Odjela jsem z Marseille příměstským busem do parku Calanques, tyrkysového klenotu Provence

Když se vydáte do Marseille, chcete zažít francouzský jih a divokost multietnického přístavu. Extatické město duši člověka brzy nasytí a přichází touha po meditaci. Poutníka to táhne o kus dál, za hranice polis. Jen 20 kilometrů za Marseille leží přírodní park Calanques. Je dostupný příměstským autobusem ze zastávky metra Rond Point du Prado. Už cesta z města směrem na jihovýchod je zajímavá, protože vede kolem stadionu Vélodrome, jednoho ze sportovních symbolů Marseille. Minete také Centre pénitentiaire de Marseille-Baumettes. Tato francouzská věznice je proslulá chronickou přeplněností, nepokoji a vzpourami. Nejstarší budova je stará sto let a vězeňský areál se rozkládá na rozloze 30 000 m². Autobusová linka končí ve vesnici Les Baumettes. Na konečné sedí modrooký stařec s marockými rysy v obličeji, klackem rýsuje do písku mapu. Je to samozvaný průvodce, místní blázen? Netuším, ale se zaujetím sleduju, jak roztřesenou rukou kreslí čtyři body, vyjmenovává názvy nejbližších zátok a ukazuje mi, v jaké restauraci se dá najíst či kde je kiosek s jídlem.

O kus dál za posledním domem se nachází parkoviště, hraniční bod civilizace. Dobrovolník v reflexní vestě vysvětluje, kudy se dostat na pláže, přidává odhad délky cesty. A zároveň koriguje informace od starce. V zátoce Sormiou, kam mířím, není otevřena žádná restaurace, není tam žádný obchod. Po půlhodinovém stoupání se dostanu na horní hranu masivu. Odtud vede stezka do zátoky. Skály nejsou vysoké, dosahují výšky 200 metrů, ale protože se zdvihají od hladiny moře, působí monumentálním dojmem. Představují jedinečný typ geologického útvaru tvořený vápencem a jsou bílé, porostlé typickou středomořskou vegetací. Pod nimi se skrývají skalnaté zátoky, úzké zářezy do pevniny, které se vyskytují se jen v této oblasti Středozemního moře. Výhled na pláž z nejvyššího bodu terénu je tou nejlepší motivací pro výstup. Po prudkém sestupu se osvěžím v křišťálově čisté vodě.

Přístup do zátok je velmi omezený a díky tomu se zde dochovala jedinečná flóra a fauna. Tyrkysová voda odhaluje písčité dno a pouhým okem se můžete kochat podmořskou zahradou se stovkami drobných rybiček a mořských ježků. Ochránci přírody regulují přístup pro lodě a také rybolov. Úzký pruh písčité pláže je posetý milovníky koupání, piniovým lesem se podél pobřeží vine cesta k další zátoce. Kolem ní jsou rozeseté malé chatky les cabanons. Stavěli je kdysi chudí rybáři z kamene nebo naplaveného dřeva, do skromných obydlí není přivedena voda ani elektřina. Každá chatka je originál, odráží osobnost majitele a individuální smysl pro art de vivre. Podobně jako mají obyvatelé Prahy chatky u Berounky, tak měšťané z Marseille jezdí do svých cabanons. Na břehu zakládají osady, kterým vznešeně říkají kluby. Kolem jednoho takového jsem procházela. Na žerdi visela vlajka a na terase se slunili šťastní cabanoniers. „Je tohle restaurace?” ptám se, protože mi pomalu docházejí zásoby vody. „Ne, soukromý klub,” dostane se mi odpovědi, kterou jsem nechtěla slyšet. Jak je pitná voda důležitá, pochopí člověk u stanoviště odpadků. Všude se povalují pětilitrové kanystry. Ano, sem se musí voda dopravit ve velkém množství a na vlastní zodpovědnost.

Výstup zpět je namáhavý, protože jsem vyčerpaná sluncem, plaváním a musím se vydrápat vzhůru do sedla skalního hřebenu. Cesta do zátok tam a zpět je oblíbenou sportovní aktivitou mladých Francouzů, potkávám silné mladíky vysvlečené do půl těla, kteří celý trek zvládají dokonce uběhnout se zátěžemi na rukou! Ve stinném piniovém háji dopiju poslední lok vody. Naštěstí je hned na kraji vesnice otevřená restaurace, kde si dávám vychlazené pivo bière blonde a pak dojedu autobusem zpět do Marseille. V kapsách batohu mám větvičky divokého rozmarýnu, trpkého, pichlavého a aromatického. Je to esence Provence, kterou si přivezu domů, přivezu vůni a chuť divokého pobřeží a také důkaz mého vítězství nad skalnatým terénem.