After-dinner walk. Co všechno s vaším tělem dokáže procházka po večeři

Naše babičky a dědečkové se řídili selským rozumem a tak nějak přirozeně věděli, co dělá tělu dobře. Já sama jsem zrovna jejich procházkám příliš neholdovala. Chtěla jsem si sednout k telce a mít klid, ne se producírovat venku. Dříve se tomu ale neříkalo tak vznešeně. Procházka po jídle byla prostě procházkou a ne žádným wellness hackem, glucose managementem ani biohackingem. Dnes k procházkám používáme spoustu rekvizit, třeba chytré hodinky, které nám počítají jak kroky a úroveň energie, tak kolik jsme spálili kalorií i jak je na tom náš srdeční tep. K tomu si klidně přidáme i měřiče glukózy a pak všechna data porovnáváme. Možná psycho, ale tohle není potřeba. Je fakt zjištěno, že procházka po jídle fakt funguje, a já pátrala proč.

Když se totiž najíme, začne se v těle dít zajímavá věc: sacharidy z potravy se během trávení rozkládají na jednoduché cukry, především glukózu, která se vstřebává do krve. V reakci na zvýšení její hladiny začne slinivka uvolňovat inzulin. Ten pomáhá regulovat množství glukózy v krvi a umožňuje její využití nebo ukládání v různých tkáních. 

Fakt, že nám po jídle stoupne hladina cukru v krvi, je přitom naprosto normální a není potřeba se mu za každou cenu snažit zabránit. Právě tady ale může pomoci pohyb. Pracující svaly potřebují energii a při chůzi mohou zvýšit příjem a využití glukózy z krve. Při pohybu navíc svaly dokážou přijímat glukózu z krve efektivněji, a to i bez toho, aby se spoléhaly jen na působení inzulinu. Když se tedy po jídle zvedneme ze židle a chvíli se procházíme, může být následný vzestup hladiny glukózy v krvi menší než v případě, kdy zůstaneme sedět nebo si jdeme lehnout.

Jenže doba je zrychlená a říkáme si, kde na takové procházky vzít čas. Jenže tohle vás může přesvědčit: studie z časopisu Diabetologia odhalila zajímavá fakta. Odborníci tu sledovali 41 dospělých s diabetem 2. typu a rozdělili je na dvě skupiny. Obě dostaly za úkol chodit třicet minut denně. První skupina se mohla půl hodiny procházet kdykoliv během dne. U druhé odborníci chtěli, aby se účastníci studie šli na deset minut projít po každém hlavním jídle. Rozdíl byl tedy především v načasování. 

Když lidé chodili krátce po jídle, vzestup hladiny cukru v krvi po jídle byl přibližně o 12 % nižší než při jedné půlhodinové procházce denně. Nejvýraznější efekt vědci zaznamenali po večeři, tam byl rozdíl cca 22 %. Právě večer přitom účastníci přijímali nejvíce sacharidů a zároveň měli tendenci nejvíce sedět. Je to zajímavé, ale samozřejmě je nutné mít na paměti, že deset minut chůze po večeři není 100% prevencí cukrovky. Studie zkoumala jen osoby s diabetem 2. typu, takže její výsledky nelze automaticky převést na jakéhokoliv zdravého člověka. Zajímavé ale bylo to, že nezáleží jen na tom, kolik pohybu během dne zvládneme, ale také kdy ho tam zařadíme.

Jedno je prostě jisté a potvrzují to odborníci. Čím dříve se po jídle začneme hýbat, tím více to funguje. Není proto nutné čekat hodinu, „aby nám slehlo“. Pokud se po jídle cítíte dobře, můžete vyrazit třeba hned. Skvělých je deset až dvacet minut příjemné chůze. 

Podstatné je přerušit dlouhé sezení a nechat svaly pracovat právě v době, kdy se do krevního oběhu dostává energie z jídla. Navíc se projít funguje dobře i společensky. Jednak budete také na čerstvém vzduchu, na denním světle a také v kruhu svých nejbližších, takže lze z procházky skvěle vybudovat i domácí návyk.

After-dinner walk je fakt jednoduchá, ale velmi zdravá věc. Nemusíte se převlékat do legín, zapínat Stravu ani sledovat tempo. Nemusíte ujít deset tisíc kroků a už vůbec není nutné měnit večerní procházku v další položku, kterou je potřeba jen „splnit“. Stačí jen obejít blok, vyvenčit psa, vystoupit o zastávku dříve nebo se na deset či dvacet minut projít po okolí. Někomu to vyhovuje po obědě (to například v zimě, když chcete být na denním světle, když jsou dny krátké), někomu zase večer. 

Tak proč si z toho nevybudovat rovnou návyk, který se dá velmi snadno zařadit do běžného dne? Takže výzva prarodičů, že se půjdeme po večeři projít, nakonec fakt nebyl vůbec špatný nápad a to, co vědí naše sportovní měřiče, věděli oni už dávno. A já se jim tímto omlouvám, že jsem jim to v dětství tak bojkotovala.