Proč my, mileniálky, bereme všechno tak vážně?

Mnoho mileniálek má pocit, že na každém rozhodnutí záleží víc, než by mělo. Kariéra, vztahy, osobní rozvoj, to vše je často doprovázeno silným vnitřním tlakem, že bychom měly zvládnout víc, lépe a ideálně bez chyb. Psychoterapeutka Petra Jonášová z platformy Terapie.cz však upozorňuje, že tento pocit není náhodný. „Nemyslím si, že jsme se narodily vážné. Spíš jsme vyrostly ve světě, který nás naučil, že na všem záleží. Dospívaly jsme s příslibem neomezených možností: můžeš studovat kdekoliv, budovat kariéru, cestovat, tvořit vlastní značku, být finančně nezávislá. Zároveň jsme ale vstoupily do reality ekonomických krizí, tlaku na výkon a neustálé viditelnosti,“ říká. Podle ní právě tato kombinace vytváří zvláštní paradox: pokud máme všechny možnosti, zároveň máme pocit, že je musíme využít správně.

Psychoterapeutka mgr. Šárka Hrabovská z platformy Hedepy k tomu dodává, že velkou roli hraje i vnitřní nastavení, které si mnoho žen nese z dětství. „U mileniálek jde často o vnitřní přísnost a silný pocit odpovědnosti, který jsme si odnesly z kombinace výchovy a společenských očekávání. Mnoho z nás vyrůstalo v prostředí, kde se cenil výkon, spolehlivost a fungování. Emoce se spíš zlehčovaly. Když ocenění přicházelo hlavně za výkon, člověk si snadno zvnitřní, že jeho hodnota závisí na tom, co zvládne.“ Výsledkem je generace žen, která se naučila být extrémně sebereflexivní, někdy ale až příliš. Mnohé mileniálky tak každou životní volbu dlouze analyzují, protože mají pocit, že jde o rozhodnutí, které určí celý jejich život. „Když mám pocit, že si mohu vybrat cokoli, zároveň mám pocit, že když vyberu špatně, je to moje chyba,“ vysvětluje Hrabovská. Na terapiích proto často slýchá věty jako: „Bojím se, že si vyberu špatně a budu toho celý život litovat.“

Do tohoto tlaku navíc vstupuje ještě jeden výrazný faktor: sociální sítě. Poprvé v historii totiž nežijeme jen svůj život, ale i jeho veřejnou verzi. Vidíme úspěchy ostatních, jejich vztahy, kariéry i zdánlivě dokonale vybalancovaný život. „Sociální sítě fungují jako zesilovač vnitřního tlaku. Nejenže se srovnáváme, ale zároveň máme pocit, že existuje určitá norma toho, jak by měl dobrý život vypadat,“ říká Hrabovská. Pro člověka, který je na sebe přirozeně přísný, pak každé vlastní zaváhání může působit jako osobní selhání.

Další typický rys mileniálek je ambice mít v životě všechno: smysluplnou kariéru, kvalitní vztah, osobní naplnění i psychickou pohodu. Podle odborníků na tom není nic špatného – problém vzniká ve chvíli, kdy máme pocit, že to všechno musí fungovat současně a na vysoké úrovni. „Mileniálky si často nesou vnitřní přesvědčení, že musejí být skvělou partnerkou, profesionálkou i člověkem, který má svůj život dokonale pod kontrolou. A právě to je často zdroj přetížení a pocitu, že selháváme,“ vysvětluje Hrabovská. Zdravější perspektivou je podle terapeutek přijmout, že život se přirozeně vyvíjí v etapách. Některá období patří práci, jiná vztahům nebo péči o sebe. „Život není projektový plán. Je to proces,“ říká Petra Jonášová. A právě v tom může být první krok k větší lehkosti.

Psychoterapeutky doporučují několik konkrétních kroků, které mohou pomoci zmírnit přehnanou vážnost i vnitřní tlak:

• Rozlišovat mezi zdravou odpovědností a přebíráním odpovědnosti za všechno, včetně emocí druhých.
• Připomínat si, že mnoho rozhodnutí není definitivních a lze je časem změnit.
• Trénovat princip „dostatečně dobré“ místo neustálé snahy o dokonalost.
• Omezit srovnávání se s druhými, například vědomým omezením času tráveného na sociálních sítích.
• Všímat si vnitřního hlasu, který říká „nikdy to není dost“, a nahrazovat ho realističtějším pohledem na vlastní úsilí.