Našla jsem v prádle mýdlo z Marseille

Konec července. Letadlo přistálo načas a jakmile vystoupím, ovane mě mistral. Středozemní moře je cítit ve vzduchu. Na nástupišti je už přistavený autobus, který odjíždí do centra každých dvacet minut. Do Marseille se blížím ze severu. Když člověk přejíždí z letiště do obydlené zóny, vidí to nehezké, co potřebuje k přežití. Jatka, fabriku na výrobu mýdla, spalovnu odpadů, paneláky, nákupní zóny. Pak jsem najednou v centru, na nádraží Saint-Charles. Jsem tady, ale městu je to lhostejné. Vystačí si samo, je to dokonale pulzující organismus, vcucne mě do sebe stejně jako dalšího clocharda, holuba nebo krysu. Nic nepředstírá, na nic si nehraje. Okamžitě mi dojde, že tady se snaží každý přežít a aby to dokázal, musí nechat žít ostatní. Nikde jsem neviděla takovou symbiózu bohatství a chudoby. Díky příznivému klimatu žije v Marseille hodně lidí bez domova, pospávají na kartonech před obchody nebo v průčelí domů. Nikdo je nevyhání. Tolerance, to je klíčové slovo pro tenhle obrovský přístav.

Už dávno necestuji s průvodcem, ani si nesepisuji seznam míst, která musím vidět. Když jsem uhasila sobecky dětské touhy po vysněných destinacích, změnilo se moje vnímání cestování. Z turistky se stala poutnice, jaká úleva! Na cestách se nechávám vést, teď sleduju středomořské město a jeho neviditelné siločáry. Athénský bulvár mě zavede z nádraží přímo do epicentra Marseille, ke stanici Noailles, kde právě probíhá trh. Hýří barvami a vůněmi především díky muslimským prodejcům. Muslimové tvoří podle oficiálních demografických statistik třetinu obyvatel Marseille, ale odhaduje se, že jich je mnohem více. Nahnilé meruňky, růžový olej z marockého krámu, santalové dřevo, kadidlo, kebab, jasmínový parfém místních žen, moč brzkého rána, to všechno zahušťuje vzduch. Na jih od náměstíčka se rozkládá Vieux Port, Starý přístav. Nad plachtami jachet a motorovými čluny se zdvihá nejstarší čtvrť Le Panier. Kamenné domy žijí, vaří se v nich bujabéza a jsou stále funkční. V jednom zahlédnu dětské komunitní centrum, v dalším je umístěná škola. Kamenné zdi pokrývají graffiti a vzkazy vybízející k toleranci a solidaritě.

Zátoka je obsypaná loděmi. Na jejich šťastný návrat do přístavu dohlíží přímo u břehu novobyzantská katedrála La Major a o kousek výš, na skále vystavěná bazilika Notre-Dame de la Garde, familiérně nazývaná La Bonne Mère. Stěny baziliky zdobí stovky obrázků a modelů lodí, je to místo, kde se ženy námořníků a rybářů modlily k Panně Marii, aby ochránila životy jejich mužů. Co vidím uvnitř dómu, je pestrá směs lidové víry a křesťanských symbolů. Je to mozaika, chaos, divošství. I tady je Marseille otevřená všemu a všem zvenčí. Ale nájezdníkům je třeba se bránit, drancování zažíval přístav od doby svého vzniku, který se datuje do doby 600 let před Kristem. Na okraji moře stojí pevnost svatého Jana, ve které se dnes nachází Muzeum evropských a středomořských civilizací. Je propojená s lávkou s moderní budovou J4, která ukrývá další část muzea. 

Jsem stále v pohybu. Od ubytování ve skromném hotelu nedaleko bulváru La Canebière uplyne pár dní a já se posouvám po městě, aniž bych potřebovala mapu nebo aplikaci. Město má vlastní navigační systém. Na povrchu je protkané tramvajovými a autobusovými linkami, pod zemí se vine metro. Orientaci usnadňují prázdninoví dobrovolníci. Vidíte je postávat v reflexních vestách tam, kde se shlukují turisté. Aktivně vás osloví a podávají informace v lámané angličtině. Duše lační po poznání, tělo po nasycení. „Manger ou boire?“ – „Jíst, nebo pít?“ – To je otázka, kterou na vás okamžitě vypálí v jakémkoliv baru. Nejdřív pít, pak jíst, protože vlna veder udeřila. Díky etnické pestrosti nabízí Marseille širokou paletu kuchyní, najdete tady speciality z Pobřeží slonoviny, Etiopie, Senegalu hned vedle typických provensálských barů. Mně zachutnala lehká jídla v katalánské restauraci  L´Oli Bé, kam jsem se několikrát vrátila. Calamars en persillade neboli kalamáry s petrželovo-česnekovou omáčkou nejsou okázalé jídlo. Mořské plody jsou v těchto končinách běžně dostupné, čerstvě vylovené. Večer s nimi a pastisem zředěný vodou je zase o něco lepší.

25. 7. 2024

Procházím starobylou čtvrtí. Všude rostou květiny, takové, které nevyžadují příliš vody – sukulenty, oleandry, bugenvilea, svlačec. Je krátce po poledni, okenice fermée, siesta, prosíme nerušit.

Svět by tady v téhle čtvrti mohl začínat i končit. Krátké schody vedou ke kostelu nebo ke škole, čtvrť je vlastně jakýsi kruh, po jehož obvodu i uvnitř se pohybovali řemeslníci a rybáři. Žili z moře a ze zajištění koloběhu života, žili v blízkosti zálivu, který měli na dohled. Ten důvěrný a zároveň ambivalentní vztah mezi lidmi a mořem přinášel zemitou touhu kořenit, touhu budovat vlastní obydlí. Malé domy, skalní hnízda, dál od moře.

Kamenné stěny vypadají vyprázdněně, ale když u dveří nahlédnu otvorem na dopisy dovnitř, vidím život. Pohozené noviny, dětské kolo, kyblík s mopem. O tuhle čtvrť se není třeba bát. Vnější svět se mění, ale Le Panier zůstává. Odolává.

Než se moje vědomí propadne do spánku, slyší hlučnou ulici, z otevřených oken doléhají tahavé tóny foukací harmoniky, ženský zpěv. Nad ránem se zvuky mění, křičí rackové a kočky. Mám pocit, že jim jde o život, ale možná je to jen souboj nad rozlámanou bagetou.

26. 7. 2024

Je ráno, jdu koupit do Carrefouru snídani. U Theatre de Gymnase se choulí bezdomovec, o kus dál další, ti, co jsou už vzhůru, sedí na schodech před obchody a nastavují ruku. Táhne mě to do kostela Saint-Vincent-de-Paul, který byl večer zavřený. Dnes je otevřeno, zapálím svíčku za tu, která nedávno opustila svět.

Dám si kafe na plácku pod platany a pak vyrazíme pěšky k Bazilice Panny Marie Strážné, ochránkyni rybářů. Chrám se zjeví hned v jednom z průhledů, je dominantou města, vystavěný na pahorku nad přístavem. Nechce se mi do temnoty metra, chůze je nejlepší způsob, jak se městu dostat pod kůži. Najednou se ocitnu v bohémské čtvrti Notre Dame du Mont, kde se právě otevírají bary. Je těžké tady neuvíznout, ale držím směr a klesám, potom zase stoupám k pozlacené soše Panny Marie. Šlapu po schodech ke Strážkyni nebo také La Bonne Mère, jak tady říkají. Drží na rukou Syna, je otočená směrem k přístavu a snad vyslyší modlitby těch, kdo v ni věří.

Slunce pálí, ale díky mistralu se dá snést. Obrátím se k moři stejně jako Notre Dame a zamířím mezi místní na Plage des Catalans. Nejdřív si myslím, že vydržím deset minut, ale všechno je jinak. Čas plyne, moře je studené a slané a očistné.

Je jasné, že se po koupání musím vrátit do čtvrti Notre Dame du Mont. Sedíme na rušné ulici, v jednom z mnoha barů, slunce za chvíli zapadne. Bude ale ještě dlouho trvat, než tohle město půjde spát.