Indiánka La Malinche: o zradě, lásce a (krvavém) vítězství

Mexico City. Stojím uprostřed čtvrti Coyoacán, kterou proslavila Frida Kahlo. Slavná malířka byla nesporně kontroverzní osobnost, ale s La Malinche se nemohla srovnávat. „Nevíte, kde se nachází její dům?“ ptám se kolemjdoucích na místo, o kterém jsem se dozvěděl v místní tacerii. „Malinche?“ zakroutí hlavou většina oslovených, jako kdyby to jméno slyšeli poprvé. A já se jim příliš nedivím, protože výrazem malinchismo, který vznikl podle jejího jména, se označuje zrada či upřednostňování cizích kultur na úkor té vlastní. Malinche jsem ale nemohl dostat z hlavy. Čím více jsem se o ní dozvídal, tím méně byl její odkaz jednoznačný.

La Malinche se narodila kolem roku 1500 v Olutle, v regionu Coatzacoalcos, který byl pohraničním územím mezi Aztéckou říší a mayskými státy. Světlo světa spatřila pod jménem Malinalli, což v jazyce nahuatl odkazuje na trs trávy a jeden z dnů aztéckého kalendáře. Malintzin, jak jí s uctivou příponou říkali soukmenovci, nebyla úplně obyčejná dívka, ale dcera domorodého náčelníka, tzv. caciqueho. La Malinche (španělská zkomolenina jejího jména) byla vzdělávána v umění slova, což byla v nahuatlovské kultuře nesmírně ceněná dovednost. Učila se, jak mluvit s úctou, jak vyjednávat a jak rozumět složitým politickým vztahům mezi kmeny, krutě ovládanými Aztéky. 

Namísto života plného privilegií jí však osud připravil krutou ránu. Její otec zemřel, když byla ještě malé dítě. Matka se poté znovu provdala za jiného náčelníka a z tohoto svazku se narodil syn. Aby zajistila, že veškeré dědictví a vláda připadnou dle kmenové tradice synovi z nového manželství, rozhodla se k nemyslitelnému činu. Jedné noci byla Malinalli tajně prodána skupině obchodníků s otroky. Toto zmizení poté zakryla její matka tak, že využila smrti dcery jedné ze svých otrokyň a před celou komunitou předstírala, že zemřela její vlastní dcera.

Obchodníci odvezli Malinalli na východ, do oblasti Tabasca, kde byla přeprodána mayskému náčelníkovi z Potonchánu. V této komunitě, a ve zcela odlišném společenském postavení, strávila zbytek svého dětství a dospívání. Tato zkušenost byla sice bolestná, ale Malinalli poskytla klíč k její budoucí emancipaci a moci. Během let v zajetí si zachovala svou rodnou nahuatlovštinu, ale zároveň se dokonale naučila mayský jazyk chontal. Stala se z ní bilingvní mladá žena, která byla schopná komunikovat mezi dvěma největšími civilizačními bloky té doby. 

V březnu roku 1519 u ústí řeky Grijalva došlo k naprostému překvapení domorodců k vylodění španělského conquistadora Hernána Cortése s asi 500 muži, 13 koňmi a několika děly. Pro domorodce to byl šok – viděli muže v brnění, kteří ovládali blesky, a viděli koně, které považovali za nestvůrné bytosti spojené s jezdcem v jedno tělo. Místní Mayové se rozhodli pro odpor, ale v bitvě u Cently byli drtivě poraženi. Druhý den přišli jejich náčelníci do španělského tábora prosit o mír a přinesli dary: šperky, látky, jídlo a dvacet mladých otrokyň. Mezi nimi byla i Malinalli. Cortés měl jeden neoblomný požadavek: ženy musely být nejprve pokřtěny. A tak se z Malinalli stala Marina. Doña Marina.

Španělská výprava se poté vydala dále podél pobřeží, vstříc osudovému setkání s vyslanci nejmocnější říše regionu. K jednání s vyslanci panovníka Moctezumy II. došlo v San Juan de Ulúa. Španělský tlumočník Jerónimo de Aguilar sice mluvil maysky, ale vyslanci používali pouze jazyk nahuatl. Aguilar byl bezmocný. V tu chvíli předstoupila před výpravu Marina a začala s vyslanci živě diskutovat. Cortés udiveně sledoval, jak tato dívka plynule komunikuje s Aztéky. Moctezumovi lidé tedy mluvili nahuatlem na Marinu, ta to přeložila do mayštiny pro Aguilara a ten zase do španělštiny pro Cortése. 

Tento poněkud složitý způsob domlouvání se nepraktikoval dlouho, protože Marina se velmi rychle naučila španělsky a mohla s Cortésem mluvit napřímo. Vysvětlila mu tedy, že Aztécká říše je mezi indiány nenáviděná a okolní kmeny jsou připraveny k vzpouře. Španělskému vůdci pomohla vyjednat spojenectví v Cempoale a později i v Tlaxcale, kde její výmluvnost přesvědčila hrdé válečníky, aby se přidali k bílým mužům v tažení proti Tenochtitlánu. V Cholule pak Marina odhalila past, kterou na Španěly nastražili Aztékové. Místní žena jí nabídla záchranu, pokud opustí Cortése, ale Marina z ní vylákala informace o útoku a vše bryskně oznámila Cortésovi. Krátce poté vypukla krvavá bitva o Cholulu, která otevřela cestu k hlavnímu městu.

8. listopadu 1519 stanula výprava na hlavní hrázi Tenochtitlánu. Před Španěly se otevřel pohled na ohromující metropoli Aztécké říše – architektonický zázrak postavený uprostřed obrovského jezera Texcoco. Město, protkané kanály a spojené s pevninou dlouhými náspy, působilo na Evropany jako přízrak z jiné reality. Při prvním setkání obou světů stála Marina přímo mezi Cortésem a Moctezumou II. a tlumočila neuvěřitelně složitý protokol i květnatý jazyk Aztéků. Byla to právě ona, kdo později v soukromí přiměl Moctezumu k odchodu do španělského zajetí, čímž dočasně zabránila krveprolití v chrámových komnatách. 

Takto se vší pravděpodobností vypadalo hlavní město Aztécké říše:

Situace v Tenochtitlánu se však brzy ukázala jako neudržitelná a Španělé se v obrovském sídle na jezeře cítili jako v pasti. Rostoucí napětí vyvrcholilo ve chvíli, kdy Hernán Cortés musel město narychlo opustit, aby čelil trestné výpravě Pánfila de Narváeze, kterého vyslal kubánský guvernér s rozkazem Cortése zatknout za neposlušnost. Marina doprovázela Cortése k pobřeží. Její role byla opět klíčová – nepůsobila již jen jako tlumočnice, ale jako obratná diplomatka, která pomohla přesvědčit Narváezovy vojáky, aby přeběhli na Cortésovu stranu. Slibovala jim bohatství a slávu, které na ně v srdci říše čekají.

Když se Cortés s Marinou vrátili do Tenochtitlánu, našli metropoli v plamenech a otevřeném povstání. Pedro de Alvarado, kterého Cortés ponechal ve městě jako velitele, zpanikařil a během náboženského svátku v hlavním chrámu nechal zmasakrovat neozbrojenou aztéckou šlechtu. Marina musela tlumočit zoufalé pokusy o příměří, ale namísto uklidnění situace byla svědkem pádu Moctezumy II., který skonal poté, co jej zasáhly kameny vlastního lidu. 

Noc z 30. června na 1. července 1520 vešla do dějin jako Smutná noc (Noche Triste). Španělé se pokusili o tajný ústup z města po hrázích pod rouškou tmy, ale byli odhaleni. V nastalém krveprolití zahynuly stovky Španělů a tisíce jejich tlaxcaltéckých spojenců. Marina se tehdy ocitla v bezprostředním nebezpečí života, ale Cortés ji nařídil chránit za každou cenu. Zbytky armády se stáhly do Tlaxcaly, kde Marina pomáhala Cortésovi reorganizovat síly. Během roku 1521, kdy se Španělé znovu odhodlali k obléhání Tenochtitlánu, byla neustále přítomna na válečných brigantinách. Tlumočila výzvy ke kapitulaci, které Aztékové opakovaně odmítali. 13. srpna 1521 město definitivně padlo. Marina stála po boku Cortése, když mu byl předveden poslední císař Cuauhtémoc. Překládala jeho slova o hrdinství i kapitulaci, čímž symbolicky uzavřela éru Aztécké říše.

Po dobytí města se Marina usadila s Cortésem v jeho rezidenci v Coyoacánu. Vztah mezi nimi nebyl jen politický, ale i milenecký. V roce 1522 porodila Cortésovi syna Martína, který  je v historii považován za jednoho z prvních symbolických mesticů. Přestože Cortés Marinu nikdy oficiálně neuznal za svou manželku (jeho španělská žena Catalina Suárez za ním do Mexika brzy dorazila), Martín byl jeho prvorozeným a milovaným synem. 

V roce 1524 doprovázela Marina Cortése na tragické expedici do Hondurasu. Cesta džunglí byla plná utrpení a během této výpravy se odehrál jeden z nejpřekvapivějších momentů jejího života. Výprava procházela regionem Coatzacoalcos, její rodnou zemí. V městečku Painala se Marina setkala se svou matkou a nevlastním bratrem – lidmi, kteří ji kdysi prodali do otroctví. Místo aby se pomstila, Marina své rodině odpustila. Obdarovala je šperky a šaty a prohlásila, že jim nic nezazlívá, protože skrze své utrpení poznala pravého Boha a získala postavení, které by jinak nikdy neměla. Krátce poté se Marina provdala za španělského rytíře a Cortésova poručíka Juana Jaramilla, čímž získala status legální manželky a šlechtičny. Svého znovu získaného společenského postavení si však neužívala dlouho. Zemřela pravděpodobně kolem roku 1529 během Evropany zavlečené epidemie neštovic ve věku pouhých třiceti let.