Na módní hlídce 

První módní rubrika byla založena 3. března 1907 v nedělní příloze konzervativního deníku Národní politika. „Co se bude na jaře nositi?“ ptala se v ní do té doby neznámá módní referentka Madam Yvonna. A jedním dechem podotkla, že ve svých příspěvcích nebude pamatovat jen na dámy majetné, které si mohou dovolit každoročně obměňovat šaty dle posledních trendů, ale i na ty, které si mohou na základě jejích rad „přešít staré šaty na nové“. Madam Yvonna se rovněž angažovala v ženské otázce a vystupovala proti „společensky a zdravotně nebezpečným trendům”, které představovoval do té doby oblíbený korzet. Vosí pas byl sice ve své době hlavní křivkou linií ženské krásy, ale jeho udržování způsobovalo trvalé deformace spodní části hrudního koše, sníženou kapacitu plic a orgány břišní dutiny posunovalo směrem k bránici. 

Feministicky zaměřená Yvonna si však dala za cíl ženy osvobodit nejen ze šněrovačky, ale i dobově poplatných ideálů krásy: „Není třeba již, aby se dámy tolik tísnily ve šněrovačce. Bývalé vosí taille neplatí dnes již za vkusné (...). Je to veliké vítězství hygieny a dobrého vkusu, za které můžeme být vděčny. Však bylo třeba několikaletého boje lékařů a výtvarných umělců, než bylo teto prospěšné reformy docíleno.“ 

V čase, kdy začala Yvonnina „módní hlídka“ v Národní politice pravidelně vycházet, nebyla tato rubrika součástí žádného, natož takzvaného seriózního deníku. Zcestovalá Yvonna si ji střihla podle vzoru pařížských plátků, pro něž již byla módní příloha nutností. Módní přehled budil v pražské společnosti pozoruhodný rozruch a pozdvižení: „(…) Praha neměla ještě vlády a ničeho podobného, o čem by se dalo klepat a co by se dalo drbat. Veškeré klepací a drbací úsilí musilo se tedy soustřeďovat na jiné pole. Klepalo se nejvíc, a hlavně o těch, kdo byli obecenstvu nejvíce na očích, tj. o pražských herečkách a hercích, o členech opery Národního divadla…” Vedle praktických a dobře míněných rad se v „módní hlídce“ hodnotil vkus Pražanů, glosovali dobové „celebrity“ i buranské mravy. Yvonnina módní hlídka získala věhlas, který se dodnes rozeznívá i v kupletu Karla Hašlera: „Má každé město jednu ženu,  o které mluví celý svět. Tak Tarnovská má pro Lvov cenu, pro Madrid zase Saharet. Má Paříž svoji Steihalovou, té skládám rád svou poklonu, my máme paní Zieglerovou a nad ní ještě Yvonnu…“

„Já vás zastřelím,“ došlápl si jednou na Yvonnu otec nejmenované rodiny. „Dokud jste nepsala ty své módní zprávy do Národní politiky, měl jsem pokoj. Ale teď každou neděli moje dcery čert bere. Všechno by chtěly mít dle Yvonny, šaty a klobouky, ba i boty. Kde mám na to všechno vzít?“ Madam Yvonna se však nenechala zastrašit a s ledovým klidem se obouvala i do samotných „pánů tvorstva”. Čeští muži totiž podle ní považují za zbytečnost a hloupost dodržovat společenské předpisy, co se oděvu týče, a ještě se pohrdavě vyjadřují o těch, kteří tak činí. Pánům, kteří namítali, že si určitý typ obleku nemohou dovolit, jízlivě doporučila ušetřit na pivu a tabáku. A korunu tomu všemu nasadila výrokem: „Kdyby náš král sídlil na Hradčanech, zvykli by si i Pražáci věnovat více péče své garderobě.“

Yvonnin Módní přehled vzbuzoval značné společenské kontroverze, což k radosti vydavatele výrazně zvyšovalo Národní politice čtenost. Šéfredaktor listu nabídl odvážné novinářce hlavní pracovní poměr a Madam Yvonna, respektive Olga Fastrová, se tak v roce 1910 stala první českou novinářkou z povolání.

Olga Anna Cikhartová se narodila v roce 1876 Praze, ale oba její rodiče pocházeli z Táborska. „Pocházím z rodiny, která svými kořeny hluboko tkví v půdě jihočeské — a my Jihočeši milujeme svou vlast již od dob táborských.. (…) Svou krajinskou hymnu „Tam v kraji nad Lužnicí“ zpíváme si dlouhá léta i pak, když nás osud daleko od Lužnice zavál. Máme rádi svou Lužnici,“ vzpomíná ve svém fejetonu Olga, která v rodném kraji rodičů strávila šest krásných let, mezi něž se počítá i pár bezstarostných prázdnin u pratety na mlýně Veselých. V Táboře se ve volném čase věnovala sportu, divadlu a hudbě v rodině hudebního skladatele Oskara Nedbala.

Kariéru však udělala v Praze, kde vystudovala učitelský ústav a potkala i svého budoucího manžela, začínajícího dramatika a pozdějšího zakladatele Divadelních listů, Otto Fastera. Faster pocházel ze zámožné pražské rodiny a se svou nastávající jeden čas bydlel ve stejném domě jako operní pěvkyně Ema Destinnová, která se stala blízkou rodinnou přítelkyní. Olga překládala a redigovala manželovy časopisy, ve kterých utápěl rodové jmění, a s jeho úspěchy na divadle to nebylo o nic slavnější. A když se mu konečně začalo dařit a rodině chodily pravidelné tantiémy, skonal na tuberkulózu. Olga zůstala sama na tři děti a potřeba vydělat na živobytí v zásadě odstartovala její kariéru žurnalistky a spisovatelky. Olga Fasterová, první česká profesionální novinářka, zemřela náhle, po krátké nemoci ve věku devětaosmdesáti let 8. srpna 1965.