Tajemství parfému královny Kleopatry a vůní starověkého Egypta

Starověcí Egypťané žili pro vůně a chápali svět skrze své nosy. Dokládá to například tehdejší idea, že život člověka začíná „vdechnutím duše“ a končí posledním vydechnutím. „Dech života“, který byl spojený se smyslem čichu, přitom zahrnoval širokou paletu aromat: od „sladce vonícího vzdechu milence” po „nasládlý zápach mršiny v horkém odpoledním slunci“. Slovní zásoba Egypťanů, která popisovala vůně a pachy, navíc byla o poznání barvitější nežli ta naše, což dokládá nejen zašifrovaný jazyk egyptského umění, ale i dvacet kategorií vůní, které popsali egyptští lékaři. „Písemné zdroje nám jasně ukazují, že starověcí Egypťané žili v bohatém čichovém světě,“ tvrdí egyptoložka Dora Goldsmith. Archeologové, kteří se chtěli do tehdejšího žitého světa vcítit, se tak mimo jiné vydávali po dávno vychladlých stopách a pátrali po skrytých významech textů, stejně jako v hlubinách nádob, na jejichž dně se zachovaly molekuly starověkých vůní. „Kněží pomazávali obrazy bohů deseti posvátnými vonnými oleji,“ přibližuje nám odér tehdejších chrámů Dora Goldsmith, „a mísily se zde vůně parfémů, květin a kadidla s vůní pečínky, kterou staří Egypťané vnímali jako obzvlášť příjemnou…“

Vůním nepříjemným se naopak Egypťané obloukem vyhýbali. Zbavit zemi zápachu z ryb a ptáků žijících v bažinaté deltě Nilu dostal za úkol i čerstvě korunovaný faraon Ramesse VI. „Pro starověké Egypťany měla tato opozice zvláštní význam,“ je přesvědčena Goldsmith, „neboť náboženství zdůrazňovalo vytváření řádu z chaosu. Kadidlem a myrhou provoněný svět Ramessova paláce byl tudíž spojený s dobrem, řádem a civilizací, zatímco pach ryb a ptáků tlejících v bažinaté nilské deltě byl zlý a spojen s chaosem.“ Hojné používání parfémů a vonných esencí se však v Egyptě neomezovalo jen na nábožensko-rituální oblast: svébytnou kapitolu tvoří i jejich medicínské využití, které řešilo nejen sváry mezi tělem a duší, ale i „zkažený vzduch”, z něhož podle dobového pojetí pocházely nemoci a také pozdější hippokratovsko-galenovská teorie miasmatu. K čistění vzduchu se podle Ebersova papyru, nejrozsáhlejšího dochovaného záznamu o egyptské medicíně, používalo kyphi, univerzální kadidlo, parfém i lék. Podle nápisů, které se dochovaly v chrámu Edfú, se tato populární a široce rozšířená směs skládala až ze 16 složek, mezi nimiž nechyběly myrha, jalovec, skořice nebo máta.

Archeologům, kteří chrám Edfú propátrali, se podařil ještě „voňavější objev”: v místnosti, které se říká „laboratoř“, se zachovaly reliéfy a texty znázorňující obětování vonných látek bohům, ale i recepty na parfémy zahrnující seznam nejrůznějších pryskyřic a vonných dřev. Podobně tomu bylo v zaniklém městě Mendés, v němž se týmu Roberta J. Littmana a Jaye Silversteina podařilo odkrýt objekty, které byly součástí slavné parfumérské dílny, do níž putovalo vzácné kadidlo a myrha z jižní Arábie. O oživení parfému mendésion, známého také jako vůně královny Kleopatry, se na základě dobových receptur pokusili Dora Goldsmith a Sean Coughlin z České akademie věd. „Egyptské parfémy byly v ptolemaiovské době symbolem luxusu,“ upřesňuje Coughlin, „Řekové i Římané je milovali, považovali je za vysoce módní a chtěli vonět jako Egypťané. A jak vlastně parfém, kterým Kleopatra omámila římského vojevůdce Marca Antonia, voněl? Rozhodně ne po liliích či růžích, neboť květinové vůně byly v této době považovány za ryze mužské. Kleopatřin parfém byl naopak výrazně cítit myrhou a skořicí, čímž paradoxně tak trochu připomínal vůni našich Vánoc.