Pinkbus: Byli jsme skotačiví kluci, teď jsme profesionální divadelnice

Kolem mne sedí srdce Pinkbusu, tedy tanečník a performer Martin Talaga, který mimo jiné baví celý československý Instagram na svém profilu VySteGdo?!, jenž je hravou a teatrální satirou na současné dění na Slovensku. Tomáš Procházka neboli Grófka neboli Countess Garbage, dramaturg*yně a divadelní režisér*ka. Karel Vladyka, moderátor, vizuální umělec studující na pražské akademii výtvarných umění. Drag performer*ka Just Karen. Adriána Spišáková, produkční a producentka, hnací motor souboru. 

Maťo Talaga (MT): Asi před pěti lety jsme uspořádali první pásmo Pinkbusu ve Venuši ve Švehlovce. Šlo o komponovaný večer s účinkujícími, s nimiž už jsme nějaký čas spolupracovali a kteří nás ke vzniku Pinkbusu inspirovali: Just Karen, Cuntessa, Helena Araújo, Tomík, Lotta Love a Chlorophyll Von Needle, což je burleskní umělkyně. Pinkbus jsme postavili z dragu, burlesky, divadelnějšího queer umění a performance. A pozvali jsme si i zahraniční spolupracovnictvo, například berlínské drag queens, i umělectvo z Polska. To Pinkbusu dalo i silný tón politického aktivismu, který od té doby přetrval. A pak přišel covid.

Adriána (AS): 6. března jsme měli premiéru a o pět dní později začala karanténa.

MT: Všechno se zavřelo a opatření se postupně ještě zpřísnila. A tak jsme vstoupili do online světa. Tou dobou nás oslovil festival Malá inventura, dá se říct, že nás objevil, a nechal nás udělat online zahájení festivalu. Divadelní svět pro nás byla velká věc. Do té doby jsme dělali spíše sofistikovanější galerijní umění, kousky jako Soma nebo Faunus. Pro většinu divadelního světa jsme představovali šok – drag a queer umění na tom nebylo jako dnes a pro mnohé bylo kontroverzní. 

AS: Ano, přinést na divadelní prkna drag a queer umění bylo kontroverzní dokonce i pro prostředí alternativního divadla! 

MT: Brali tu formu jako něco, co se hodí jen do baru. Ne jako umění, ale spíše jako zábavu. Bylo to dost devalvující. Malá inventura se za nás postavila jako jedna z prvních, dala nám šanci, a pak také někteří recenzenti z Taneční zóny, například Marcelka Magdová. Pro nás šlo o zásadní milníky. Díky Malé inventuře nám začaly chodit další nabídky na vystupování.

AS: Pak přišla spolupráce s Run Operun. Připravili jsme operu s elementem dragu, ve které měly jednotlivé drag persony své postavy implementované do operního kusu La Traviata. To byl náš velký výkop. 

MT: La Traviata na Stalinu byla náš první opravdu velký počin. Pak přišly další nabídky, například z Městských divadel pražských, s nimiž jsme začali spolupracovat na představení Já, Johan*a, a vše se dalo do pohybu.

MT: Začaly jako komponovaný večer, který jsme brali prostě jen jako jednu z věcí, které děláme. Ještě stále jsme tam měli i další představení jako Soma... Frekvence našich vystoupení postupně nabrala na otáčkách, takže jsme vytvořili soubor, kterému říkáme Pinkbus Essentials, který má sedm členů.

AS: Ano, a hlavně jsme soubor. Nebereme se například za house, jako je to časté v případě dragu nebo na ballroomové scéně. Jsme performativní soubor, který pracuje s divadelními formami a klade si za cíl povýšit queer umění na úroveň, jakou má divadlo, tanec a performance.

Grófka: Ta nejprimitivnější definice queer umění je, že jde o umělecká díla zaobírající se queer tematikou, na nichž spolupracuje ve většinovém podílu queer umělectvo. 

Chtěla bych zmínit důležitou věc: Nejenže před Pinkbusem tu nikdo nic takového nedělal, ale nikdo ani neměl ambici s něčím podobným přijít. Nikdo v československém kontextu si neuvědomoval potenciál, který forma queer umění může přinést. Pro srovnání nám poslouží příklad newyorského dragu, jehož produkce přesahuje daný žánr a dávno se posunula dál z prostředí barů. 

V Česku ještě dávno před celosvětovým fenoménem TV reality show Drag Race byla velmi bohatá tradice travesti. Travesti představení i travestishows se vždycky pohybovaly v rovině masové lidové zábavy, která se odehrává v kulturáku. Ale nikdy se nevnímalo, že když se cis muž převleče za ženu, jde o akt nějaké genderové revolty. Nebyl v tom potenciál něčeho, co může mít hlubší výpověď. Ambice právě toto změnit nás od začátku motivovala a spojovala. 

V době začátku Pinkbusu jsme už všichni měli nějaké poměrně zajeté umělecké kariéry. Maťo měl rozběhnutou kariéru v tanečním divadle a já měla rozběhnutou kariéru v činoherní divadelní režii. Ale najednou nám tahle forma rozvázala ruce ve způsobu, jakým se můžeme vyjadřovat. Potvrdili jsme si, že pravidla neexistují. Jen ta, která si sami vytyčíme.

AS: V úplně prvním grantu, který jsme podali, jsme napsali, že chceme dostat drag, kabaret a travesti na divadelní prkna. Prostě je posunout z barů a z kulturáků.

Karen: Ono se to tak potkalo. V té době jsem taky začínal s dragem, vystupoval jsem v různých pražských gay klubech a začalo mi docházet, že to dělám dobře a zajímavě. Ale nevěděl jsem, kam se posouvat dál. A v tu chvíli jsem potkal Maťka. Pamatuju si, že za mnou přišel do klubu, kde jsem dělal představení na Wrecking Ball od Miley Cyrus (smích) a kde mám místo „wrecking ballu“ pytlík se dvěma vajíčky, které si v tom gay klubu rozmažu po obličeji. Maťko představení viděl a řekl: „Wow, this is art.“ A nabídl mi, jestli s ním nechci být v divadle. Potkali jsme se prostě všichni v tu pravou chvíli, každý něco dělal, ale cítil potenciál své umění posouvat dál. And we did!

Grófka: Ještě bych ráda dění zařadila do důležitého kontextu. V době, o níž se bavíme, tedy když se rodila idea Pinkbusu, se objevil event, který pořádala Lucia Kašiárová (tanečnice a performerka, pozn. red.) a Nela Kornetová (performerka, herečka, choreografka, pozn. red.). Jmenoval se Kabinet kuriozit. Zažít vystoupení na takovém typu večera pro nás byla určující a formativní zkušenost. Věděli jsme, že přesně toto chceme dělat. Do té doby jsme neměli podobu našeho záměru úplně srovnanou, vyartikulovanou a manifestovanou. A když jsme se zúčastnili tohoto eventu tuším ve Studiu Hrdinů, věděli jsme, že to je ono. Tohle chceme dělat a nespokojíme se s ničím menším. 

Karen: Vzpomínám si, že Nela Kornetová tam porodila disko Ježíška (smích). Byla to malá socha Ježíška, která vypadala jako diskokoule, ona ji připevnila na strop a my toho disko Ježíška všichni uctívali. 

Karen: Nejprve jsme měli na repertoáru divadelně-kabaretní večer Pinkbus, v němž jde o mix divadelního, kabaretního, burleskního a drag umění.

MT: Na začátku stála tato specifická forma a později vznikaly její odnože. Každý z nás přinášel nějaké silné podněty a naše práce se začala rozvíjet různými směry. I proto jsme se překřtili na platformu. Nejde totiž jen o jeden komponovaný večer, máme potenciál pro další formy, menší či větší. Někdy chceme dělat divadelnější večery se třemi performery, jindy větší, kde jich je třeba dvacet. Tak se zrodil i Pinkbus festival a další spousta mikroprojektů.

Karen: Ve formě prvního kabaretního večera jsem ze strany Maťa cítil asi největší úsilí právě v tom spojit drag s divadelními formami, které byly vnímané jako ty „vyšší“. Na prvním večeru tak s námi vystupovala například hudebnice Katarzia nebo Jakub Čermák. A pro mě coby drag queen, zvyklou vystupovat jen v klubech, být najednou v divadle a vystupovat na stejném pódiu s někým, jako je Katarzia, bylo wow. Všechno bylo technicky doladěné a v československém kontextu prostě nové. 

MT: Mezioborovost a míchání umělců a umělkyň je pro Pinkbus zásadní. Vezměte si osazenstvo nového představení Fallen Olymp od tanečníka Jara Viňarského přes herečku Vieru Pavlíkovou až po performery, kteří divadelní hraní nikdy nestudovali. Je to mix. Podobné to bylo i v představení Já, Johan*a. Měli jsme tam drag queen, byla tam Alyssa Dillard, která nemluvila česky.... Takovýhle mix obsazení do té doby v divadle prostě neexistoval. Vždycky tam účinkovalo vyučené činoherní herectvo.

Grófka: Z pohledu dramaturgie šlo o velmi přirozenou cestu. Začali jsme si uvědomovat, že naše komponované večery jsou skvělé, my i publikum jsme se bavili. Ale je třeba říct, že máme v souboru prostě hodně autorsky výrazných členů. Jde o velmi renomované osobnosti, jimž jsme dávali prostor, ale v omezených slotech. A když nám došlo, že tenhle náš experiment, tedy přenesení forem jako drag a travesti na divadelní prkna, funguje, byl další krok zeptat se sami sebe, co dál. Jakým způsobem se můžeme vyvíjet dál a jak můžeme našemu umělectvu vytvořit platformu k seberealizaci vlastních nápadů a vizí?

Tyto úvahy vyústily v ročník Pinkbus festivalu pojmenovaný Queer Renaissance. Šlo o metaforu, ale vlastně i docela doslovné pojmenování faktu, že obrozujeme své divadelní kořeny a performativní background a že jdeme zkusit naši implementaci do kamenných divadel, ale zároveň zůstáváme v otevřeném, bezpečném prostředí experimentu, kde si můžeme dovolit pracovat s formou s velkým respektem a hledat. 

Skvělým příkladem je performance Call For Love, která oscilovala mezi komponovaným večerem a tanečním divadlem. A zároveň dobrý protipříklad je Já, Johan*a, tedy činohra, kde jsme poprvé spolupracovali s institucí kamenného divadla, což samo o sobě nese velká specifika negativní i pozitivní, a kde jsme pracovali s velmi výraznou autorskou osobností, Alžbětou Vrzgulou, která má velmi jasný režijní rukopis. A poprvé tak naše členstvo (kromě Maťa) bylo konfrontované se situací, že jej někdo režíruje. 

MT: Pořád je tu projekt Soma a stále také fičí slovenský Pinkbus, tedy Slovenský a žiadný iný.

MT: Hráli jsme například i v Paláci Akropolis, ale do Venuše se vracíme a snažíme se z ní udělat domovskou scénu pro všechny naše formy.

AS: Od letošního roku jsme navíc ve Venuši rezidenti.

MT: Ano, je hezké se tam zase vrátit. Navíc to místo nese odkaz souboru Depresivní děti (Depresivní děti touží po penězích, divadelní soubor Jakuba Čermáka, pozn. red.), který přinesl na českou divadelní scénu poprvé queer estetiku. Byli to takoví průkopníci, ač v lecčem jiní, dekádu poté na ně svým způsobem navazujeme.

Grófka: Vtáčkovia, siroty a blázni (smích)...

AS: I to je jedna z věcí, která se nám vážně povedla, totiž vytvořit si publikum, které je taková hezká všehochuť. U projektů, které jsme dělali předtím, šlo publikum za konkrétním jménem. A to jméno přitáhlo publikum různých národností a věkových kategorií. Přijde ale také publikum, které je zvyklé chodit na drag shows do barů. A to je přesně to, co se nám povedlo: lidé, kteří si šli dát do baru drink a podívat se, jak někdo lipsyncuje a tančí, se najednou podívají do divadla. Povedlo se nám tu cílovku spojit. A tak někdo, kdo je zvyklý chodit do divadla na vážné, filosoficko-performativní kousky, může klidně jít na drag show, a stejně tak někdo, kdo má rád drag v baru, si na základě toho, co vidí na Pinkbusu, může říct, že půjde na Somu, protože o tom najednou ví a zajímá ho to. Do té doby by se tyhle dva světy asi nepropojily. Další dobrý příklad je opera. Hodně lidí by si řeklo, že opera je nuda a proč by na něco takového někdo šel. Ale když se někdo takový dozví, že nějakou operu dělá Pinkbus, tak přijdou a podívají se na celou La Traviatu! 

AS: Když jsme před pár lety hráli na Stalinu La Traviatu, přišlo na dva tisíce lidí! Na naši operu přišli i lidé, kteří by se jinak šli spíš pobavit na rave. Ale jsou na opeře, protože to dělá Pinkbus. Ale ten mix je čím dál tím větší, častokrát už vůbec netušíme, odkud na nás lidi chodí. Ale důležité je, že se vracejí.

Grófka: Myslím, že to je náš největší úspěch. Povedlo se nám nastolit dialog mezi cílovkami, které by se v divadle a ani nikde jinde normálně nepotkaly. Máme diváctvo, které je zvyklé na tradiční typ femme-illusion dragu, ale zároveň jsou ochotní se posouvat. Zároveň dokážeme inspirovat i „vážnější“ typ diváctva, kam patří třeba i kritici, třeba v tom, že se nemusí brát zas tak vážně. 

Moc mě těší a dojímá, že dokážeme přenést jak na odborné diváctvo, tak na i širokou veřejnost to, čemu se říká camp. To je element, jenž se nad námi od začátku vznáší jako takový Damoklův meč. Naplno jsme se do něj ponořili v představení Fallen Olymp. Formu, které jsme původně říkali „chaotická Pinkbus estetika“, už můžeme jasně pojmenovat jako estetika campu. Pracujeme s ní velmi vědomě a jsem ráda a vděčná, že můžu vidět své kolegy a kolegyně, například tady Karen, jak umělecky rostou a jakým způsobem se dokážou do tohoto rostoucího tělesa implementovat. A jsem z toho, co ještě přijde a kam se to posune, upřímně velmi vzrušená a nadržená (smích).

AS: Vycházíme ze svých celoživotních fascinací, frustrací, inspirací. Vždy reflektujeme své prožitky, což je pro umělce a umělkyně podstata. Nebýt v tom sám, v tom myslím spočívá naše kouzlo. „Autorskost“, jedinečnost a pravdivost.