Vlakem do Kodaně a zpět aneb Průvodce pro ty, kdo milují nepraktické cestování

Nechápejte mě špatně, ani v nejmenším se nechci pasovat do role Grety Thunberg (I could never, nikdo není tak badass jako Greta), ale pokud správná hospodyňka přes plot i pro pírko skočí, pak správná novinářka vycítí potenciál dobrého příběhu. A že je co vyprávět. 

Není žádným tajemstvím, že opravdu nerada létám. Jsem v tomhle tak trochu jako Hercules Poirot. Nad zemí raději zavírám oči, v duchu píšu závěť a žaludek mám na vodě. Ale když není zbytí, dám si do uší podcast, pod jazyk půl tabletky proti úzkostem a letím. Ovšem už nějakou dobu si kladu otázku: Proč by nemělo být zbytí? Evropa není zas tak velká a vlaková síť, která ji pokrývá, je hustá. Spíše mě vždycky překvapí, jak moc není cestování vlakem standardem. 

Na nepohodlí spojené s dlouhými přesuny jsem od dětství zvyklá. Rok co rok jsme s maminkou jezdily do Itálie a pokaždé autobusem. Bylo to pro mě formativní. Rakouské motoresty, na nichž se stavělo uprostřed noci, pro mě znamenaly vstupní bránu do nového světa, do onoho mýtického západu. Benzínové pumpy, odpočívadla a motoresty – nedoceněné pomníky pozemní dopravy, oltáře řidičů dálkové dopravy i všech, kdo chtěli objevovat svět. Na palubě dálkového autobusu jsem jako dítě poprvé viděla Hříšný tanec a potkala mnoho mladých žen, které tehdy jezdily hledat štěstí na západ. Jak se asi mají? Našly, co hledaly?

Oproti busu je vlak vrcholem pohodlí. Dokážu tam poměrně obstojně pracovat, odpočívat i číst. České dráhy nabízejí slušné připojení na wifi i zásuvky (pro každý případ doporučuju cestovat s nabitu powerbankou). Jízda vlakem je, jako byste si pro sebe ukradli čas, o nějž v každodenním provozu tak úpěnlivě bojujeme. Má spoustu much a nevýhod, ale nemusíte tam třeba řešit velikost palubního zavazadla, což je, když jedete na fashion week, docela podstatné (ano, měla jsem s sebou několik párů bot). 

OK, cesta vlakem trvá déle, ale zato je... náročnější. Ale také ekologičtější. A rozhodně dobrodružnější. Existuje mnoho mezinárodních spojů, kde se obstojně vyspíte, a dokonce osprchujete. A do finální destinace dorazíte jako noví. Nebyl to tak docela můj případ, protože přímé spojení mezi Prahou a Kodaní se sice už nějakou dobu inzeruje, ale zatím funguje jen tak napůl. A věřte nebo ne, není to kvůli Českým drahám. A jen tak mimochodem, víte, co je můj cestovatelský sen? Nechci na Bali ani na Maledivy. Můj sen je jízda Orient Expressem. Na svém seznamu ho měla i italská autorka a novinářka Michela Murgia, kterou vzal na výlet tímto legendárním vlakem právě Vogue. Bylo to před třemi lety v době, kdy otevřeně mluvila a psala o tom, že má terminální fázi velmi agresivní a náhlé rakoviny ledvin. Právě cesta Orient Expressem se stala jedním z jejích posledních dobrodružství a splněných snů.

Na Hlavním nádraží v Praze těsně před půlnocí nekoupíte nic, pokud zrovna nechcete na cestu kebab... Jeho vůně se linula celým horním patrem nádražní haly a já jsem si nadávala, že jsem si před pár hodinami v drogerii nekoupila aspoň müsli tyčinku. Hlavně že mám dvě kolagenové masky, že. Priority.

Vlak sice vyjíždí z Prahy, ale na odjezdu má nejdříve třicet, a pak dokonce padesát pět minut zpoždění. Prý se čeká na přípoj. Hlášení oznamuje na příjezdu z Budapešti zpožděnou Hungarii...

Aspoň se při čekání můžu rozvalovat, protože je můj vagon poloprázdný. Naproti mně se ostatně v podobném stylu uvelebí další spolucestující. Obě jsme se už zuly, ale já si zatím nechávám ponožky, člověk nikdy neví. Mimochodem, asi poprvé jsem na cestu zvolila kožené mules. Právě proto, že jdou snadno vyzout a nazout. Po hodině vyrážíme. Mít rezervu na přestup 3 hodiny a víc je bingo. Těším se na ranní kafe v Hamburku. Dobrou noc. (Essentials: polštářek za krk, spací maska na oči, sluchátka)

Nápad přibalit si do tašky ještě mikinu byl nejlepší, jaký jsem mohla mít. Ne všechny dopravní prostředky jezdící po kolejích jsou na tom jako pražské tramvaje, tady pracuje klimatizace na plné obrátky a mě až skoro mrzí, že jsem na poslední chvíli nepřihodila ještě druhý svršek. 

Občas pootevřu oči. Děčín. Bad Schandau. Noční režim v tomhle vlaku znamená zhasnout podlouhlé agresivní zářivky a rozsvítit menší, o něco milosrdnější. Co bych dala za sleeper, neinzerovaly ho České dráhy náhodou i na této trase? Evropské sleepery jsou prostě vůbec skvělé – večer nastoupíte, ulehnete na lůžko a ráno se probudíte třeba v Ženevě. Nejde ani tak o to, že za šest hodin noční jízdy směr Hamburk vystřídám snad celou krevetí Kámasútru (tolik zkroucených poloh jste určitě ještě neviděli), ale to světlo je o dost horší. Vzít si masku přes oči byl nejlepší nápad. Hned po mikině. Každopádně jsem v tichém oddílu, spím, a když se občas probudím, ukolébám se podcastem. Tak ostatně usínám i doma. 

V pět ráno Berlín. Osazenstvo se promění. Většina lidí vystoupí, přistoupí jeden nováček a pár věrných zůstane. Líbí se mi občas vyhlédnout a přesvědčit se, že kolem čtvrté ráno se noc pomalu láme. Hodina mezi psem a vlkem: ještě je tma, ale vy víte, že to přijde. Je to jako vracet se z večírku. Jen to celé pozorujete oknem z vlaku.

Počáteční zpoždění jsme srazili na necelých třicet minut. Mít navazující spoj, tak jsem stejně nahraná. Účinný trik je nikdy neplánovat spoj navazující do hodiny. Dvě a výše jsou ideál, obzvlášť pokud dál cestujete s Deutsche Bahn. Na sedmou se budím už na cestě do Hamburku. Za okny prší. Znovu děkuju sama sobě za mikinu. Podle aplikace by mělo být kolem třiadvaceti stupňů, takže příjemně, rozhodně změna po pražských subtropech. Vidíte, i v rámci Evropy v době klimatické krize můžete v vystřídat za jedinou noc hned dvě klimatická pásma. Plánuju cestu na záchod, kde si vyčistím zuby, vyměním tampon, a poměrně se těším do Hamburku, kde jsem si naplánovala snídani... WC ve vlaku je čisté, voda teče a zámek funguje. Jak málo stačí ke štěstí.

Půl hodiny před příjezdem si v klidu na čistém záchodě znovu vyčistím zuby, učešu se, obličej umyju vlhčeným ubrouskem a jsem jako nová. Ještě parfém. Vzala jsem si s sebou Molecule 01, je nenápadná, neagresivní (přece jen necestujete sami) a svěží, na cesty tedy úplně skvělá volba. (Essentials: vlhčené ubrousky, kartáček, pasta, tampony).

Hamburg Harburg. Průvodčí mě ujišťuje, že můj původní přípoj je sice zrušen, ale ten další jede. Jen si mám přebookovat rezervaci. Prý na hlavním nádraží. Tam jsem se stejně chystala, můj původní navazující spoj měl jet stejně právě odtamtud. V Harburgu ale pro jistotu ještě dojdu k informační přepážce, kde mi tu samou zprávu zopakují.

Za euro si v trafice kupuju k snídani obyčejnou kávu a neobyčejnou nutri tyčinku za skoro čtyři eura. Snídaně vlakových šampionů. Kafe do sebe hodím ještě na nástupišti, čekajíc na přípoj na hlavní nádraží. Je dusno, mikinu už mám dávno kolem pasu a po zádech mi stéká pot. Začíná mě tlačit stres z přebookování místenky, kafe též pracuje. Nepomáhá ani to, že nikde na malém nádraží nevidím výtah ani eskalátory, a tak svoji sportovní tašku Thule (praktická, na kolečkách!) tahám nahoru a dolů. Workout zadarmo!

Hamburg Hauptbahnhof. Na hlavní nádraží jsem dojela přeplněným lokálním spojem. Za všeho nejdřív jsem našla infopoint německých drah. Už z dálky tam zářila cedule, že vám tam rozhodně neudělají rezervaci místenky ani neprodají lístek. Aspoň mě tam potřetí ujistí, že můj navazující spoj existuje, a ať si skočím do DB Centra a nechám si udělat rezervaci novou. Mou stávající jízdenku jen pán na Infopointu aspoň velmi hlasitě a performativně orazítkuje. 

DB Centrum je samozřejmě úplně jinde než informační centrum. Ale je klimatizované a působí distingovaně, tak trochu jako banka. Jenže už z dálky mě vítá cedule s informací, že na spoj do Kodaně nezajišťují rezervace. Nasazuji patřičně uřícený výraz a paní za přepážkou, která vypadá, že už tu viděla a zažila snad úplně všechno, mě s železným klidem ujistí, ať na spoj jdu i bez rezervace. „Ale dostanu se tam?“ „Snad," odpoví. A tak místo stresu a zoufalství volím snídani. Čas naštěstí mám. Jak říkám, mít na přestup několik hodin se vážně vyplatí.

Kousek od nádražní haly najdu kavárnu, kde servírují snídaně. Zasednu poslední místo a jako správná mileniálka si objednám ledové matcha latte, fresh a omeletu. Je přes celý talíř, a navíc s kozím sýrem a rajčátky, což mi udělá nejen radost, ale po nevalné kávě z trafiky taky moc dobře. V bříšku jako v pokojíčku, sdílím své dojmy na Instagramu, kde mám ke svému štěstí docela dost lidí, co Evropu také křižují vlakem. Díky tomu se dozvím, že na můj spoj do Dánska se opravdu nedělají rezervace, hlavně mám jít co nejdřív na nástupiště a vybojovat si dobré sedadlo. Game on.

Na nástupišti už se pomalu tvoří hloučky. Do jednoho se přidám a ptám se dvou slečen, jestli jsem správně na spoji do Kodaně a jestli mají rezervaci. Prý ano a ne. Do naší debaty se přidává ještě francouzská rodina na dovolené a parta německých seniorek, které spolu jedou na kodaňský girls trip. To je život! Výhoda cestování vlakem je, že sbližuje. Najednou mám kupu nových kamarádek.

Po vzoru německých důchodkyň se přestávám stresovat, a když nám přistaví vlak, najdu si místo, zasednu ho a sedím až do Kodaně. Dánský vlak je oproti všem mým představám o dost horší než ten český, ale odměnou mi jsou krásné výhledy při přejezdu Jutského poloostrova. Moře! Most přes moře! Rozkošná městečka, obrovské větrníky, a dokonce zahlédnu i malebný mlýn. Do Kodaně nakonec dorazím o čtvrt hodiny dřív, a mám tak čas projít si krásnou nádražní halu. Čekajíc na řidiče si také můžu prohlížet davy krásných lidí kolem. Mýty nelhaly, kodaňský street style je opravdu inspirativní. A to jsem teprve na nádraží.

Mám za sebou poslední módní přehlídku dne a místo party s Collinou Strada v Levi’s Housu volím pěší procházku na kraj Kodaně, kde se v mořské zátoce nachází velmi oblíbené bistro La Banchina. Jídlo, přírodní víno, kafe a hlavně možnost se vykoupat v moři mi před cestou přijdou jako ten nejlepší nápad. Fouká sice vítr a teplota není tropická, ale nejsem sama, kdo se přišel osvěžit. Do moře naskáču společně s francouzskou rodinkou a párem dvou dánských seniorek. Když se osmělily ony... Nic příjemnějšího než si před celonoční cestou vlakem zaplavat v příjemně chladivém moři snad není. 

Když mě po desáté večer řidič vysazuje na nádraží, mám pocit, že jsem nejpřipravenější, jak jen na cestu můžu být. Vlak vyráží pár minut po jedenácté, tentokrát bez zpoždění, a já mám dokonce řádnou rezervaci do první třídy. Cítím se velkopansky. 

Ani tento spoj není sleeper. Místo masky na oči mám tentokrát na hlavě šáteček, jako když si děti hrají na slepou bábu. Jsem tak uchozená, že bych usnula i vestoje, natož v pohodlí singl sedačky v první třídě konečně dost hezkého dánského vlaku. Když někdy nad ránem spoj zastaví kdesi na dánském venkově a průvodčí hlásí, že budeme čekat, spím prostě dál. A mých pár spolucestujících také.

Asi po hodině se vlak rozjíždí. Jenomže nejede dopředu, ale pozadu. Zpozorním. Unavený průvodčí hlásí cosi dánsky. V angličtině je úspornější: kvůli problému na trati jedeme jinak. Na příští zastávce nás v pravidelných intervalech budou vyzvedávat postupně autobusy, které nás odvezou do Hamburku. Přednost mají rodiče s dětmi a především matky s kočárky, zahlásí ještě průvodčí. Tenhle twist jsem nečekala, ale poučena cestou tam zůstávám v klidu. Tentokrát mám sice na přípoj na Berlín času méně, ale jsem plně v rukou osudu a Deutsche Bahn, takže proč se nervovat, když brod je ještě daleko. 

Přijíždíme na malé vlakové nádraží. Hodina mezi psem a vlkem, rozbřesk je na spadnutí, každou chvíli začne svítat. Vlak nás vyvrhne jako slepá koťata a drážní zaměstnanci nás směrují na vysoké schodiště, které vede před drážní budovu, kde budou čekat autobusy. Na peroně se přimíchám do pomalejší sekce maminek s kočárky a hledám spolu s nimi výtah. Ostatní spěchají po schodech. Ne že bych nestála o další workout zdarma, ale v zavazadle mi přibyly dvě velké knihy a pár kusů oblečení navíc, je po páté ráno a upřímně si to chci co nejvíc usnadnit. Výtah! Jako první se nalodí maminky s kočárky, ale zdviž se ani nehne. Výborně, workout bude.

Vracím se zpátky ke schodišti a pomalu vystoupám čtyři sady příkrých schodů. Když jsem konečně nahoře a otočím se, vidím pod sebou dvě mámy s kočárky. Do schodů mezitím svižně letí další cestující, obejdou mě a mizí na konci lávky tam, kde tušíme autobusový přípoj. Nechám u kraje svůj taškokufr a vracím se zpátky, abych aspoň jedné z nich pomohla. Zatímco já a drobná blondýna táhneme po schodech velký kočár se spícím nemluvnětem, vedle nás stoupá další maminka tahající golfky a v druhé ruce rozespalé děcko, prosmýkne se kolem pár spěchajících mužů. Bolí mě ruce i záda, ale oči protočím velmi intenzivně. 

Na druhé straně už naštěstí výtah funguje, a tak s maminkami postupně sjedeme před nádražní halu a přidáváme se do chaotického hloučku, který se utvořil u prvního autobusu. Protáhnu se k zavazadlovému prostoru, s pomocí další mladé ženy tam uložím kufrotašku a jdu vstříc osudu v chumlu rozespalců. Od hlavních dveří autobusu si mezi davem proklestí cestu řidič, počítá cestující a chumel vzdušnou čarou rozdělí. „Vy se ještě vejdete, vy už ne.“ Jeho ne končí u jedné z maminek. 

Stojím vedle řidiče až nepříjemně blízko. Neříkali ve vlaku, že ženy s dětmi mají přednost? Mladá maminka ho prosí, aby ji pustil. V osm třicet má v Hamburku neodkladnou schůzku. „Každý tady má nějakou neodkladnou schůzku,“ opáčí řidič. „Prosím, nemůžu tam přijít pozdě, je to schůzka kvůli trvalému pobytu,“ vysvětluje maminka, v ruce pořád rozespalé děcko, s tím, že ona za zpoždění ani problém na trati přece nemůže. „A já za to snad můžu? Vstával jsem ve tři ráno, abych vás odvezl,“ soptí mi řidič u hlavy, jeho výraz se změnil a tvář zkřivila zlostí. „Please, don’t do this, she is right and not... “ je jediné, na co se zmůžu já jeho směrem a v tu samou chvíli se jiná žena přede mnou nabídne, že si s maminkou v nesnázích klidně vymění místo. 

V jediné minutě se cesta vlakem změní v sociální drama, v příběh současného světa a Evropy. V boj, kde je každý sám za sebe a kde přestává platit, že mámy s dětmi mají přednost. I můj navazující spoj je dávno v trapu, vím to, nemusím spěchat. Stejně tak vím, že ať se stane cokoli, můžu si jízdenku prostě přebookovat, dát si v klidu snídani na nádraží, dokonce si tam třeba zamluvit hotel a konečně se vyspat. Ale já mám štěstí, které jiní nemají. Řidič se nakonec uklidní a ujistí nás, že další spoje přijedou do pár minut a v Hamburku by neměly být později než osm. Už toho moc nenaspím. Úplně vyčerpaná se dívám z okna autobusu na pomalu se probouzející krajinu, na dánská, později německá městečka. Pozoruju malebnou evropskou krajinu, která je pro mě tak samozřejmá, že si často nedokážu uvědomit, jak pro jiné není. 

Dojedu do Hamburku, pak do Berlína, nakonec na holešovické nádraží. Mám sice dvě hodiny zpoždění, ale to mě nakonec vůbec nepálí. Já čas mám. Mám všechno. A netíží mě ani tak nespravedlnost současného nastavení světa, ale pocit vlastního selhání a zklamání z hodnot, jimiž se prsíme, a když na to dojde, nedokážeme jim dostát. Myslím na maminku s dítětem, která chce to, co je pro mě samozřejmé – bezpečí a klid, jak zpívá post-hudba. Snad je, podobně jako mladé ženy ze začátku devadesátých let, které jezdily na západ hledat štěstí dálkovými autobusy, najde. Zaslouží si to.