle kniha pro mě znamenala fascinující odhalení. Popisovala, jak je možné využít rentgenové paprsky k pozorování atomů a molekul,“ vysvětlovala Dorothy. Odmaturovala v roce 1927, načež se zapsala ke studiu chemie na Somerville College v Oxfordu. „Prázdniny jsem před nástupem na univerzitu strávila s rodiči v Súdánu. Pomáhala jsem jim na vykopávkách. Tahle činnost se mi natolik zalíbila, že jsem uvažovala, zda bych se neměla vzdát chemie a raději se věnovat archeologii,“ vzpomínala dívka, u níž studium chemie nakonec přece jen vyhrálo. 

S výukou na Oxfordu ale spokojená nebyla: „Škola nás nutí zapamatovat si kvanta informací. Přitom se nikdo nepokouší vysvětlit, proč jeden element může být reaktivnější než jiný nebo jak struktura molekuly odpovídá její funkci,“ postěžovala si coby studentka. „Začněte navštěvovat zvláštní kurz krystalografie,“ doporučil jí jeden z pedagogů. Dorothy ho vzala za slovo. A oxfordská univerzitní studia zakončila červeným diplomem.

Hned po promoci se Dorothy přestěhovala do Cambridge, kde se vrhla na postgraduální studium. Téma její práce znělo: Struktura bílkovin a steroidů. S kolegou Johnem Desmondem Bernalem spoléhali na rentgenovou krystalografii, pomocí níž stanovili trojrozměrnou strukturu molekul, které se nacházejí v rostlinných i živočišných tkáních a podobají se hormonům. Společně zkoumali i trávicí enzym pepsin. 

Dorothy pokračovala ve výzkumu krystalů, tentokrát prostřednictvím celkové analýzy jejich struktur. Podařilo se jí získat stipendium a organický chemik Robert Robinson jí pomohl s vybavením vlastní laboratoře. „Věděl o mé práci na enzymech pepsinu a dal mi malý vzorek hormonu. Byl to inzulin.“ (Georgina Ferry: Dorothy Hodgkin: A Life; Granta Books, 1999). Ve čtyřiadvaceti se jí jej podařilo vykrystalizovat a zrentgenovat. Položila tak základy vědě využívající rentgenové paprsky k určení molekulárních struktur.

S mužem svého života, Thomasem Lionelem Hodgkinem, se seznámila na návštěvě u kamarádky. „Ukázalo se, že jsme stejně staří. Dokonce jsme studovali ve stejnou dobu na Oxfordu. Thomas mi barvitě vyprávěl o Palestině, Libanonu a dalších místech, na kterých působil. Okamžitě jsme si padli do oka. Záhy po našem seznámení jsme se jeli představit mým i jeho rodičům. On navrhl, že bychom se mohli vzít v prosinci – stejně jako jeho rodiče. A tak jsme měli svatbu 16. prosince 1937,“ líčila Dorothy v jednom z televizních rozhovorů a dodala: „V té době bylo po ženách vyžadováno, aby se po svatbě vzdaly univerzitní kariéry. Já si však ani na chvilku nepřipustila, že by manželství mohlo omezit moji práci.“ Avšak ze štěstí ji vytrhla špatná zpráva od lékaře. „Máte revmatickou artritidu,“ vyslechla si lékařův verdikt poté, co do jeho ordinace přišla s třesem v rukou.

Páru se přesto podařilo přivést na svět a vychovat celkem tři děti: Lukea, Elizabeth a Tobyho. Dorothy přiznala: „S jejich výchovou mi pomáhali moji i manželovi rodiče. A nejvíc Thomas. Vzdal se na čas kvůli mně své vlastní kariéry, aby mohl zůstat doma s dětmi. U společné večeře jsem však nikdy nechyběla. Práce mě pohlcovala, ale nikdy ne na úkor naší rodiny.“ (Georgina Ferry: Dorothy Hodgkin: A Life; Granta Books, 1999). V šestatřiceti Dorothy porodila třetí dítě. „Někdy mám tak ztuhlé prsty, že svého synka nemůžu ani nosit v náručí,“ zaznamenala si žena trpící revmatitidou do deníku. 

Dorothyiny další úspěchy? Určení složité struktury penicilinu. Vědci pak díky jejímu objevu dokázali vyvíjet nová antibiotika. Průkopnice rentgenové krystalografie si uvědomovala, že ve své práci musí provést mnoho výpočtů trojrozměrných map elektronové hustoty. A tak ji napadlo: „Použiju největší počítač na světě.“ A byla tak první, kdo si efektivně usnadnil řešení biochemických problémů. Nabyla členství v Royal Society, britské elitní vědecké společnosti. Na oxfordské Somerville College vedla katedru chemie a přednášela po celém světě. Do Spojených států však vízum nikdy nedostala. Důvod? Angažovanost jejího manžela v levicové straně.

V šedesáti se stala rektorkou Bristolské univerzity, kde strávila sedm let. „Můj odchod do penze rozhodně neznamená, že si obuju papuče a zůstanu přilepená u televize,“ ubezpečila novináře. A dodržela slovo. Postavila se do čela Pugwashské konference o vědě a světových záležitostech, mezinárodního sdružení, jež spojovalo vědce navzdory železné oponě. Dlouhodobě se zasazovala o pomoc zemím rozvojového světa. Její zdravotní stav se však zhoršoval. A v sedmdesáti jí nohy ochrnuly natolik, že skončila na vozíku. Přesto pokračovala v kampani za využití vědy jako podstaty rozvoje mezinárodní spolupráce. Zemřela na mrtvici ve svém domě v anglickém Shipston-on-Stouru. Bylo jí 84 let.