Dramatické proměny Skopje: od zemětřesení přes brutalismus až po antický Disneyland

„Nejde to přehlédnout. Je to takový barevný panelák. My mu říkáme Papoušek,“ říká mi do telefonu Mladenčo, můj nový domácí. Ve Skopje jsem se ubytoval narychlo a až posléze zjistil, že bydlím v činžáku z konce 70. let 20. století, jehož bytové jádro bylo dodatečně upraveno pro turisty. Pestré balkony skutečně připomínají opeření papoušků či Unité d’habitation v Marseille a vytvářejí ironický kontrapunkt k okolním šedým betonovým kolosům. Z devátého patra se mi nabízí skvělý výhled na členitou městskou krajinu, kterou utvářela trojice základních historických zlomů. 

Dne 26. července 1963 postihlo Skopje mohutné zemětřesení, které zničilo většinu města. Během pár desítek sekund se zřítilo až 75 % všech budov a o život i domov přišly tisíce lidí. Hlavní město Socialistické republiky Makedonie leželo v troskách, ale díky nevídané vlně mezinárodní solidarity získalo přezdívku „město, které povstalo z popela“. Na plánování nového centra byl v 60. a 70. letech povolán slavný japonský architekt Kenzo Tange (1913–2005), laureát Pritzkerovy ceny, představitel poválečného japonského modernismu a spolutvůrce hnutí metabolistů. 

„Tangeho odvážný plán byl 100 let napřed před městem, které se stalo laboratoří modernismu,“ poznamenal architekt Vladimir Deskov. Pod Tangeho vedením navrhli domácí architekti řadu výjimečných brutalistických děl. Telekomunikační centrum a hlavní poštu (1969–1982) od Janka Konstantinova mám nadohled. Organické betonové tvary s futuristickými věžemi dodnes patří k nejikoničtějším brutalistickým stavbám na Balkáně. Do zdejších top 3 brutálních staveb patří i Univerzita svatých Cyrila a Metoděje (1971–1974) a ohromující dojem na mě rovněž udělaly koleje „Goce Delčev“ (1969–1977) architekta Georgiho Konstantinovského – vytvářejí rozsáhlý komplex obřích „mordorských” věží propojených mosty.

V roce 1991 se Makedonie osamostatnila od rozpadající se Jugoslávie – a Skopje vstoupilo do bouřlivé postkomunistické éry. 90. léta se charakterizovala živelným stavebním boomem a chaotickým urbanismem. V této době se sem stěhovaly tisíce lidí z venkova a zároveň do něj proudily peníze od početné diaspory Makedonců na kapitalistickém Západě, zejména v Austrálii a USA. Nová výstavba probíhala překotně: na volných prolukách rychle rostly nové obytné domy, administrativní věžáky ze skla či nákupní centra. Hlavním hnacím motorem se stal zisk – ekonomická výtěžnost pozemků a budov měla přednost před architektonickou kvalitou. Městský prostor působil na konci 90. let roztříštěně a neuspořádaně – vedle sebe stály pozůstatky socialistických staveb a nové komerční objekty, často zdobené křiklavou reklamou. 

„Po roce 1991 se Skopje stalo městem, kde se projevil rozšířený nedostatek víry v prospěšnou veřejnou sféru a pocit, že přivlastnit si veřejné může být nejlepším způsobem, jak prospět soukromému,“ vystihla období architektka Sonia Hirt. Urbanisté trefně nazvali tuto éru „divokým východem“, v níž se stavební zákony příliš nedodržovaly a kde hlavní roli hráli developeři a stavební firmy, nikoli vizionářští architekti. 

Na přelomu první dekády 21. století čekal Skopje třetí dramatický obrat: k moci se dostal národně konzervativní premiér Nikola Gruevski (2006–2016), který zatoužil vtisknout metropoli antickou identitu. V roce 2010 zároveň vláda spustila ambiciózní projekt Skopje 2014, jehož cílem byla „antikizace“ centra města. Fasády brutalistických domů se překryly a postavila se řada nových, neoklasicistně vyhlížejících budov. Uprostřed Náměstí Makedonie byla k nelibosti Řeků vztyčena monumentální socha Válečníka na koni (aka Alexandra Makedonského), přičemž opodál vyrostl „vítězný oblouk“ Porta Makedonija. Celé centrum tak získalo scénografický, výpravný ráz, který mnohým kritikům připomíná zábavní park.

„Projekt Skopje 2014 zničil skutečné kulturní dědictví země,“ poznamenává kulturní aktivistka Iskra Gešoska. „Ve městě bylo namísto toho za 700 milionů dolarů postaveno množství falešných dórských sloupů, kýčovitých soch a památníků smyšlené historie.“ Pravda, turistický ruch tento makeover pozvedl. Všechna ta pompa a lesk však připomínají ne zcela zdařilý padělek luxusních módních značek. Jako běžné linkové autobusy městem projíždějí červené double-deckery a v řece Vardar kotví stylizované vraky galeón, které vypadají jako kulisy filmových Pirátů z Karibiku. Skopje se tak, myslím, ani nesnaží skrývat, že se proměnilo v archaický Disneyland.