Tenká červená linie aneb Historie rtěnky do kabelky

V roce 2024 vyvolal v Íránu senzaci unikátní nález – čtyři tisíce let stará kamenná vialka. Lahvička k překvapení archeologů obsahovala temně rudý pigment, jehož chemické složení se blíží recepturám, které při výrobě rtěnek používá moderní kosmetický průmysl. Objev tohoto líčidla však nesvědčil o povrchní starověké marnivosti, ale o hlubších významech toho, co představovala namalovaná lidská tvář a obarvené rty.

Počátky rtěnky jsou neoddělitelně spjaty se zrodem prvních civilizací v úrodném půlměsíci Mezopotámie. Sumerská královna Puabi již kolem roku 3500 př. n. l. používala k líčení směs drcených polodrahokamů a bílého olova, aby signalizovala svůj božský status a výjimečné postavení ve společenské hierarchii. Vysoce postavení jedinci byli v té době pohřbívání s luxusními schránkami z lastur, které uchovávaly drahocenné pigmenty pro posmrtný život.

Pro starověké Egypťany byla krása rovněž znamením posvátnosti, ale líčení používali muži i ženy všech společenských tříd. Galenitové oční linky a rty barvené červeným okrem měly podle Ebersova papyru chránit před infekcemi a spalujícím sluncem (olovnaté sloučeniny v těchto líčidlech stimulovaly produkci oxidu dusnatého, což pomáhalo tělu bojovat s bakteriemi). Efekt této „zdravé krásy“ však byl zároveň oslabován vysokou toxicitou přípravků. K dosažení zářivých odstínů se běžně používal výtažek z mořských řas zvaný alginát, obsahující jód a brom. Směs to byla natolik jedovatá, že si vysloužila označení „polibek smrti“. Samotná královna Kleopatra však pro svou charakteristickou červeň využívala drcené karmínové brouky a mravence, k nimž pro efekt perleťového lesku přidávala rybí šupiny.

V klasickém Řecku se rtěnka, v ostrém kontrastu s Egyptem, stala znamením společenského stigmatu a segregace. Zatímco aristokratky uctívaly bledost, rtěnka byla zákonem vyhrazena prostitutkám. Tato první známá regulace kosmetiky předepisovala líčení podle příslušnosti ke společenské vrstvě a pod hrozbou trestu znemožňovala ženám z okraje společnosti vydávat se neprávem za dámu. Lehké ženy k barvení rtů používaly drcené moruše, víno, ale i bizarní ingredience typu ovčího potu a krokodýlí výměšky. Ve starověkém Římě rtěnka znovuzískala status luxusu, přičemž bohatí Římané neváhali používat drahý a toxický rumělec (sulfid rtuťnatý) těžený v dolech Almadén, kde životnost dělníků kvůli otravě rtutí málokdy přesáhla tři roky.

S nástupem křesťanství se rtěnka z veřejného prostoru téměř vytratila a stala se předmětem teologického sporu. Středověká církev vnímala jakoukoli úpravu tváře jako urážku Boha, neboť snaha o vylepšení člověka jako obrazu božího byla projevem pýchy. V dobovém kontextu se navíc tradovalo, že žena s make-upem uzavírá pakt s ďáblem, protože její maskovaná tvář je nástrojem klamu, který ohrožuje morální stabilitu společnosti. Během raného středověku došlo k posunu ke společenské askezi, v níž byla barevnost vyhrazena pouze náboženskému umění, a nikoliv živým tělům.

Zásadní novověký zlom v používání rtěnky nastal v 16. století za vlády královny Alžběty I. (1558–1603). Její nechvalně proslulá „maska mládí“, tedy alabastrově bílá pleť docílená benátským cerusitem v kontrastu se rty zářícími rumělkou, se stala oficiální ikonografií moci. Alžběta věřila, že make-up má vedle zdobnosti i magickou moc odhánět zlé duchy. Tato krása však byla destruktivní, neboť olovo v líčidlech způsobovalo vypadávání vlasů a nezřídka i postupnou demenci.

S rozkvětem baroka se rtěnka stala součástí veřejného divadla moci a nosili ji muži i ženy. Právě tehdy se objevují mouches (mušky) – rafinované hedvábné náplasti, které v kombinaci s výraznými rty tvořily tajný komunikační kód svádění. Reakce na tento exces přišla v 18. století v podobě drakonických pokusů o regulaci líčení. Vrcholem byl rok 1770, kdy byl údajně představen zákon, podle něhož každá žena, která by svedla poddaného Jeho Veličenstva pomocí barev či paruk, mohla být souzena za čarodějnictví.  Symbolem této éry se stala „španělská vlna“ (Spanish wool), tedy vlna napuštěná karmínem, kterou si ženy tajně potíraly rty, aby líčení působilo jako přirozený ruměnec. Právě v tomto okamžiku dějin se zrodil moderní koncept rtěnky coby zakázaného ovoce a nástroje estetické vzpoury.

Viktoriánská éra (1837–1901) dovedla napětí mezi veřejnou morálkou a soukromou marnivostí k absurdnímu vrcholu. Královna Viktorie prohlásila make-up za „neslušný“, a tak si ženy z vyšších vrstev zakládaly tajné „společnosti pro růž na rty“, kde se nákupy pigmentů odehrávaly v konspirativním příšeří. Ctnostné dámy, které chtěly dosáhnout žádoucího prokrvení bez cejchu hanby, se uchylovaly k drastickým metodám jako kousání do rtů, potírání krepovým papírem nebo dráždění sliznice pomocí brandy. Tato schizofrenní existence, kdy se rtěnky používaly v šeru podsvětí, definovala ženskou solidaritu skrze sdílená tajemství a tichý odpor vůči politickému diktátu.

Ironií doby byl morbidní estetický ideál inspirovaný tuberkulózou. Bledá pleť a horečnatě rudé rty souchotinářek byly vnímány jako vrchol nevinnosti a bohatství. Tato nebezpečná hra s toxickým antimonem a rtutí trvala až do roku 1884, kdy Guerlain představil první komerční rtěnku z jeleního loje. Skutečnou uživatelskou přívětivost však ženám přinesl až rok 1915, kdy Maurice Levy umístil rtěnku do praktické kovové tuby s posuvným mechanismem. Díky této technické inovaci se rtěnky postupně přemístily z tajných budoárů do apartnich kabelek žen, které byly připraveny změnit svět.

Na počátku 20. století se rtěnka stala pomyslným praporem společenské revoluce. Během pochodu sufražetek v New Yorku roku 1912 rozdávala kosmetická magnátka Elizabeth Arden protestujícím jasně rudé rtěnky. Červená barva, kdysi spojená s morálním úpadkem, se stala symbolem ženské síly, solidarity a odvahy. Tato redefinice rtěnky byla natolik významná, že se během první světové války a následně ve 20. letech (éra flappers) stala odznakem „nové ženy“. Ženy začaly kouřit na veřejnosti, zkracovat si sukně a nanášet si rtěnku u stolu v restauraci, což bylo dříve považováno za vrchol neslušnosti. Sociální moralisté, jako byla Ženská křesťanská unie pro střídmost, se proti tomuto „úpadku“ pokoušeli marně bojovat. Rtěnka již však nebyla pouhou součástí make-upu, ale i zbraní v kulturní válce o emancipaci.

Zdaleka nejsilnější roli však rtěnka sehrála v zákopech druhé světové války. Zatímco většina zboží byla na příděl, Winston Churchill osobně nařídil pokračování výroby rtěnek jako zásadního faktoru pro udržení národní morálky. Legendární odstín Victory Red dodával ženám vnitřní sílu i v drsném prostředí továren na munici. Tento „kosmetický patriotismus“ měl i hluboký psychologický rozměr: Adolf Hitler rtěnku upřímně nenáviděl jako projev dekadence, a zároveň jako jasné odmítnutí fašistických ideálů. Po roce 1945 se červenou rtěnkou ozdobené rty staly díky Marilyn Monroe ci Audrey Hepburn klasickým atributem hollywoodského glamouru a ženskosti, kterým v zásadě zůstávají dodnes.