Health 
Summit happiness: Proč jsme na vrcholu hory šťastnější, než když doběhneme maraton
Soňa Kotulková5. 6. 2026
Znám ten pocit fakt dobře: doběhla jsem královskou disciplínu a splnila si velký sen. Na krku se mi houpala medaile, všichni kolem byli v euforii. Jenže když emoce opadly, přišlo něco zvláštního: nevěděla jsem, kam dál. Neměla jsem žádný cíl, zato dojem, že mě už běhání nebaví. Partner mě tenkrát přivedl do hor. Když jsem pak stála na vrcholku a měla krajinu jako dlani, ten pocit byl jiný: klidnější, hlubší a návykový. Obojí je krásné, ale ten pocit nahoře jen tak neopadne.

Foto: Getty Images
Hory mi vrátily tu radost z běhání, kterou jsem vždycky mívala. Nikdy mi nešlo o výkony nebo o nějaké hubnutí, vždycky pro mne bylo hlavní, abych z pohybu měla radost. Jenže ta se po zdolání mety 42,195 kilometrů vytratila. Ano, maraton byl za mnou, ale nějak jsem si připadala prázdná a řekla jsem si, že toto už nikdy. Když totiž běžíte maraton, obvykle se i trápíte. Zvlášť když padne maratonská zeď, což je okolo 30. kilometru. Tady obvykle přijde krize. Najednou máte pocit, že už nemůžete, a hlava bojuje. Právě tady se rozhoduje, jestli trať dáte, nebo ne.
Na horách taky makáte, zvlášť když je kopec hodně prudký. Bolí to, je to náročné, dýcháte zhluboka, všechny svaly jedou naplno. Jenže nahoře vždy čeká něco nádherného. I psychologové zjistili, že jednou z nejsilnějších emocí, která je důležitá k dlouhodobé spokojenosti, není radost, ale právě pocit úžasu, který pak nahoře cítíte. Objevuje se ve chvílích, kdy se setkáme s něčím, co vás ohromí, a vy si najednou připadáte jako v jiné realitě. A ano, nahoře jsem unavená, ale vždy šťastná a spokojená.
Maraton jede na výkon, hory na prožitek
Tím ale neříkám, že by mi klasické běhání nedělalo už radost. Právě naopak. Miluji ho a sama vidím, jak mění životy. Běžci bývají spokojenější, mívají lepší náladu a méně psychických problémů než jejich okolí. Jenže maraton je často spojený s cílem, s časem, s výkonem, s očekáváním. Po měsíce se soustředíte na jediné číslo – 42 kilometrů. Jakmile proběhnete cílem, přichází odměna. Mozek vyplaví dopamin a další neurochemické látky spojené s pocitem úspěchu.
Běžci bývají spokojenější a mají méně duševních problémů."
Jenže tato odměna bývá relativně krátkodobá. Proto řada běžců dobře zná i takzvaný post-race blues. Je to zvláštní prázdnota po závodě, kterou jsem zažívala i já. Hory fungují jinak. Nejde tady jen o dosažení vrcholu, ale právě o tu neskutečnou euforii. Záplavu štěstí můžete cítit už během samotné cesty. Vnímáte vůni lesa, změny počasí, ale i to, jak vám funguje tělo a jak se mění krajina s každým nastoupaným kilometrem. Psychologové tomu říkají immersive experience. Je to zážitek úplného ponoření se do přítomného okamžiku. Jste tady a teď.
Příroda mění mozek rychleji, než si myslíme
Žiju ve velkoměstě, které je rychlé, moderní, přehlcující. Proto pak ráda prchám do přírody. Tady je všechno tak jednoduché, čisté, vše plyne přirozeně. Ráda tu běhám ultra závody, tedy vzdálenosti delší než maraton. Jenže tady je i jiné tempo. U maratonu musím nasadit určitou rychlost a tu dodržet po celý závod. Tady se nepolevuje a čtyři hodiny moje tělo maká naplno. V horách to nejde. Ve zdejším terénu musíte rozložit síly na kopce, rovinky i sbíhání, takže většinou nahoru jdete sice rychle, ale neběžíte, protože byste si jinak úplně vyčerpali veškerou energii. Naopak z kopce to pustíte a právě seběhy u těch, kteří se nebojí, vyhrávají závody. Horské běhání pojednává také o hlavě. Tu mnohdy zabavíte právě sledováním krajiny a nejkrásnější jsou právě panoramata, která se vám otevřou na vrcholcích. Tady máte pocit, že právě pro toto žijete. Jste šťastní, propojení s přírodou a také s její silou. A s tou je potřeba počítat, protože v horách se počasí může změnit během chvilky a vy pak musíte dělat vše proto, abyste se ve zdraví dostali také dolů, jelikož mnohdy cesta zpět může být náročnější než ta nahoru.
Vylézt za štěstím
A jak je to tedy s tím štěstím? Psychologové často rozlišují jeho dva typy: to hedonické, které přináší okamžitou radost a uspokojení, a eudaimonické, které souvisí s hlubším pocitem nějakého smyslu. Maraton bývá často zdrojem toho prvního, vrcholky hor toho druhého. A proto když vyzkoušíte hory, chcete znovu a znovu zažívat a zkoušet, co sami dokážete. Já jsem začínala v italském Livignu na 20 kilometrech, stále jsem délku závodů navyšovala a posouvala své hranice, až jsem se dostala k 72 kilometrům v polském horském závodě. Běžela jsem přes deset hodin a na ten zážitek jen tak nezapomenu. V cíli jsem plakala dojetím a mám slzy na krajíčku vždycky, když si na to vzpomenu. Zdrojem summit happiness totiž není výkon, ale prožitky a fakt, že jste překonali i své vlastní hranice. A to doporučuji každému zkusit. Nemusíte hned běžet horské ultra. Stejný pocit můžete zažít, i když si vylezete i obyčejný kopec za domem a budete náležitě vnímaví.
Vogue




