Arménské jezero Sevan. Boží nádhera i odvážný brutalismus

V Jerevanu vládne léto, ale počasí v horách je nevyzpytatelné. Jezero Sevan si však zaslouží být spatřeno v celé své nádheře, a tak čekám na co nejvhodnější předpověď počasí. Cesta ranní maršrutkou naštěstí ubíhá rychle a já už za hodinu zahlédnu na obzoru kýžené kontrasty bílé a modré barvy. Hned po příjezdu na Sevanavank nedočkavě zamířím dolů k malému molu. Když se rozhlédnu po celé šíři jezera, na okamžik se mi zastaví dech.

Jezero Sevan je se svou rozlohou přes tisíc kilometrů čtverečních největším vodním rezervoárem celého Kavkazu a zároveň jedním z nejvýše položených sladkovodních jezer na světě. Hladina „arménského moře“, jak jezero hrdě nazývají místní, se třpytí v úctyhodné nadmořské výšce 1 900 metrů a je obklopena horskými hřbety Malého Kavkazu a Arménskou vysočinou. Tato unikátní poloha poskytuje jezeru nezaměnitelné klima – čistý horský vzduch, dostatek vláhy i pronikavou intenzitu slunečních paprsků. Centrem národního parku je protáhlý poloostrov, který byl ostrovem až do stalinského podmanění přírody a panování nad Božím dílem. Dnes je toto místo vyhledávanou rekreační oázou, kam se Arméni, a zejména pak obyvatelé metropole Jerevanu, utíkají před spalujícím letním žárem. Návštěvníci se zde mohou věnovat plavání, jachtingu, windsurfingu nebo jednoduše rozjímat na oblázkových plážích. Nad hlavami jim přitom krouží vzácní draví ptáci a vítr čeří chladivé masy vod, v nichž žije endemický pstruh sevanský a také modrá varianta sevanského raka bahenního, z něhož se zde připravuje nákladná, vyhlášená delikatesa „račí kebab“.

Od mola, vybíhajícího na hladinu jezera, se vydávám do kopce. Na nejvyšším bodu poloostrova se k nebi tyčí nepřehlédnutelný klášterní komplex Sevanavank. Arménie je považována za první stát na světě, který přijal křesťanství jako své oficiální státní náboženství. Tato událost se odehrála v roce 301 n. l. za vlády krále Trdata III. díky působení svatého Řehoře Osvětitele. Sevanský klášter byl založen v roce 874 kněžnou Mariam jako strategická pevnost i duchovní azyl a do dnešních dnů se dochovaly dva kostely z tmavého vulkanického tufu: Surp Arakelots a Surp Astvatsatsin. Architektura těchto staveb je strohá, prostá jakýchkoli vnějších příkras, a právě v této asketické čistotě spočívá jejich ohromující duchovní síla. Interiéry jsou prostoupeny staletou vůní kadidla a osvětleny pouze úzkými okny, jimiž pronikají ostré paprsky světla. Na úpatí těchto klášterů, které sloužily i jako exil pro mnichy prohřešivší se vůči církevnímu řádu, jsou rozesety chačkary, unikátní arménské křížové kameny s téměř filigránskými krajkami, v nichž jsou vytesána svědectví o rané křesťanské víře, askezi i umělecké virtuozitě středověkých mistrů.

Po téměř neznatelných stezkách, vyšlapaných po vrstevnicích, sestupuji k jedné z nejvýznamnějších ikon světového architektonického modernismu – Domu spisovatelů. Tento pozoruhodný komplex byl vybudován jako kreativní útočiště pro Svaz arménských spisovatelů. Jeho první, konstruktivistická část z třicátých let minulého století byla navržena architekty Mikaelem Mazmanyanem a Gevorgem Kocharem a sloužila jako hotel. Druhá část – futuristická prosklená jídelna a společenský sál – byla postavena v roce 1963 na základě návrhu samotného Kochara, který se po patnácti letech vrátil z pracovního tábora na Sibiři, kam byli oba tvůrci vyhnáni v důsledku stalinských čistek. Bílý brutalistní objekt dodnes levituje nad hladinou jezera jako kosmický koráb a v dobách své největší slávy v něm hledali tvůrčí útočiště i literární celebrity jako Jean-Paul Sartre či Simone de Beauvoir. Do těchto prostor se mi podaří proniknout jen díky správci, kterého jsem náhodou potkal na parkovišti. Na ranní světlo, prozařující panoramatické okno a půlkruhovou lodžii, nikdy nezapomenu, stejně jako na úchvatný obzor jezera, v jehož nekonečné modři se rozpíjely zasněžené vrcholky hor.