Naprosto odzbrojující Sasha Velour

Dělat rozhovor přes Zoom z jiného časového pásma přináší mnoho nečekaných překážek. Můžete si poplést čas a připojit se, když je na druhé straně ještě hluboká noc. Nemusíte do poslední chvíle vědět, jestli to bude rozhovor s videem (ale pro všechny případy se učešete a dáte si rtěnku). Můžete mít sice všechno dokonale připraveno, ale i přesto budete nervózní, protože ať už zvládáte angličtinu sebelíp, nezvládáte stejnou měrou v cizím jazyce naslouchat, chytře, vtipně a pohotově reagovat tak, jak byste si představovala, a ještě se vám lehce klepou ruce, protože na druhé straně má být ona. Sasha Velour, drag umělkyně, která získala Fulbrightovo stipendium, vyhrála 9. řadu soutěžní reality show RuPaul’s Drag Race, napsala knihu, vytvořila, odehrála a produkovala celosvětově ceněná představení – a u toho všeho vždycky vypadala dokonale. Stačilo, aby se na mě usmála (ano, rozhovor byl s videem), mně se přestaly třást ruce (uznávám, mohlo za to i větší množství kávy) a my jsme mohly v klidu z očí do očí přes čočky našich od sebe tisíce kilometrů vzdálených počítačů probrat umění dragu, co je to camp, tajemství Sashiných třpytivě rudých rtů i seznámit naše domácí mazlíčky. Jak říkám: opravdová královna, miss sympatie a člověk, který dokáže s lehkostí a jasností mluvit i o složitých konceptech. Chvíle nervozity i čisté improvizace totiž nakonec k umění dragu patří, ostatně teprve když stojíte před nějakou výzvou, se kterou jste se v životě zatím nesetkaly*i, můžete zjistit, že to vlastně máte v krvi.

„Já díky dragu zjistila, že v sobě mám jistý smysl pro módu,“ říká Sasha sedící před dramaticky rudým sametovým závěsem ve svém Brooklynském bytě. „Neboj, i já tu mám svůj nepořádek, ale tohle ho dobře schová!“ směje se a já opáčím, že tenhle trik zkusím aplikovat ve svojí lehce chaotické kuchyni. Sice jsem se na náš call namalovala, ale kuchyň zůstala „v nedbalkách“. Sasha je aktuálně na evropské větvi turné svého nového autorského představení The Big Reveal. To umně kombinuje její osobní postřehy s historií dragu a vychází z její stejnojmenné knihy. Reakce zámořských médií a publika je nadšená – šou vychválily tituly jako Billboard, USA Today, Attitude, Nylon nebo Dazed. „Reakce publika je zatím skvělá, byla jsem známá jako královna uplakaných drag shows a tentokrát to vypadá, že jsem snad napsala komediální kousek!“ směje se Velour. „Řekla bych, že je to teď opravdu potřeba. Procházíme si spoustou náročných událostí, obklopuje nás velmi specifické politické klima a myslím, že drag nám dává možnost se životu zasmát. Ale nebojte, slzičky v téhle show taky budou. A filozofie a politika!“ vyjmenovává.

Je to zvláštní, ale nikdy mě to nevyčerpá. Naopak publikum mi energii dává, to je myslím na dragu zábavné. V tradičních divadelních formách nějakým způsobem předstíráš, že jsi v určité škatulce, a děláš, jako by tam diváctvo vůbec nebylo. V dragu se lidem dívám do očí, sleduju jejich reakci a sytím se energií, se kterou lidé na představení přijdou. Je to vzrušující, ale nese to s sebou i jistou zodpovědnost, pokaždé si říkám, podívej se na ty obličeje, musím je rozesmát, chci, aby cítily radost. Co se týče toho, jak to udržet fresh, tak v The Big Reveal je 10 velkých drag lip-synců a každý ukrývá jedno velké odhalení (tedy onen „reveal“ – pozn. autorky), takže nikdy nechybí prvek překvapení. A každý je navíc v úplně jiném stylu – muzikál, emocionální, beat… A každý z nich je také jakýmsi přepisem různých kapitol z mojí knihy, takže v nich lze najít elementy z mého života i střípky z dějin dragu. A mělo by to fungovat i pro ty, kteří knihu nečetli. Snad se na to lidé napojí prostřednictvím svých osobních zážitků a zkušeností. Drag je v jistém smyslu univerzální jazyk osvobozený od klišé a genderu. Jde taky o rytmus. Rytmus je všechno. Každá performance začíná v určitém tempu, nastoupí bubny. A pak ještě celé představení má svůj specifický rytmus, který se postupně vynoří. Opravdu ráda přemýšlím o těch přechodech mezi jednotlivými lip-syncy, to jsou ty chvíle, kdy se z drag show stává divadelní kus, když se ze závěru jednoho čísla dostane k začátku dalšího. A jak lidé, kteří moji práci znají, jistě ví, hodně ráda si hraju s použitím videa, které mi pomáhá dostat do performance rytmus. Tentokrát jde o snímky, které jistým způsobem parodují popkulturu. Hraju si tu s televizí, na kterou jsem se dívala, když jsem vyrůstala v raných nultých letech, a odkud jsem nasávala, co to vlastně popkultura je a jestli do ní patřím, nebo ne. Myslím, že to tomu dodává ještě další prvek určité zábavnosti.

Ve chvíli, kdy si nanesu v zákulisí rtěnku, se stávám Sashou Velour. Změní to způsob, kterým se vyjadřuji, rtěnka je pro mě klíčová. A s mojí crew máme před show takový malý rituální taneček – to nás nabudí a připomene, že jsme tady, abychom si to užili. V téhle konkrétní show je na každém představení ještě zvláštní host*ka, společně máme takové malé číslo a v zákulisí máme předtím mini zkoušku. To mi taky přináší dobrou energii, když se můžu družit se svojí drag sestrou nebo bráškou. Dává to tomu podobnou náladu, jakou má backstage v každém drag klubu, a je zábavné přenést tuhle atmosféru nočních klubů i do velkého divadla.

Je to kombinace tří různých věcí – nebo dokonce více než tří! Začínám fialovou konturovací tužkou, která hezky vytvoří efekt překreslených rtů, pak přijde na řadu tekutá rtěnka MAC a pak lesk. Když si to můžu dovolit, tak je to ten od Pat McGrath, ale občas ho nahradím – nemůžu si prostě vždycky dopřát lesk za 70 dolarů – a na to přijdou třpytky. Červené a hlavně takové, co vydrží, protože v tom musím 90 minut vystupovat – potím se, tančím, běhám a měním kostýmy a ty červené třpytky to celé pěkně vydrží.

To se snažím vysvětlit v jedné komediální části své show, která trvá snad 15 minut, ale mám pocit, že je to na konci ještě zmatenější než na začátku. Ale řekla bych, že i v tom může být jistý element campu. Je to trochu, jako když si uvědomíš, že ve světě, který se řídí představou dobrého a špatného vkusu, není možné být vkusná. Tahle představa se navíc využívá jako způsob, jak lidi vyčlenit jako „ty druhé“, jak je utlačovat nebo vylučovat ze světa umění, z vysoké kultury a vlastně z čehokoli. A queer lidé tohle osobně moc dobře znají, protože nás dnes a denně na ulici soudí právě za to, že údajně nedisponujeme vkusem nebo jsme nechutní. Camp znamená říkat, že tohle je také umění: nezapadat do té velmi úzké představy o vkusu, umění nebo kultuře. Našli jsme si náš vlastní hybrid toho, co se nám zdá geniální, jehož součástí je právě i vědomí, že ostatním to takové nepřipadá. Možná že někde uvnitř také soudíme sami sebe a tohle všechno se promítá do umění a do jedinečné a velmi temné podoby vnímavosti, která je unikátně queer a skutečně pohádková. A tahle vnímavost je ve svojí extravaganci velice skromná!

(Dokonalá definice campu plná osvobození! Fascinovaně se směju, s jakou lehkostí dokáže Sasha, vlastním jménem Sasha Hedges Steinberg, popsat koncept, o kterém autorka Susan Sontag napsala celou esej. Mezitím skrze čočky našich kamer seznamujeme naše zvířata. Sasha má chrtíka Vanyu, který má samozřejmě vlastní instagramový profil a podle Sashi je tak půvabný, že si všichni vždycky myslí, že je to „ona“. „To se mi ostatně děje taky,“ směje se Sasha, která mimo vystoupení používá zájmena ona nebo oni. Jako enigmatická Sasha Velour je ovšem vždy ona, i proto používám ženský rod.)

Ve We’re Here se soustředíme na drag rodiny v menších amerických městech, obzvlášť v místech, která nejsou tak tolerantní vůči queer sebevyjádření. Ale i tam žijí queer lidé, to je vlastně ta základní myšlenka tohoto formátu, že žijí všude: „We’re Here, we‘re Queer, get used to it!“ Ale svět se tomu přizpůsobuje jen velmi pomalu. Tenhle pořad je o tom, že drag, který šíří radost a krásu, dokáže být naprosto odzbrojující a umí lidi otevřít novým myšlenkám. Je o tom, že queer lidé mají ve světě své místo a kolik radosti dokážou nejrůznějším komunitám rozdávat. Občas to bylo docela strašidelné, protože jsme byli na místech, kde se proti queer lidem bojovalo i extrémním násilím. Možná že zvenku to může působit, že v USA je velmi otevřená společnost, ale stále tu pro nás není bezpečno. Někdy nemusí bezpečí poskytovat ani náš vlastní domov. Zažili jsme i přímé konfrontace, ale dokázat z té bolesti vytvořit performance, což je v dragu vždycky řešení, mělo smysl. Někdy jsem si říkala, jestli tohle může opravdu nějak pomoct. A zas a znova jsem byla svědkem toho, že když dáte lidem prostředky, jeviště a záři reflektorů, když jim pomůžete tohle všechno proměnit v umění, opravdu to pomáhá. Dodá jim to sílu jít dál a tuhle myšlenku šířit ve svojí komunitě a rodině. Byla to pro mě připomínka toho, proč vlastně drag dělám: protože lidem dokáže pomáhat na všech úrovních. Proto jsme ho přinesli ještě o něco více!

Tahle řada bude trošku jiná, protože z každého místa bude víc dílů a objevuje se tam i více drag dětí (v tomto kontextu jde o termín spojený s prostředím dragu a ballroomových housů, které mají své „otce“ a „matky“ – typ vedoucích a veskrze rodičovských postav, které v pohnuté minulosti suplovali queer mladistvým rodinu, když je jejich biologická rodina vyhodila z domu – pozn. autorky). Uvidíte proto něco jako efekt „mexické vlny“, která nastane, když do menšího města přinesete pořádnou dávku dragu. A samozřejmě bude i nějaké to drama, které jsme si prožili. Točilo se například v Tennessee, které se loni nechvalně proslavilo svými zákazy namířenými proti dragu a trans lidem, a pak v Oklahomě, jejíž původní obyvatelstvo má velmi zajímavou historii – je v ní silná tradice queer sebevyjádření, kterou koloniální násilí postupně potlačilo, takže Oklahoma je teď jedním z nejkonzervativnějších států v USA. Pro mě to bylo zajímavé i tím, že právě tam se narodil můj dědeček, já tam nikdy dřív nebyla a byla to možnost napojit se na svoje kořeny. Divoký západ, jak se říká. Byla tam spousta silných okamžiků. Jedna z mých drag dcer, která se už nějakou dobu tímhle uměním zabývala, se potýkala s velkými problémy, neměla ani místo, kde by se mohla dragu věnovat. Došlo mi, že jsme si v něčem velmi podobné, přestože žijeme na absolutně rozdílných místech. Já jsem svoje maloměsto opustila hned, když jsem byla větší, protože jsem tam neviděla budoucnost – ale někdo chce mít možnost zůstat, být s rodinou, s přáteli, s komunitou. Nemělo by to být vždycky tak, že musíme utíkat do velkoměst, abychom byli v bezpečí a mohli svobodně žít jako ti, kdo jsme. Když jsem si uvědomila, jak moc je důležité být v bezpečí, ať už jsme kdekoli, otevřelo mi to oči.

Móda vždycky ovlivňovala můj vkus. Miluju ženské návrhářky z minulosti, jsem velká fanynka Elsy Schiaparelli, ale také kostýmní výtvarnice Edith Head, což byla ta tajemná osoba v zákulisí téměř každého filmu zlaté éry Hollywoodu, který jsem milovala. Ta mi ukázala, jak neuvěřitelné řemeslo a umění je tvorba kostýmů. Víc než každodenní móda se mi líbí módní ilustrace a kostýmy, ale myslím, že to dává perfektní smysl, protože můj drag existuje ve světe fantazie.

Ano! Když to vypadá dobře nakreslené na prázdné stránce, tak mám chuť si to obléct! Moji módní evoluci výrazně ovlivnilo zjištění, jak funguje na těle oděv vytvořený na míru. A stejně šlo nejvíce o to moct si takové kostýmy dovolit poté, co jsem se poprvé objevila jako soutěžící v Drag Race (Sasha vyhrála 9. sezónu a její vítězný lip-sync patří dodnes mezi ty nejznámější – pozn. autorky). Moct si vytvořit něco, co mi dokonale sedí na těle, změnilo můj pohled na to, co můžu skutečně nosit. Když jsem si kupovala vintage kousky za méně než dvacet dolarů, tak to bylo přece jen omezenější. Vždycky jsem měla dobré oko na barvy a textury, a i přesto se občas prostě sekla. Naučila jsem se toho hodně po boku designérů z mojí komunity, se kterými pracuji už dobrých pět let, a těší mě, že můžu nosit jejich kostýmy, které bych klidně nazvala sochami, a že je můžu ukazovat po celém světě. V představení The Big Reveal je téměř každý kostým od jiného tvůrce/tvůrkyně. Hodně spolupracuji s návrhářem Diegem Montoyou, který má vlastní studio, a dokonce vyhrál cenu Emmy právě za práci na pořadu We’re Here. Při práci s ním jsem se naučila hodně o tom, jak móda funguje. Přála bych si, abychom žili ve světě, kde si každý může dovolit oblečení na míru. Naše těla prostě nejsou stejná a každý bychom měli mít věci, co nám dokonale sedí. Je to úžasná zkušenost.

Každý kostým zabere necelý měsíc. Je třeba mít několik fittingů. Ráda sama nakupuju látky, líbí se mi, když je všechno poseté kamínky, ozdobené, a pak obvykle ještě přidávám další prvky – víc štrasu, víc třásní! Takže je to tvoje práce – ty to vymyslíš, nakreslíš, nakoupíš látky, dozdobíš…

Asi to tak bude! To je další věc, co na dragu miluju. Navrhuju i designy videí, píšu scénáře – drag je skvělá umělecká platforma pro všechny, kdo se rádi zabývají prací v různých médiích, a můžou tak dát průchod své kreativitě prostřednictvím různých výtvarných forem najednou! Když někomu popisuju, co mě osobně na světě dragu jako umění fascinuje, vždycky skončím u toho, že ho vidím jako jednu z posledních živých uměleckých forem, které kombinují mnoho dovedností naráz: cit pro kostýmy, lip-sync, pohyb, humor, hudbu, ale i stand-up, umění storytellingu a podobně. Já bych se na to spíš podívala s odstupem a řekla, že nikdo z nás neví, kolik toho skutečně dokážeme, dokud se nedostaneme do situace, kdy to musíme zkusit. Někdy prostě neznáme nikoho jiného, kdo by něco takového udělal nebo nám pomohl, a tak zjistíme, že máme dovednosti, které jsou motivované láskou k fantazii a kráse, o kterých jsme ani netušili, že je máme! Dokud jsem nezačala s dragem, neměla jsem ani potuchy, že mám takové oko na módu. Stejně jako jsem netušila, že umím tančit, dokud jsem to v dragu nezkusila. Tohle je na téhle umělecké formě skutečně kouzelné – nabízí otevřenou náruč všem „amatérům“, a mnoho lidí tak zjistí, že má v něčem třeba i profesionální schopnosti a vlohy. Stačí si to zkusit.

To je opravdu těžké, rešerše jsem dělala vážně dlouho, ale jedna věc, která mi nepřestává otvírat oči, je to, jak byl drag rozšířený po celém světě. Je velmi snadné vlastní optikou rozkrývat příběhy z New Yorku, Kalifornie, Londýna i z Paříže. Ale objevit existenci drag superstars třeba v Tokiu šedesátých let nebo v Mexico City… V Jižní Africe žila drag umělkyně, která si říkala Kewpie (1942-2012) a provozovala kadeřnický salon, který se tam stal středobodem a útočištěm pro komunitu trans a queer lidí. Baví mě tyhle příběhy lidí, kteří se možná neproslavili po celém světě, ale doma jsou kulturními ikonami. Snažím se v knize pokrýt všechny kontinenty, protože queer kultura se nestává příliš často globálním fenoménem a chtěla jsem si být jistá, že něco z té pestrosti zachytím. I tak je stále ještě co objevovat a zkoumat. Ráda bych se dozvěděla víc o historii pražské drag scény, protože vím, že každá kultura má svoje důležité ikony. Ohromně mě to baví! Příklady dragu můžeme najít i hlouběji v historii, ve dvacátých letech 20. století, ale klidně ještě dále, třeba v 19. století.

Ano! Protože jsem sama před deseti lety zažila, že v Rusku je bohatý a pestrý queer život, který je ovšem skrytý a dost roztříštěný. Jde o kulturu, kterou oficiální úřady nechtějí ukazovat, natož oslavovat, teď ještě o dost méně než před tím. Není pochyb o tom, že Putin na queer kulturu útočí a chce ji vyhladit stejně jako další formy progresivní kultury. Myslím, že pro všechny, kdo tam žijí, nastaly opravdu těžké časy, a pro queer lidi obzvlášť. Pociťuju, že na nás útočí nejrůznější formy fašismu, a to celosvětově. A doufám, že dokážeme najít nějakou formu solidarity. Ale je skutečně těžké být propojení, když pro někoho to, že bude vidět a promlouvat nahlas, znamená vystavit se nebezpečí.

Ano! Je-li řeč o nejrůznějších formách politického aktivismu a umění, o všem, co vzešlo z malých komunit a ovlivnilo to mainstreamovou kulturu, měli bychom umět říct, že jde o součást světa, a neměli bychom mladým lidem upírat znalosti, které pravdivě odráží dějiny. Oni sami se pak můžou rozhodnout, jestli se jich to dotýká, jestli se s tím umí nebo chtějí ztotožnit, to už je na nich. Celá ta myšlenka studu panujícího kolem jistých témat, která nám nedovolí o nich mluvit s mladými lidmi, je to, co se nám snadno dostane do podvědomí a nutí nás stydět se za sebe samotné. Úplně bezdůvodně! Na dragu ve skutečnosti není nic skandálního, i když míváme rádi jistou šokující estetiku. Naopak mám pocit, že děti drag chápou daleko lépe, protože jsou v období, kdy se rádi převlékají a zjišťují, kým jsou nebo chtějí být. A přesně o to jde i v dragu.

Celá ta odmítavá reakce na tuhle problematiku ovlivňuje životy lidí a staví do nebezpečí rodiny, které navštěvují čtení pohádek s drag queens. Ale mladí, malé děti obzvlášť, prostě jen vidí někoho ve fantastickém kostýmu: vidí vílu, vidí královnu. Jde o komunitní událost – a najednou jsou tihle lidé vystaveni někomu se zbraněmi a cedulemi s nápisy plnými nenávisti a nadávkami. To jsou ty chvíle, kdy se z podobných akcí stává nebezpečí a kdy se děti opravdu bojí a cítí ohrožené. Přitom jde o ty nejnevinnější a nejklidnější akce, jako jsou setkání v knihovnách. Umíte si představit nějakou nevinnější aktivitu? Myslím, že tuhle bitvu musíme ještě dobojovat, i protože mám pocit, že ti, co stojí na druhé straně barikády, si ve skutečnosti nemyslí, že by snad drag byl nebezpečný. Ale tahle reakce přichází od lidí, kteří zneužívají toho, že možná vypadáme jinak, k tomu, aby vyhráli svoje politické boje namířené proti pokroku. A proto nějak doufám, že lidé budou schopní udělat si dostatek rešerší, aby tak snadno neuvěřili lžím.