Chodila nahá a do očí si kapala jed. Markýza Luisa Casati se stala múzou futuristů i Diora

„Chci být živoucím uměleckým dílem,“ hlásala italská markýza s ohnivě rudými krátkými vlasy a štíhlou chlapeckou postavou. Obdivovala Ludvíka II. Bavorského a po jeho vzoru utrácela velké částky za umělecká díla. Nejraději se oblékala do černé, aby zvýraznila svou bledou pleť. Velké zelené oči si podtrhovala kouřovým stínováním, a aby zorničky vypadaly co nejvíce nadpozemsky, kapala si do nich jedovatý rulík zlomocný. Maloval ji Pablo Picasso, Giovanni Boldini, Augustus John, Romaine Brooks, Ignacio Zuloaga nebo fauvista Kees van Dongen. Man Ray ji vyfotografoval coby „surrealistickou Medúsu“. V hledáčku fotoaparátu ji měl i Cecil Beaton. Psali o ní Filippo Tommaso Marinetti, Ezra Pound i Jack Kerouac. Šaty pro ni navrhovali nejslavnější módní tvůrci té doby, třeba Mariano Fortuny, Léon Bakst a Paul Poiret. Luisa Casati byla předobrazem postavy La Condesa ve snímku Loď bláznů (Ship of Fools, 1965). Zahrála si ji Simone Signoret a za roli získala nominaci na Oscara. Ve filmu Nina (A Matter of Time, 1976) byla jejími životními osudy inspirována postava hraběnky Sanziani, kterou ztvárnila Ingrid Bergman. 

Luisa Casati se narodila 23. ledna 1881 v Miláně do jedné z nejbohatších italských rodin jako Luisa Adele Rosa Maria Amman. Měla o rok starší sestru Francesku, její otec Albert Ammán vlastnil textilní továrnu, matka Lucia Bressi byla v domácnosti. „Moje matka byla něžná bytost, která se starala o rodinný krb a výchovu svých dcer,“ vzpomínala Luisa v pamětech. (Scot D. Ryersson, Michael O. Yaccarino: Infinite Variety: The Life and Legend of the Marchesa Casati; Pimlico, 2000). Stydlivou dívku, které doma říkali Ginetta, vychovávaly guvernantky. Už v dětství si zamilovala výtvarné umění a hltala knihy o nekonvenčních osobnostech. Jejími vzory se stala Alžběta Rakouská, Sarah Bernhardt, Ludvík II. Bavorský či italská princezna Cristina Trivulzio di Belgiojoso. Bylo jí třináct, když zemřela její matka, o dva roky později přišly sestry i o otce. Osiřelým dívkám spadlo po jeho smrti do klína obrovské jmění. 

V sedmnácti letech si Luisa nechala ostříhat své vlasy nakrátko, aby se přiblížila modernímu trendu doby, účes už do své smrti nezměnila. 22. června 1900, v devatenácti letech, se provdala za markýze Camilla Casatiho Stampa di Soncino. Svatbou získala šlechtický titul a stala se z ní markýza. Dcera Maria Cristina se jim narodila 15. července 1901 v Miláně. Tradiční role manželky však Luisu brzy přestala naplňovat. V roce 1903 dostala pozvání na hon na lišku. kde se seznámila s básníkem Gabriellem D´Annunziem. Vášnivě se do sebe zamilovali. Luisa se stala básníkovou múzou – přezdíval jí Koré, podle řecké bohyně podsvětí. Manžel její vztah tiše toleroval (od roku 1914 již žili odloučeně, nikdy se ale nerozvedli). Vzájemná náklonnost a umělecká posedlost mezi Luisou a Gabriellem přetrvala desítky let. Jejich vztah se propsal do Annunziových děl i do radikální proměny Luisina stylu. 

V září 1909 se Luisa zapsala do dějin odívání tím, že si jako první zakoupila v benátském sídle návrháře Mariana Fortuny a jeho ženy Henriette Negrin jejich plisované skládané šaty Delphos. Právě tyto šaty se staly revolučním symbolem tehdejší módy, osvobodily totiž ženy od korzetů. O rok později Luisa zakoupila ve městě na laguně sídlo Palazzo Venier dei Leoni. Stavba z osmnáctého století leží přímo na Velkém kanálu, nikdy však nebyla dostavěna a má pouze jedno přízemní patro. To Luisu fascinovalo. Nechala budovu zarůst břečťanem a vytvořila z ní tajuplné sídlo. V zahradách paláce chovala neobvyklá zvířata – gepardy, leopardy, opice, papoušky. Bílé pávy vycvičila tak, že hřadovali na okenicích. Mezi její stálé hosty a obdivovatele patřila tehdejší světová smetánka a avantgardní umělci. Pravidelně sem docházeli Pablo Picasso, Man Ray, Jean Cocteau, tanečníci z Ďagilevova Ballets Russes či básník Gabriele D'Annunzio. 

Na schůzky s umělci do benátských kaváren chodívala Luisa běžně v noci. Na sobě měla kožešinový kabát, pod nímž byla nahá. Na vodítku si vedla dva gepardy, jejichž obojky byly posázené drahokamy, a doprovázeli ji nazí služebníci potření zlatou barvou, kteří jí na cestu svítili pochodněmi. Ve svém paláci pořádala v mihotavém světle svíček dekadentní večírky. Hosty vítali volně se pohybující gepardi a levharti a místnosti zdobili živí hadi. Aby plazi zůstali klidní, nechávala je omámit opiem. Hostitelka měla kolem krku a ramen omotaného živého hroznýše. U stolu seděla společně s hosty její vosková figura v životní velikosti. Měla skleněné oči a paruku vyrobenou z Luisiných vlasů. Hosty obsluhovali nazí sluhové natření zlatou barvou nebo odění do historických kostýmů. Na večírcích se běžně sloužily černé mše, vyvolávali se duchové, nebo se věštilo z křišťálové koule. Večery v jejím domě byly víc než jen společenskou událostí. 

Luisa si vždy vypracovala podrobný scénář. Chtěla, aby se její večírky staly uměleckým dílem. Vlastnila hejno bílých kosů, které nechávala barvit do různých odstínů, aby ladili s barevným tématem jejích večírků. Na jednom ze svých maškarních bálů se objevila v paruce inspirované mytickou Medúsou, již vyrobila z vycpaných hadů. Ples se z paláce přesunul na náměstí svatého Marka, které si markýza pronajala na celou noc. V benátském paláci žila Luisa do roku 1924. Avšak její pohádkové bohatství se pomalu začínalo rozpouštět pod tíhou dluhů a markýza ho už nemohla dál financovat. Dům proto získal nového majitele, sběratele Marcella de Nemes. (Dnes v něm sídlí světoznámé muzeum moderního umění Peggy Guggenheim Collection). 

Jako jedna z nejbohatších žen Itálie se stala mecenáškou avantgardního hnutí. Sponzorovala futuristy, kupovala jejich díla a pořádala pro ně pompézní večírky ve svých sídlech v Římě, Benátkách, Milánu, na Capri a v Le Vésinet u Paříže. Dávala jim plnou tvůrčí svobodu, prostor a finance, které hnutí v počátcích nutně potřebovalo. Italští futuristé považovali excentrickou markýzu za svou múzu. Luisa dokonale naplňovala krédo malíře a sochaře Giacoma Bally: „Myslíme a jednáme tak, jak se oblékáme.“ Její nejznámější kostýmy využívaly na svou dobu revoluční prvek: elektrické osvětlení. 

Slavný výtvarník a scénograf Léon Bakst pro ni na maškarní bál navrhl Kostým svatého Šebestiána, křesťanského mučedníka, kterého nechal císař Dioklecián potrestat za víru. Byl přivázán ke kůlu a probodnut stovkou šípů. Jak kostým vypadal? Šlo o kovový pancíř, který byl propíchnutý stovkami drobných elektrických šípů. Každý šíp byl napojen na skrytý elektrický generátor a na konci měl žárovku, která se měla rozsvítit v momentě, kdy markýza vstoupí do sálu. Při zapnutí spínače ale došlo ke zkratu. Konstrukce začala jiskřit a Luisa dostala elektrickou ránu, po které omdlela. Kostým z ní musel být okamžitě stržen, aby nepřišla o život. Její reakce poté, co se vzpamatovala? „Byl to skvělý futuristický zážitek!“ (Scot D. Ryersson, Michael O. Yaccarino: Infinite Variety: The Life and Legend of the Marchesa Casati; Pimlico, 2000). 

V roce 1924 se Luisa chystala zazářit na Beaumontově maškarním plese v Paříži. Šlo o jednu z nejvýstřednějších společenských akcí meziválečné pařížské avantgardy, kterou uspořádal mecenáš umění a designér hrabě Étienne de Beaumont se svou manželkou Edith. Hosté soutěžili v originalitě a Luisa toužila vyhrát. Francouzský návrhář Paul Poiret pro ni navrhl fontánové šaty (kostým světla). Tvořila je složitá kovová konstrukce z drátů pokrytá desítkami malých elektrických žárovek, které napájel skrytý generátor. Žárovky vytvářely kolem jejího těla zářící, kinetickou auru, která se měnila s každým jejím pohybem. Outfit zdobila síť z diamantů, třpytivé stříbrné třásně ve tvaru fontány a vyšité diamantové hvězdy. Konstrukce se tyčila nad její hlavu, celkový vzhled doplňovala obří koruna ze zlatého peří a vysoká diamantová tiára, která připomínala slunce. Kostým byl ale tak široký a masivní, že se s ním Luisa zasekla ve dveřích do tanečního sálu. Při pokusu protlačit se dovnitř se konstrukce poškodila a kostým se sesypal k zemi jako domeček z karet. 

Fortunato Depero vytvořil pro markýzu šatník plný křiklavých geometrických koláží z plsti a pevných materiálů. Futuristický požadavek šokovat veřejnost dovedla Luisa k dokonalosti tím, že klasické šperky nahrazovala živými zvířaty. K jejím šatům neodmyslitelně patřil živý hroznýš omotaný kolem krku jako náhrdelník nebo páv, z jehož krví potřísněných per měla vytvořenou obří čelenku. Giacomo Balla pro ni vytvořil kinetickou sochu s pohyblivýma očima nazvanou Markýza Casati. Byla vyrobena ze dřeva, kartonu a kovových drátů, přičemž oči se mechanicky hýbaly, což mělo vystihovat její hypnotizující pohled. Filippo Tommaso Marinetti jí byl tak unesen, že vzal Luisin portrét od malíře Carla Carrà a přímo na plátno vlepil své vlastní věnování, ve kterém ji jmenoval právoplatnou členkou futuristického hnutí. Později jí také dedikoval svůj Manifest futuristického tance.

Kvůli nákupům paláců, exotických zvířat a pořádání večírků nahromadila Luisa do roku 1930 dluhy v hodnotě 25 milionů dolarů (v přepočtu na dnešní hodnotu šlo o částku půl miliardy dolarů). Její osobní majetek skončil v nucené dražbě. Luisa se přestěhovala do Londýna, kde žila v malém bytě a přežívala z podpory dcery a přátel. Místo drahé kosmetiky používala na zvýraznění očí krém na boty. Ve stáří sbírala po ulicích peříčka, kterými si dozdobovala své černé závoje. Zemřela 1. června 1957 v Londýně na mozkovou mrtvici. Bylo jí 76 let. Její poslední okázalost? Chtěla být pohřbena s nalepenými umělými řasami, v černých šatech, zabalená v plášti olemovaném leopardí kožešinou. K jejím nohám uložili do rakve jejího oblíbeného vycpaného pekingského palácového psíka. Na Brompton Cemetery stojí na jejím náhrobku věta ze Shakespearova dramatu Antonius a Kleopatra: „Age cannot wither her, nor custom stale her infinite variety.“ („Věk nemá moci k ní, by uvadla, a nekonečnou něžnost jejích vnad ni zvyklost otupiti nemůže.“)

„Make-up nemá sloužit k tomu, aby skryl nedokonalosti, ale k radikálnímu sebevyjádření,“ hlásala průkopnice módních trendů. Heroin chic předznamenala tím, že si zvýrazňovala své zelené oči černou kajalovou tužkou a indickým inkoustem. Vytvářela kolem nich rozmazané temné kruhy, což přímo inspirovalo zrod gotického líčení, grunge stylu z devadesátek a moderního runway make-upu. Vizážisté, například Peter Philips, dodnes pro módní přehlídky kopírují její rozmazaný, jakoby sazemi umazaný vzhled. Dlouho předtím, než do módy přišly umělé řasy, si Luisa na oční víčka lepila pásky z černé sametové látky pokryté dlouhými zvířecími chlupy. Obličej si pudrovala do mrtvolně bílého odstínu, aby kontrastoval s jejími ohnivě rudými vlasy. Tento styl porcelánové pleti dodnes frčí na haute couture přehlídkách. Mnoho předních světových návrhářů jí zasvětilo celé kolekce. 

John Galliano asi nejvíc zachytil jejího bohémského ducha. Pařížskou operu Palais Garnier nechal pro přehlídku Christian Dior Haute Couture jaro/léto 1998 přetvořit v jedno z nejvelkolepějších divadelních představení v dějinách módy. Modelky sestupovaly po monumentálním mramorovém schodišti, které bylo lemováno živým orchestrem, tanečníky tanga a komparzem v kostýmech z oper Tosca a La Bohème. Celá show byla koncipována jako divadelní hra o šesti dějstvích a mapovala bouřlivý život Luisy Casati. K vidění byly luxusní sametové róby s odhalenými zády, pláště s norkovými lemy, krajkové šaty, korzety a obří klobouky pokryté růžemi. Modelky měly bledý make-up s temnýma, rozmazanýma očima, což přesně odpovídalo typickému vzhledu samotné markýzy. Celá přehlídka vyvrcholila vizuálním trikem, kdy ze stropu opery padaly na diváky tisíce papírových konfet ve tvaru motýlů. Na stejný motiv navázal designér v přehlídce Le Bal des Artistes pro Christian Dior Haute Couture podzim/zima 2007–2008. Konala se v červenci 2007 v barokních zahradách zámku ve Versailles a šlo o jednu z nejvelkolepějších módních událostí dekády. 

Alexander McQueen zvolil modelky s ohnivě rudými parukami a temným očním make-upem pro kolekci jaro/léto 1997 od Givenchy a později i do své vlastní romantické kolekce Sarabande jaro/léto 2007. Tom Ford se jí nechal inspirovat v kolekci ready-to-porter 2004 pro Yves Saint Laurent Rive Gauche. Giorgio Armani svou kolekci podzim/zima 2005-2006 nazval A Scrap Of Eccentricity. Karl Lagerfeld představil kolekci Chanel Cruise 2010 na ostrově Lido v benátské laguně. Modelky měly temné oční stíny a plavily se na gondolách v luxusních hedvábných rouchách. 

Britské designérky Georgina Chapman a Keren Craig založily svou značku večerních šatů Marchesa přímo na počest markýzy Luisy Casati. Dries Van Noten se Luisou nechal inspirovat ve své pánské i dámské kolekci pro podzim/zimu 2016-2017. Na přehlídce se to hemžilo drahými žakárovými látkami s leopardími vzory, kožešinami, peřím a perlami. Modelky měly oči zvýrazněné temným líčením. Polská topmodelka Małgosia Bela a italská módní návrhářka Alberta Ferretti spolu natočily v Benátkách v roce 2016 krátký film pro kolekci Alberta Ferretti Limited Edition Fall 2016. Záběry zachycují zamlžené uličky, kamenné mosty a interiéry šlechtického paláce přímo na Velkém kanále. Małgosia pózuje v luxusních modelech obklopená hady a na vodítku drží levharta.