Proč nás po dovolené přepadá úzkost?

Dovolená má speciální dar změnit naše vnímání času. Najednou nemusíme vstávat podle budíku, kontrolovat e-maily ani přemýšlet, co všechno je potřeba stihnout během dne. Ráno se může protáhnout, mimosa se podává už k snídani, oběd trvá déle a cesta na pláž je jediným úkolem, který máme ten v kalendáři (pokud ho vůbec otevřeme). A právě tenhle pocit volnosti pak může být po návratu překvapivě těžké opustit. „Podovolenkový splín se podle mé zkušenosti objeví v určité míře téměř u každého, kdo se vrací z dovolené,“ říká Lucie Horníková, psychoterapeutka působící na platformě Hedepy. „Pomalá rána, méně povinností a často i změna prostředí jsou příjemným zpestřením.“ Není proto divu, že se po několika dnech bezstarostnějšího režimu vynoří otázka, kterou odbornice slýchá od klientů opakovaně: „Proč ta dovolená nemůže trvat déle?“ Odpověď přitom není jen v tom, že nám chybí moře, teplo nebo dlouhé večery bez plánování. Návrat znamená poměrně ostrý přechod mezi dvěma naprosto odlišnými režimy.

Na dovolené se mění prostředí, ale také množství rozhodnutí, která během dne děláme. Místo pracovních úkolů řešíme, kam půjdeme na oběd, zda si dáme kávu u moře nebo zůstaneme ještě hodinu na lehátku. Mozek má prostor zpomalit. A potom přijde návrat. E-maily, schůzky, termíny, domácnost, nákupy a povinnosti, které na nás čekaly a pomalu nevíme, čím začít. „Je to víceméně přirozená reakce mozku na prudkou změnu prostředí a tempa. Zároveň se můžeme bavit o kognitivním přetížení,“ vysvětluje Horníková. Zatímco na dovolené mozek nemusí řešit tolik problémů, po návratu může během jediného rána čelit desítkám požadavků. A právě tady vzniká jeden z největších paradoxů dovolené: můžeme se vrátit fyzicky odpočatí, ale psychicky zahlcení.

Pojem podovolenkový syndrom nebo post-vacation blues zní jako diagnóza, ve skutečnosti jí ale není. To ovšem neznamená, že pocity, které s návratem do běžného provozu přicházejí, nejsou skutečné. Může se objevit vnitřní neklid, úzkost, smutek, podrážděnost, demotivace nebo potíže se soustředěním. Někdy se přidají také fyzické projevy, například poruchy spánku, bolesti hlavy, svalové napětí nebo žaludeční nevolnost. Důležitější než samotná přítomnost těchto pocitů je jejich vývoj. „Projevy během prvních dnů po návratu bývají reálné,“ říká Horníková. Pokud ale intenzivně přetrvávají bez náznaků zmírňování déle než dva týdny, je dobré zpozornět. Vaše špatná nálada během prvního pracovního pondělí po návratu proto nemusí být důvodem k panice. Pokud se ale z několikadenního splínu stává dlouhodobý pocit úzkosti, beznaděje nebo vyčerpání, může být na místě hledat příčinu jinde.

Jedna z nejjednodušších věcí, která může přechod usnadnit, je paradoxně nechat si po návratu trochu času pro sebe. Přijet večer z letiště a druhý den ráno usednout k notebooku není zrovna recept na hladký restart. „Pomáhá naplánovat si přechodný den a nevracet se do práce hned den po návratu z dovolené. Je dobré nechat si prostor na aklimatizaci, vybalení a odpočinek po návratu,“ doporučuje psychoterapeutka. Stejně tak není potřeba dokazovat si, že po týdnu nebo dvou volna dokážete první pracovní den fungovat na 110 %. Pokud je to možné, začněte postupně, určete si priority a nesnažte se během jediného dne dohnat všechno, co se za dobu vaší nepřítomnosti nahromadilo. Pravidlo 80/20 může být v prvních dnech užitečnější než honba za perfektním výkonem. A ještě jedna věc: dovolená nemusí končit ve chvíli, kdy otevřete dveře kanceláře.

Jedním z nejchytřejších způsobů, jak zmírnit kontrast mezi volnem a běžným životem, je zachovat si některé malé rituály, které vám během dovolené dělaly dobře. Ranní protažení? Proč ho opouštět jen proto, že už nejste u moře. Večerní procházka? Může fungovat i v ulicích města. Káva vypitá bez telefonu a bez multitaskingu? Možná právě taková maličkost dokáže připomenout pocit zpomalení i uprostřed pracovního týdne.

„Dovolená může přinést nové a příjemné návyky. Ranní protažení u moře má něco do sebe, ale stejný rituál lze zařadit i doma, jednoduše proto, aby člověku bylo lépe,“ říká Horníková. Smyslem přitom není předstírat, že každý den může být dovolená. Spíš si z ní vytáhnout to, co nám během ní fungovalo, a přestat automaticky předpokládat, že odpočinek patří pouze do několika týdnů v roce.

Podovolenkový splín může být také poměrně přesným lakmusovým papírkem toho, jak se cítíme ve svém běžném životě. Pokud je návrat nepříjemný hlavně proto, že nás čeká náročná práce, dlouhodobý stres nebo prostředí, ve kterém se necítíme dobře, samotná dovolená problém nevyřeší. Na chvíli ho pouze přeruší. „Upadáme-li do stále větší úzkosti, plačtivosti, pocitu beznaděje a tento stav se nemění ani po třech až čtyřech týdnech, zvažme, jak nám v dané práci je, zda syndrom vyhoření není zdrojem nepohody a dovolené nejsou jen únikem místo plánovaného odpočinku k dočerpání sil,“ upozorňuje Horníková. 

Pokud nechceme čekat dalších jedenáct měsíců na pocit, že máme konečně právo vypnout, můžeme si dovolenou začít dávkovat v menších porcích. Neznamená to vzít si každý pátek volno. Spíš si během týdne vědomě vytvořit okamžiky, které nejsou produktivní, ale jednoduše příjemné. Procházka bez podcastu v uších. Sauna. Káva vypitá v klidu. Večeře s partnerem bez telefonu. Hodina, během které nemusíme nic „dohnat“. „Z metod, které lze využít samostatně, může pomoci například deník vděčnosti nebo metoda ‚mikrodovolených‘ v pracovním týdnu, což je ideální k vytváření malých okamžiků,“ doporučuje psychoterapeutka.

Pomoci může také naplánovat si další malý zážitek. Nemusí jít o letenku do Řecka ani prodloužený víkend někde daleko. Koncert, výlet, večeře s přáteli nebo odpoledne někde v přírodě mohou fungovat jako připomínka, že konec dovolené neznamená konec všeho příjemného. Protože to je největší past podovolenkového splínu: přesvědčení, že po návratu už nás čeká jen práce. A přitom volno a pocit, že máme svůj čas skutečně ve vlastních rukou, nemusí nutně skončit posledním dnem dovolené.