Nekomentovat cizí těla a nikoho neponižovat. Skončila konečně éra zlé módní policie?

Když jsem se svými instagramovými sledujícími otevřela téma módní policie, spustila se lavina. Pro nás z řad mileniálů a mileniálek jde o fenomén pevně spojený s dobou nultých let, kdy mainstreamu dominovala kultura bulváru, jež se s ničím a nikým nepárala. A módní policie, formát, který měl ve svých rodných Spojených státech ještě trochu jinou konotaci, se tu stal hlavně další rubrikou, kde byly celebrity především zesměšňovány a ponižovány. Čest výjimkám. I kvůli těmhle „vtipným“ komentářům jsme si pro sebe normalizovali mnoho nezdravých beauty standardů, které nejednou vrcholily i poruchami příjmu potravy. Módní policie totiž často byla spíš policií posměchu. Ale jak je to dnes?

Když se prohrabávám krabicí vzpomínek (jistě máte taky takovou, plnou starých sešitů, výkresů či fotek), narazím na svůj „nulťákový“ poklad. Dva výtisky bulvárního časopisu Spy. Jeden je z roku 2000, druhý jen o rok starší. „Na žirafách to vždycky vypadá o něco líp,“ glosuje v módní policii modelka kabelku jiné modelky (poměřovat kabelku něčí výškou je tedy rozhodně bizarní). Jinde jen vidíme detail pozadí nejmenované české herečky v džínách s popiskem: „Názor Spy: *****.“ A tak podobně. 

Módní policie Spy stála na one-liner „vtipných“ komentářích celebrit, které se předháněly v ironii a bohužel i v krutosti. Kdo se ohradil, neměl smysl pro humor. Je to přece jen sranda, ne? Ale vyrovnejte se s těmi často na tělo mířenými komentáři, když je vám čtrnáct. „Spy u nás doma kupovala mamka. Každé číslo. Módní policii jsem tehdy jako dítě-puberťák brala hrozně vážně a snažila se všechno nastudovat, abych pak někde neudělala faux pas. A taky jsem se vždy snažila být první ve třídě nebo ve škole, kdo donese nějaký trend. V dnešní době mi to přijde jako přežitý koncept. Ano, pojďme respektovat, že se na operu nechodí v džínách, ale soukat se na sílu do bokovek kvůli módě už snad doufám neplatí,“ píše mi sledující Vendula. A další sledující Veronika to pregnantně shrnuje: „Zbožňovala jsem módní policii, zpětně si klepu na čelo. Občas to bylo trochu „jakože“ vtipný, ale zpětně se mi to zdá celkem jako šikana.“

Antitezí k hodnocení časopisu Spy byla v českém prostředí rubrika Blesku pod vedením Františky Čížkové (to už se bavíme o konci nultých let). Ta módní policii nastavila tak, že v popředí kritiky byla konečně móda. Čížková do tuzemské fashion kritiky vnesla erudici, přehled a také košatý slovník. „Nevyhýbala se archaičtějším slovním spojením ani přechodníkům a širokému obecenstvu představovala šíři barev, o nichž mnozí do té doby nikdy neslyšeli. Ať už šlo o odstín cyklamenové, slézové, lasturové nebo královsky a námořnicky modré,“ uvedl v jejím nekrologu pro Seznam zprávy Adam Junek. Dokázala rozpoznat a popsat také veškeré materiály, typy střihů a celkové zpracování. Na tuto legendární éru pak v rámci Blesku navázala Ina T, jíž se podobně jako zesnulé Františce Čížkové daří udržovat vytříbený jazyk a slušnou úroveň hodnocení.

„Z mého pohledu by se mělo jednat o nástroj hodnocení, který se zcela vyvaruje osobním útokům a šíří povědomí o stylu a úrovni tuzemské oděvní prezentace. Zvládne demonstrovat módní přešlapy sice subjektivně, ale podloženými argumenty. Ukazuje konzistentnost názorů, orientaci v českém i zahraničním módním odvětví, materiálech, střizích i tendencích. Z podstaty samotné módní analýzy by se měl hodnotit vždy jen outfit, nikdy samotný člověk. Tak, aby kritika nebyla hate,“ odpovídá mi Ina T. na otázku, jak by dnes podle ní měla taková rubrika vypadat. 

Stylista, kreativní ředitel a konzultant Jiří Hofbauer to vidí podobně. Módní policie z nultých let podle něj přímo odpovídá době a kontextu, v níž vznikala. „S maminkou jsme si kupovali magazíny a společně je hltali. Byla v tom jistá fascinace světem celebrit i představou, že oblečení dokáže o člověku něco podstatného vypovědět. Možná to tehdy odpovídalo době. Média fungovala jinak, společenská debata měla jiný tón a hodnotící formáty byly přirozenou součástí populární kultury. Dnes se však na podobné věci dívám odlišně. Nejen proto, že se proměnila společnost, ale také proto, že jsem se proměnil já sám. Nemyslím si, že by veřejná reflexe módy byla sama o sobě problematická. Móda je kulturní jazyk a stejně jako architektura, film nebo divadlo si zaslouží interpretaci i kritiku. Rozdíl ale vidím v tom, zda se snažíme porozumět, nebo soudit. Zda hledáme kontext a záměr, nebo pouze rychlý soud. Za každým oděvem totiž stojí konkrétní člověk, jeho příběh, okolnosti i rozhodnutí, která zvenčí často nevidíme. A právě tato vrstva je pro mě mnohem zajímavější než jednoduché rozdělování na to, co je správně a co špatně.“ 

Každý moderní trend, který doputoval až k nám, přicházel většinou z USA – ze země, která v devadesátých a nultých letech pro postsocialistické státy s masivním traumatem spatřovala svět zázraků a modernity. A módní policie nebyla výjimkou.

Nejdřív je dobré zmínit, že kultura červených koberců a celebrit s týmy stylistů, maskérů, značek a milionových smluv s módními domy není tak stará, jak by se mohlo zdát. Zhruba do šedesátých let 20. století Hollywood fungoval na systému velkých studií, jež se svými hereckými hvězdami uzavírala obsáhlé smlouvy. Obyčejně to znamenalo, že je na premiéry a další slavnostní eventy oblékali kostýmní výtvarníci a výtvarnice, kteří je měli na starosti i na setu. A byli to právě kostyméři a kostymérky, díky nimž se zrodil styl, jemuž dnes říkáme zlatá éra Hollywoodu, Old Hollywood nebo hollywoodský glamour.

„Kostýmní oddělení vytvářela svým hercům a herečkám celou osobnost. A tím pod taktovkou studia formovala i jejich hereckou kariéru – jako když kostýmního výtvarníka Gilberta Adriana napadlo dát Joan Crawford ramenní vycpávky,“ píše v substackovém textu věnovaném zrodu povolání stylisty publicistka Avery Trufelman. Existovaly i výjimky, jako třeba slavné spojení Audrey Hepburn a Huberta De Givenchy. Jenže pak se studiový systém začal hroutit, až se úplně rozpadl: „Ze začátku, v šedesátých a sedmdesátých letech, to zas takový problém nebyl. Kultura obecně byla v té době uvolněnější, i co se týče oblékání. Dokonce ani filmy už nebyly těmi klasickými přehlídkami luxusního glamouru. Snímky jako Taxikář, Annie Hall nebo Půlnoční kovboj ukazovaly na stříbrném plátně příběhy skutečných lidí. A veřejnosti tak už vůbec nevadilo, když se hvězdy objevily na Oscarech a vypadaly jako… no, jako skuteční lidé,“ píše Trufelman. 

Avšak pak přišly osmdesátky, návrat opulence, a herci a herečky zůstali vydáni napospas vlastnímu vkusu a zároveň bylo vidět, že s ním často docela válčí. Tenhle boj pokračoval až do začátku devadesátých let. S postupně sílící kulturou bulváru, která si oblékání začala všímat a celebrity nešetřila, se staly dvě věci: do celého systému se začaly zapojovat značky (jednou z prvních, která pochopila, o jakou příležitost se jedná, byla Armani) a zrodilo se i moderní povolání stylisty. A taky módní policie. „Počátkem devadesátých let začaly módní a zábavní průmysl chápat, nakolik si mohou být navzájem prospěšné. Z některých kreací červených koberců se díky tomu stávaly popkulturní milníky. Vzpomeňte si na Elizabeth Hurley v šatech se spínacími špendlíky od Versace nebo na Gwyneth Paltrow přebírající Oscara v jemně růžové róbě od Ralpha Laurena. A tak se z pokrývání červených koberců začala stávat velká věc, někdy dokonce stejně důležitá jako event samotný,“ popisuje novinářka Kayleigh Donaldson.

„A s tím přišla do hry i jedna velká komička, která se nebála nenechat na nikom nit suchou.“ V roce 1994 pozvala vysílací společnosti E! Network legendární komediální herečku Joan Rivers a její dceru Melissu na pre-show udílení Zlatých Glóbů. A právě tam se začala psát historie módní policie. Rivers, jíž je velmi blízký styl roast comedy (humor postavený na vtipném a chytrém utahování si z druhých), byla na červeném koberci ve svém živlu. Sama patřila mezi hvězdy, a tak neměla nejmenší problém s jinými celebritami navázat neformální konverzace, popichovat je a také se jich nikdy nezapomněla zeptat na legendární „Who are you wearing?“ („Co máte na sobě?“).

„Rivers později popisovala, že jejím cílem nebylo být bezdůvodně zlá, ale spíše zastupovat obyčejného člověka, který doma na pohovce sleduje červený koberec a klábosí s přáteli o tom, jak jsou některé šaty ošklivé. To dodávalo exkluzivním večírkům jakýsi punc lidskosti. Jenže na rozdíl od uštěpačného komentování doma v obýváku Joan Rivers poslouchal celý showbyznys,“ popisuje Donaldson. Rivers se stala stálicí červeného koberce, publikum ji milovalo, celebrity méně. Někdo hrál s ní, jiní ne. V roce 1997 například dorazila na předávání Oscarů Nicole Kidman v hedvábné róbě Dior by Galliano v barvě, kterou bychom dnes popsali jedním slovem – brat. 

„Podle Rivers byly ty šaty strašně ošklivé, začala imitovat zvuk zvracení a pokřikovat na Kidman Hej, Nicole, pojď sem a vysvětli mi, proč sis vzala tak hnusnou barvu, ale Nicole jen prošla kolem a nehnula ani brvou,“ popisuje v článku pro Vanity Fair z roku 2014 executive editor Women’s Wear Daily Bridget Foley. Přestože se sama Rivers nikdy netajila tím, že toho o módě moc neví a řídí se především vlastním vkusem, publikum ji zbožňovalo (možná právě s tím se dokázalo snadno ztotožnit). Lidé z módní branže ji už tolik nemuseli. „Každý byl najednou kritik a pro ty, kteří byli terčem kritiky, to znamenalo věčné obavy z toho, kdy a kde je zase někdo zesměšní jako ošklivé, laciné a tlusté,“ vysvětluje Kayleigh Donaldson s tím, že pro mnoho hvězd byl právě strach z módní policie důvodem k najímání týmu stylistů. 

V roce 2010 stanice E! inovovala formát, Rivers přesunula z koberců do studia a odstartovala Módní policii pod tímto legendárním názvem. Nechyběly zde z dnešního pohledu pochybné segmenty. Jako třeba ten, v němž Rivers a její hosté tipovali z fotek lidí se zakrytým obličejem, jestli jde o celebritu, nebo o sexuální pracovnici (Starlet or Streetworker). Rivers také analyzovala výšku lemu šatů a ráda upozorňovala na to, když nějaká z hvězd šaty z mola nechala pro vlastní potřeby zkrátit (ani zde nechybělo přirovnání k prostitutkám). Ačkoli v rámci Módní policie s Rivers pracovala i stylistka, na prvním místě byl vždy (někdy opravdu pochybný) humor. Na novinářku Kayleigh Donaldson tak poslední roky Joan Rivers v Módní policii působí dost podobně jako stránky časopisu Spy působí nyní na mě.

„Sledovat dnes ukázky z pořadu Módní policie (Fashion Police) je zvláštní zážitek. Nebylo to nijak zvlášť o módním průmyslu. Jasně, občas se na obrazovce objevil stylista a utrousil pár postřehů o střizích a tak podobně, ale většinou tento pořad využíval oblečení jen jako záminku ke vtipkování o celebritách a jejich tělech. Rivers byla drsná komička, jež si vybudovala jméno na tom, že dokázala usadit i tu sebedůležitější celebritu. Někdy se trefila a vtip se povedl, ale v době vysílání Módní policie už většinou spoléhala jen na transfobní fórky, navážení se do tlustých lidí a přirovnávání žen ke ‚šlapkám‘. Neschopnost jejího spolumoderátorstva udržet krok se zlomyslností a nevole dobře prodat vtip, který mu napsal někdo jiný, jen podtrhuje, jak laciný ten pořad ve skutečnosti byl. Zasmála jsem se někdy? Jasně. Joan Rivers přece jen kdysi bývala ve své profesi jednou z nejlepších a tyto záblesky génia se u ní objevovaly i v posledních letech. Ale panebože, poslouchat, jak pořád dokola opakuje, že Khloe Kardashian je tlustý chlap v ženských šatech? U toho opravdu být nemusím.“

Socioložka Irena Reifová, která studuje a rozebírá především formát moderních reality shows, popisuje, že tyto pořady fungují jako rituál, u kterého se „přijatelná“ část společnosti utvrzuje v tom, že žije správně. „Diváci zažívají pocit úlevy (‚nejsme jako oni‘) a morální nadřazenosti,“ zmiňuje v rozhovoru pro podcast deníku Alarm. Přijde mi, že podobný pocit v nás může vyvolat právě zlomyslná módní policie, jen se v tomto případě nesmějeme sociálně slabším, ale naopak střílíme nahoru, do těch, kteří podle pravidel neoliberální společnosti mají téměř vše: status, peníze, slávu, konexe. A přesto nemají podle těch, kteří je hodnotí, vkus. Nebo měli aspoň horší den. Anebo si (jaká hrůza!) dovolili přibrat. Ruku na srdce, kolikrát jste se u takových fotek přistihli s tím, že jste si řekli: „Tyjo, naštěstí jsem hubenější než ona!“?

Celebrity tak (nedobrovolně) dávají diváctvu důvod se zasmát – ne s nimi, ale jim. Vyvstává otázka, zda v tomhle případě funguje „zlá“ módní policie jako nástroj třídního boje. Feministická aktivistka Audre Lorde na konferenci Newyorské univerzity v roce 1979 řekla, že „pánovy nástroje pánův dům nezboří“ („The master’s tools will never dismantle the master's house“). A přesně to lze aplikovat i na rubriky, které stavěly na ponižování a posměchu druhých. Je pak totiž docela jedno, koho ponižujeme. Pravidla, přenášené stereotypy a přísná rétorika platí pro všechny stejně. Možná se nám na chvilku uleví a udělá nám dobře zasmát se herečce s „kobylím obličejem“, ale zítra se někdo za to samé může (a bude) smát nám. 

I módní policie je nástrojem společenské kontroly, která sloužím mocným. Pospolitost, jež v nás často zdánlivá lidovost těchto rubrik vyvolává, tohle skvěle maskuje. Nejen celebrity, ale my všichni a všechny se musíme přizpůsobit: být štíhlejší, vypadat stále mladě a vždy a za každých okolností mít na sobě zrovna to, co je šik a trendy. A přestože jistě platí, že k povolání celebrit patří i sebepéče a celý systém kurátorování vkusu a image, neznamená to, že máme právo cizí těla a vzhled komentovat. V algoritmické ekonomice pozornosti, kdy nejvíce zhlédnutí a engagementu častokrát vyvolává především ragebaitový obsah, se formáty vycházející z Fashion Police Joan Rivers vrací. Sahají po něm influenceři i stylisti a stylistky v naději, že jim to přinese kýžená čísla. A ta čísla skutečně přicházejí. Ale za jakou cenu?

„Módní policie by měla čtenáře seznamovat s problematikou módních dress codes a vhodnosti outfitů k dané příležitosti. Vidím ji i jako edukativní platformu, která pomáhá čtenářům pracovat se siluetou, trendy a doplňky na konkrétních příkladech. Zároveň zpřehledňuje vývoj lokálního oděvního proudu, jenž má stále své nedostatky i zažitá a současnost nereflektující pravidla. Ideální je, když se to povede dělat s lehkou ironií a bez osobních útoků,“ vysvětluje svůj pohled Ina T. „Od počátku hodnocení před šesti lety jsem se rozhodla pro nulovou toleranci k body shamingu. Nikdy proto nehodnotím samotné tělo nositele. Vždy jen oblečení. Hodnocení těla do módní policie nepatří. Nepatří do žádné sféry.“ A já bych si moc přála, abychom se tímto přístupem Iny T. řídili i my.