Proč se nejchytřejší lidé, co znáte, dívají na reality shows

Je Štědrý večer roku 2017 a na floridském Palm Beach právě zatýkají hraběnku Luann De Lesseps. „Já tě zabiju,“ ozývá se zezadu z policejního auta. Pak se tahle vitální dvaapadesátnice pokouší vykroutit z želízek ve snaze utéct policii jako Harry Houdini (ovšem v šatech). Později, to už je sama na cele, se jí strážníkovi zželí a hodí jí salámový sendvič. „Bylo to skoro, jako by mi u pusy visela mrtvá ryba,“ popíše později Luann v The Real Housewives na televizi Bravo po odvysílání rozzrněného záznamu z jejího zatčení. „Bylo to prostě strašně smutné.“

Vzpomínám, jak jsem to celé napjatě sledovala. Tato dáma z vyšší společnosti, která ovládá tři světové jazyky, byla nyní navíc i pravomocně odsouzenou zločinkyní (mezi obvinění patřilo napadení, výtržnictví pod vlivem alkoholu a neoprávněné vniknutí na cizí pozemek). Zanedlouho poté proměnila tento svůj mezní zážitek v úspěšné kabaretní představení, s nímž dodnes jezdí po celém světě. A jedno je nad slunce jasné: RHONY (Real Housewives of New York) je pořád ta nejlepší televizní podívaná, co jsem kdy viděla. Lepší než The Wire nebo Peaky Blinders nebo cokoli jiného, co mi v dobré víře doporučují kluci mých kamarádek. Ale kdybych řekla, že TV reality show je žánr, jenž má na svědomí ty citově nejkomplexnější, nejdojemnější, nejkomediálnější a nejvíc shakespearovské příběhové oblouky, pravděpodobně bych zněla jako povrchní anebo ironická. Reality shows jsou přece povrchní a hloupoučké, ne? Někdy ano, ale ne vždy.

To, že má tzv. reality TV pověst coby pokleslá a antiintelektuální zábava, vychází z několika faktorů. Jde o žánr, který se pohybuje někde na těžko definovatelném pomezí. Není to ani dokument, ani neskriptovaný televizní formát, ale třetí, naleštěný typ produkce, který doprovází často až nebývale dramatická hudba v pozadí a předem naplánované scény. Kritická obec tento formát považuje za otupující a lascivní, jakýsi kulturní fast food navržený pro okamžité uspokojení a často zaměřený na malicherné osobní křivdy a životní dno účinkujících. Přesto tyto pořady sledují životní příběhy skutečných lidí v jejich reálných životech, někdy po celá léta, či dokonce desetiletí. 

Pro každého, koho hluboce zajímají drobné detaily toho, co znamená být člověkem, je TV reality show královskou disciplínou. Nejlepší reality shows (všechny franšízy stanice Bravo, The Kardashians, Dance Moms) jsou v podstatě antropologické studie, jen s afektovanými hláškami. Je to život nafouknutý do přehnaných rozměrů, život větší než život sám.

A nejsem sama, kdo si to myslí, na TikToku se podobným úvahám dostává velké pozornosti. „Je to antropologie, sociologie, lidský úděl,“ popisuje uživatel na TikToku. „Když binguješ reality shows, nejsi horší člověk. Doslova děláš rešerše, shromažďuješ data.“ Jistě, „rešerše“ jsou trochu přehnaný termín, ale existuje důvod, proč dostaly Vanderpump Rules dvakrát za sebou nominaci na cenu Emmy s mimořádným uznáním za vynikající střih v roce 2023 (tehdy odvysílali aféru, jíž se přezdívalo „Sandoval“). Je poměrně vzácné vidět, co předchází romantické zradě, i to, co se děje potom, a nechat si to popsat od všech zúčastněných stran.

Mám navíc velké podezření, že pohrdání spjaté s reality TV, podobně jako to bylo s romantickými komediemi nebo s formáty vycházejícími z červené knihovny, vychází z faktu, že jde o pořady převážně určené pro ženy a gay muže. Témata, která zajímají ženy, jsou dlouhodobě považována za jednoduchá a odlehčená, především tehdy, když jejich zpracování zahrnuje ženy projevující emoce, mluvící mezi sebou o svých citech nebo řešící otázky statusu a moci, a to nezávisle na vztazích s muži, nebo dokonce v přímém protikladu k nim. 

Nebýt franšízy The Real Housewives, neměla bych možnost vidět životy soudobých padesátnic (jakkoli zámožných) s jejich strachy, nadějemi, frustracemi, odehrávající se na obrazovce do takových detailů a bez obalu. Zavrhování podobné televize jako hloupé nebo prázdné vypovídá mnohé o tom, co širší společnost považuje za hodnotné.

Tyto reality shows nás můžou obohatit, dát nám něco, co můžeme aplikovat i v našich životech. Reddit je plný uživatelů a uživatelek rozebírajících gaslighting a taktiky citové manipulace, které se objevily v seznamovacích show jako Married At First Sight nebo Love Island. Mnozí z nich takové chování pak rozpoznali i u sebe doma. V nejnovější řadě stanice Bravo, The Real Housewives of Rhode Island, tráví ženy hodně času diskutováním o finanční gramotnosti a navzájem si radí, jak se v těchto otázkách chránit. V jedné scéně si dvě ženy přehrávají scénář, v němž jedna z nich požaduje, aby byl uznán její tvůrčí přínos v partnerově podnikání a aby bylo její jméno zapsáno do smlouvy o vlastnictví domu. Nemám pocit, že bych podobné diskuze na našich obrazovkách jinde zahlédla. A to přece něco musí znamenat.

Zároveň mám pocit, že kdokoli vám tvrdí, že reality TV nemůže být i vysoké umění, jen asi neviděl dost reality shows. Vezměte si třeba následující scénu: jednapadesátiletá Lisa Barlow z The Real Housewives of Salt Lake City plačící uprostřed noci na mole luxusní jachty, kolem dokola jen temně modré moře a kolem jejích nohou ve vodě jen kroužící ryby. Nebo třeba: známou „báseň“ Tiffany Pollard z Big Brothera, která začíná slovy „Pretty much I would let Gemma know...“ Nebo: Kate Hudson tiše zpívající Rachel Zoe písničku Silver Springs na zadních sedačkách taxíku během fashion weeku v The Rachel Zoe Project. Nebo třeba zaslechnout Luann, jak říká: „...to get an email is so upsetting.“ To všechno jsou divné, něžné i absurdní momenty. A jestli právě o tom není život, tak nevím, o čem tedy je.