Město bohémů a citronového sorbetu. V Anacapri je krásně i na pozdim

„Každý cizinec, který přijede z Říma do Neapole a vkročí na břeh moře, obdivuje nádhernou zátoku a hned se ptá, co je to za ostrov, který se jeví oku nádherný jako amfiteátr. Za vlídného počasí ostrov působí tak jasně a krásně, že každý má chuť přeplout,“ napsal o Capri v roce 1794 rakouský diplomat Norbert Hadrawa. A jako první začal s archeologickým průzkumem ostrova. Na vrcholu kopce odkryl rozlehlou vilu Jovis, ze které římský císař Tiberius vládl deset let ohromnému impériu. A zatímco se z městečka Capri stávalo už koncem 18. století centrum luxusu, o 150 metrů výše položené Anacapri si uchovávalo svůj autentický venkovský ráz. Mířili sem hlavně umělci, kteří tu nacházeli levné živobytí, klid na práci a divokou přírodu. 

Po silnici se sem dalo dostat až roku 1877. Do té doby vedla z přístavu Marina Grande nahoru jen jediná strmá cesta: Scala Fenicia. Do kamene ji vytesali už v antice staří Řekové, první kolonizátoři ostrova. Do městečka Anacapri se po ní můžete vyškrábat i dnes, stačí zdolat 921 schodů. Rychlejší variantu vám nabídne malý místní autobus, který vás vyveze serpentinami nahoru. Cestou se můžete kochat nezaměnitelným panoramatem ostrova, který si zapsalo UNESCO na svůj prestižní seznam světového kulturního dědictví. 

Nejstarší část města Anacapri najdete hned za kostelem Santa Sofia. Tvoří ji čtvrť Le Boffe s úzkými klikatými uličkami a typickými bílými domy. Ty zdobí klenuté a vyboulené střechy, které svým tvarem připomínají bochníky chleba. V některých z nich objevíte řemeslné obchůdky s ručně vyráběnými koženými sandály. Mezi domky se proplétají nekonečně dlouhá schodiště. Jde o místo, jejž si zamilovala spousta umělců. Inspiraci pro své olejomalby tu čerpal v roce 1878 americký malíř John Singer Sargent. Jeho slavný obraz Rosina pochází právě odsud. V Anacapri pobýval i britský spisovatel Graham Greene, nebo francouzský spisovatel a filmař Jean Cocteau. A česká stopa? Architektonické skici zde tvořil přední představitel secese Osvald Polívka, fotograf František Krátký zase zvěčnil kouzelné městečko na dobových snímcích.     

Dominantou náměstí Piazza San Nicola je barokní kostel San Michele Arcangelo. Vstupte do jeho útrob a nechte se uchvátit jeho nádhernou majolikovou podlahou. Vytvořil ji Leonardo Chiaiese v roce 1761. Zobrazuje vyhnání Adama a Evy z Ráje. Strom poznání ovíjí had, jsou tu velbloudi, vodní ptáci a dokonce jednorožec. Kousek od Piazza Vittoria objevíte nápadnou červenou budovu. Casa Rossa byla domovem Johna Claye MacKowena, výstředního amerického plukovníka a veterána z občanské války. Usadil se v Anacapri na konci 19. století a nashromáždil obrovskou ostrovní sbírku antických archeologických nálezů. Dům v sobě míchá neoklasicistní a maurský styl a dnes funguje jako muzeum. 

Úzkými uličkami dojděte k vile San Michele. Patřila švédskému lékaři a spisovateli Axelovi Munthemu, který se do dějin literatury zapsal Knihou o životě a smrti. Z jeho domova je dnes muzeum. Bylo mu osmadvacet let, když v roce 1885 postavil na základech antického domu nádhernou vilu. Uchvátí vás její terasovité zahrady, kaplička s freskami i výhled na záliv. Staroegyptská žulová sfinga stojící na okraji balustrády dohlíží z výšky přes 300 metrů na celý ostrov. 

V roce 1920 začala Muntheho trápit oční choroba natolik, že se přestěhoval na stinnou stranu Anacapri, do středověké obytné věže Torre di Materita. Vzdušnou slunnou vilu pronajal výstřední markýze Luise Casati. Ta ji okamžitě přetvořila k obrazu svému. Okna a stěny zahalila zlatými a černými závěsy. Mramorové podlahy pokryla černými koberci a zvířecími kůžemi. Muntheho sbírku starožitností strčila do komory, aby mohla po domě rozmístit nábytek z ebenového dřeva. Jednu ze stěn ozdobila heslem: „Oser, Vouloir, Savoir, Se taire.“ (Odvážit se. Chtít. Vědět. Mlčet.). 

Dům otevřela svým přátelům – jezdil sem její milenec, spisovatel Gabrielle D´Annunzio, baletní impresário Sergej Ďagilev nebo futurista Fortunato Depero. Malířka Romaine Brooks zde namalovala slavný markýzin portrét. Nenechte si ujít stálou výstavu Marchesa Casati Installation, najdete ji v zahradním pavilonu Olivetum. K vidění jsou fotografie Luisy Casati, reprodukce jejích portrétů od Augusta Johna, Giovanniho Boldiniho, Mana Raye a Adolpha de Meyera. Figuríny mají na sobě její slavné kostýmy. A jak lákala Luisa Casati svého milence k první návštěvě? V dopise, zde vystaveném, čteme: „Představ si, co tě tady čeká... Krása a ticho. Přitažlivost tohoto místa tě úplně ochromí. “

Chcete stoupat ještě výš? Na náměstí Piazza Vittoria nasedněte na sedačkovou lanovku, která vás vyveze na Monte Solaro. Láká vás spíš pěší výšlap? Cesta po vyznačené stezce vám nahoru zabere přes hodinu a natrefíte na ní na Eremo di Santa Maria di Cetrella, obydlí poustevníka s kostelíkem ze 14. století. Vrchol hory šplhá do výšky 589 metrů. Zasedněte na terasu restaurace La Canzone del Cielo. Dejte si citronový sorbet, přinesou vám ho v obřím citronu. Panoramatické výhledy zaručeny! 

Toužíte po návštěvě nejslavnější místní jeskyně? Grotta Azzurra je 60 metrů dlouhá, 25 metrů široká, 54 metrů hluboká a 30 metrů vysoká. Voda a sluneční paprsky, které na hladinu dopadají, způsobují neskutečné světelné efekty, voda je tu nádherně modrá. Vstup do jeskyně je možný jen na malých loďkách, kterými proplujete úzkým vchodem. V dobách císaře Tiberia tu bývalo nymfeum, chrám zasvěcený mořským nymfám. Pak ale jeskyně upadla v zapomnění. Místní rybáři se jí po staletí vyhýbali, věřili, že je prokletá a obývají ji mořské příšery. Německého básníka Augusta Kopische ale pověsti neodradily. 17. srpna 1826 vplul do jeskyně s přítelem Ernstem Friesem, místním rybářem Angelem Ferrarou a svým hostitelem Giuseppem Paganem. Čtveřice mužů zůstala ohromena. Zvěsti o kráse jeskyně se brzy roznesly do světa a lidé se sem začali hrnout… Ve svých cestopisech se o ní zmiňuje i dánský pohádkář Hans Christian Andersen. Malíř Heinrich Jakob Fried zachytil magické kouzlo jejího světla na slavném plátně La Grotta Azzurra di Capri.