Velký Hradec Králové: Od ikonického Černigovu až po telefonní ústřednu

Krajská bašta, univerzitní město, regionální kulturní centrum, které je domovem vyhlášeného artového kina Central i oceňovaného Klicperova divadla. Do věčné rivality mezi Hradcem Králové a nedalekými Pardubicemi se míchat nehodlám. Pokud toužíte po výletě za architekturou, v obou městech si přijdete na své. V Hradci se ale vyřádíte opravdu dosyta, patříte-li k fanouškům architektury specificky 20. století. Historické jádro města ležícího na soutoku dvou řek má samozřejmě velký půvab, ale když vás baví spíš funkcionalismus, budovatelské plastiky socialistického realismu nebo více či méně omšelá sídliště, Hradec skýtá dokonalou trasu vedoucí prakticky po okruhu celého města, na níž najdete od každého něco.

Pokud se do Hradce vydáte vlakem, už na hlavním nádraží poznáte, že jste tady správně. Monumentální nádražní hala byla postavena ve stylu klasicizující moderny jako reprezentativní vstupní brána do sídelního města státních drah. Střešní světlíky a velká prosklená pole se stylizovanými vitrážemi pouštějí do haly spoustu světla, zatímco exteriér s dominující štíhlou, 46 metrů vysokou věží s hodinami zdobí výrazné lizény a sousoší dvou světlonošů s kolem od Josefa Škody. Autory impozantního návrhu, který byl modernizován ve druhé polovině 20. let 20. století, kdy město zažilo architektonickou zlatou éru a získalo přezdívku Salon republiky, jsou bratři Jan a Václav Rejchlovi.

Po výstupu z odbavovací haly se vám naskytne perfektní výhled na slavný hotel Černigov obložený bílým jugoslávským vápencem. I když má toto ubytovací zařízení nejlepší roky za sebou, z architektonického hlediska se jedná o nesmírně zajímavý počin; unikátní je zejména systém betonových nosníků, který společně navrhli konstruktéři František Čížek a Bohumil Rusek. Autorem architektonického projektu, který byl realizován na konci 60. a v první polovině 70. let, pak je Jan Zídka, který je autorem mnoha důležitých královéhradeckých staveb, o nichž v tomto textu ještě bude řeč. Co je na Černigovu, původně pojmenovaném Regina, ale těsně před zprovozněním přejmenovaném podle sesterského severoukrajinského města, zajímavé? Typově se řadí například ke karlovarskému Thermalu manželů Machoninových, holešovickému Parkohtelu (dnes Mama Shelter) nebo karlínskému Olympiku. Všechny tyto hotely vznikly v podobné době, ale zatímco například Thermal výrazně pracuje s brutalistními prvky a Parkhotel reaguje na bruselský styl, Zídka v návrhu Černigovu navazuje na meziválečnou funkcionalistickou tradici města. Vidět je to například ve využití pásových oken, kvalitě použitých materiálů a celkovém minimalismu stavby, které v rámci celé země patří k ojedinělým úkazům.

Když se od Černigovu vydáte na Náměstí 28. října, uvidíte vizuálním smogem oblepený brutalistní Prior, který byl postaven na konci 70. let na základě projektu Jiřího Kučery a na němž si při bližším zkoumání mezi reklamními poutači stále můžete prohlédnout originální fasádu s plastickým keramickým obložením. Zajímavější je ale kostel Božského srdce Páně, který by si z fleku mohl zahrát v adaptaci románu Dana Browna. Funkcionalistický svatostánek s vysokou věží osazenou mohutným křížem byl postaven dle návrhu architekta Bohumila Slámy mezi lety 1928 a 1932 jako památník římskokatolickým vojínům padlým v první světové válce.

Pokračujte po Dukelské třídě směrem do Wonkovy ulice, kde kromě městské knihovny a jedné z laviček Václava Havla najdete také Úřad práce, sídlící v někdejší budově Krajského výboru KSČ. Stavbu z 80. let společně navrhli Jan Třeštík, Vladimír Vokatý a Milan Kohout. Jak Třeštík, tak Vokatý zaujali svými předchozími návrhy okresních výborů KSČ v jiných městech, konkrétně v Pardubicích a v Trutnově. Pro hradeckou buňku společně vytvořili návrh, který byl zadán jako dostavba již existující budovy, jejíž fasádu kompletně překryli skleněným pláštěm se zlatým zabarvením. K ní pak přistavěli nový administrativní objekt s jemným, přesto výrazným keramickým obkladem a velkým zasedacím sálem, zdánlivě levitujícím nad vchodem do budovy.

Od Úřadu práce se můžete vydat směrem k rušné Střelecké ulici, kde najdete podchod s obchodní pasáží a především s Walk Thru Gallery, galerií současného umění, která využívá původního prostoru k prezentaci děl zajímavých, nejen mladých umělců. Autorem podchodu, který vznikl v první polovině 70. let inspirován moderními stanicemi metra, je Karel Schmied, za bližší prohlédnutí ale rozhodně stojí i geometrické betonové reliéfy Jiřího Felgera. Dále zamiřte ke Gočárově třídě a dojdete až do Sukových sadů, kde si můžete chvíli odpočinout. Hned u nich si posléze můžete prohlédnout budovu Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj; bližší informace o ní jsem nedohledala. Má bílou fasádu protknutou hnědými pásy oken, přičemž na jednom z nich stojí samotný odstupňovaný masiv budovy obehnané zděným podchodem, který napovídá dobu vzniku někdy v pozdních 80. letech.

Milovníci sídlištní architektury a urbanismu jistě minimálně podle názvu znají Labskou kotlinu. Urbanistický celek je rozdělen do dvou částí: Labská kotlina I vznikala hned po druhé světové válce a od roku 1990 je součástí městské památkové zóny. Labská kotlina II, jejímž hlavním projektantem byl Břetislav Petránek, je pak všeobecně považována za ukázku takzvaného krásného sídliště 60. let, kam patří třeba i pražské sídliště Ďáblice. S nimi má Labská kotlina II společné například domy stojící na podnožích stylově balancující mezi brutalismem a minimalismem nebo bohaté pokrytí zelení, které ze sídliště dělá příjemné místo k životu i na procházku.

Z Labské kotliny II to pak není daleko do rozsáhlého areálu královéhradecké univerzity. Ten vznikal od poloviny 60. do poloviny 70. let a z architektonického hlediska stojí za pozornost především jižní soubor budovy projektovaný Karlem Schmiedem. Při procházení prostoru nemůžete přehlédnout šestnáctipodlažní internát ani transparentní prosklený parter se vstupní halou, zastavte se také u kovové plastiky Svět molekul, jejímž autorem je Jiří Dostál. Původně byla dominantou velké vodní plochy, díky čemuž během slunečných dnů odrážela okolní architektury, přičemž odlesky hladiny tento efekt ještě umocňovaly.

Ze zcela odlišného šálku je pak stavba, která nejen v Hradci Králové platí za jednu z vůbec nejoceňovanějších. Historická budova Muzea východních Čech na Eliščině nábřeží byla postavena mezi lety 1909 a 1913 a dnes je jedinou národní kulturní památkou ve městě. Dokonale harmonické propojení secesních a moderních prvků dělají ze stavby z červených cihel vrcholné dílo jednoho z našich nejvýznamnějších architektů, totiž Jana Kotěry.

Již zmiňovaný Jan Zídka v Hradci navrhnul například také Kongresové centrum Aldis, které bylo vystavěno mezi lety 1980 a 1991. Zídka na návrhu pracoval spolu s Václavem Misíkem a tato multifunkční budova dnes mimo jiné slouží jako zázemí pro regionální zpravodajské studio České televize. Nízká vícepodlažní stavba už zdálky zaujme elegantním, téměř grafickým řešením okenních pásů, přičemž geometrické okenní rámy mírně vystupují z hladké, světlé fasády. To budově propůjčuje nadčasový design, jehož osmdesátkový původ prozrazují především skleněné sloupy skrývající venkovní schodiště vyrobené z tmavě hnědého, kouřového skla.

Tečkou pro fajnšmekry budiž tranzitní telefonní ústředna, jichž po republice již mnoho nezbývá, a i když je ta v Hradci Králové z velké části obehnaná plotem, prohlédnout si ji můžete velmi dobře a ze strany od parkoviště i zblízka. Stejně jako za obdobnou stavbu v Dejvicích, i za tímto komplexem stojí architekt Václav Aulický, který na projektu spolupracoval s kolegy Jindřichem Malátkem a Jiřím Eisenreichem. Provozní, bíle opláštěná sekce komplexu vyniká charakteristickou třístupňovou gradací hmot a předsazenými slunečními clonami obdélníkových oken. K ní přiléhá masivní, technologická budova s červeným pláštěm a sestupně ubíraným objemem. Stavby jsou propojené pomocí šestihranných tubusů, které Aulický a spol. využili třeba i u telefonní ústředny v Teplicích nebo u již neexistujícího Transgasu. Královehradecká ústředna tak patří mezi jedny z posledních převážně brutalistních staveb v Česku, proto se na ni zajeďte podívat, než ji někdo zbourá nebo hůř, přestaví.