Filozofie jako příprava na smrt, poezie jako oslava života. Jak jsem se setkala s Maríou Zambrano

Když se člověk vydá na cesty, ocitá se v jakémsi krátkodobém exilu. Opustí domov, musí se adaptovat na cizí jazyk, na diskomfort, na nové podmínky. Cestovatel je stále ve střehu, protože se potřebuje zorientovat, rozkódovat značení a signály, zvlášť když chce stihnout spojení do města, kde má zabookovaný nocleh. Do letiště v Málaze jsem přiletěla s tříhodinovým zpožděním a potřebovala chytit poslední autobus do Granady. Cesta vedla přes hlavní vlakové nádraží – estación Málaga-María Zambrano. Konečně jsem usedla do autobusu a začalo mi vrtat hlavou ono zvukomalebné ženské jméno: María Zambrano. Pustila jsem se do pátrání ještě za cesty temnou španělskou nocí.

Exulantka, básnířka, filozofka, poutnice a také milovnice koček se narodila roku 1904 na slunném andaluském pobřeží, v přímořském městečku Vélez-Málaga. Na intelektuální dráhu vstoupila po boku největší duchovní autority tehdejšího Španělska. Byla nejnadanější studentkou filozofa a esejisty Josého Ortegy y Gasseta, od něhož převzala koncept vitálního rozumu, aby se vzápětí proti tomuto filozofickému směru vyhranila. Později zastávala stanovisko, že čistý racionalismus descartovského typu – i ten životní – nestačí k postižení celistvosti lidské existence. Její život zásadně zlomila španělská občanská válka. Jako oddaná republikánka musela v roce 1939 odejít do exilu, který trval neuvěřitelných 45 let. Francie, Mexiko, Kuba, Itálie, Švýcarsko. Exil pro ni nebyl jen politickým trestem, ale metafyzickou situací. Opustila rodnou hroudu, okolnostmi donucená hledat domov a nové živobytí.

Vztah mezi Maríou Zambrano a Josém Ortegou y Gassetem je jedním z nejvíce fascinujících intelektuálních příběhů 20. století. Pouto mezi učitelem a žačkou, které se roztrhlo a vyústilo v hluboký filozofický rozchod. Ten ale obohatil oba břehy španělského, potažmo evropského filozofického myšlení. Od Ortegy převzala Zambrano myšlenku, že život je „radikální realita“ a že filozofie musí vycházet z konkrétní lidské situace. Během exilu si María Zambrano stěžovala na Ortegovo mlčení k politickým tragédiím a na jeho neschopnost či neochotu sestoupit do „temnoty“, kterou ona sama prožívala ve vyhnanství. V díle Filosofía y poesía (1940) definovala pojem poetický rozum (razón poética), který byl vzpourou proti Ortegově nadvládě čistého rozumu (razón vital). Zatímco Ortega chtěl svět zachránit mužským intelektem, Zambrano ho chtěla vykoupit ženskou vnímavostí.

Číst Maríu Zambrano je zážitek blízký četbě poezie nebo mystických textů. Její styl je hutný, plný kontrastních symbolů – světla, stínu, nitra a prázdnoty. Nepředkládá argumenty v lineární, logické řadě, ale krouží kolem tématu jako v rituálním tanci. V jejím díle, například v dramatu Hrobka Antigony (1967) se objevuje postava ženy, která vnáší světlo do podsvětí. María Zambrano věří, že člověk je „bytostí v přerodu“, neustále se obnovující skrze utrpení a víru v naději. V době, kdy je náš svět zahlcený daty a umělou inteligencí, působí poselství Maríi Zambrano tiše, meditativně, ale naléhavě. Do centra pozornosti staví posvátnost lidského nitra. Její dílo učí trpělivosti a vnímavosti vůči nám samým i tomu, co nás přesahuje. 

V 80. letech vypukla „zambranománie“. Když se v roce 1984 vrátila do Madridu už jako známá spisovatelka, stala se oslavovanou a vyhledávanou. Její madridský byt se proměnil v posvátnou archu intelektuálů a studentů. Milovníci filozofie se museli vyrovnat s přítomností mnoha koček – v jednu dobu žila María Zambrano s dvanácti kočkami, přičemž každá byla narozená v jiném slunečním znamení. Zemřela v 87 letech, obklopená milovanými šelmami. Rita, Pelusa, Tigra, Blanquita, tak zněla jména několika z nich. Kočky považovala myslitelka za důležitý inspirační zdroj, obdivovala jejich tajemnost, viděla v nich symbol svobody a volnosti. V rodném městě Málaga-Vélez najdete sochu Maríi Zambrano, o jejíž kotníky se otírá kočka. Na Plaza Las Carmelitas ji vztyčil v roce 2023 andaluský umělec Francisco Martín. Záblesky myšlení této neobyčejné ženy lze v češtině dohledat v odborných literárních časopisech nebo v tematických antologiích: „Filozofie je příprava na smrt, ale poezie je oslavou života v jeho nejkřehčí podobě,“ napsala.