Pavlína Wolfová: Sázím na ženy

Chápala jsem to jako status quo a nevadí, že mi bylo v tom čase šest nebo osm let. Zpětným pohledem právě ona byla můj mentor. Kouč i leader. Aniž bych to tenkrát uměla jakkoli pojmenovat, bylo to nad slunce jasné. Dekády vedla diverzní tým, který vytvářel základ všeho. Ostatní byla nadstavba. Na tom, co hlídala, co zbudovala, čemu vdechovala směr, jsem časem získávala i ztrácela a dodnes na tom stavím. Myslím na ni i teď, kdy se nám všem hroutí představa, že Evropa už bude navždy žít v míru. Věděla by si rady, pomáhala, kde je třeba, a dívala se přitom dopředu. O to se snažím. 

Přečetla jsem tisíce stránek příruček, návodů, doporučení, intuitivně se přesto vracím na začátek. Moje schopnost existence v prostředí, kterému dokážu vtisknout tvář, dát smysl a vizi, pochází z něj. Jsem padesát let na světě a víc než třicet mám jednu profesi. Tu zkoumám a studuji pečlivě ze všech myslitelných úrovní. Umím díky tomu věci, které už dnes nejsou k ničemu, i věci, které jako já neumí nikdo jiný. Mám vztah k tolika lidem, na nichž mi sejde, že budu ráda, když každému z nich věnuji ještě tak deset minut svého života. Víc nestihnu. Navíc pořád potkávám nové. Pátrám po otevíračích oken do světa. Když váhám, mám pak s kým se poradit. Jsem vděčná.

Je to spoustu let, co jsem potkala Rostyu. Významnou HR manažerku planetárního rozměru, mámu čtyř synů, ultraenergickou ženu. Aniž by to věděla, věci, které mi řekla jen tak mimochodem, z kuchyně, když mi dělala čaj, se mi vrací. Její vzkaz ve smyslu – všechno má svůj čas, děti i kariéra; je třeba to načasovat, počkat a pak jednou vyrazit a už se nezastavit –  mi za roky tisíckrát naskočil. Myslím na ni, jdu a už se nezastavím.

Senta si na mě nachází čas. Fantastická, úspěšná, nakažlivě pozitivní inovátorka, velká vizionářka. Nejvíc vytížená, nejvíc pracovitá. Zná násobně víc lidí než já, těch, kterým by ještě chtěla věnovat svých deset minut, jsou davy. Beru jako výsadu, že mi vždycky zvedne telefon. Nebo mě vezme na snídani. Mluví se mnou, zajímá se a naviguje. Ona zapálí a já hořím, protože ona sama hoří. Dokáže mě přenést z místa na místo, dostat do nastavení – jo, mám nejlepší job na světě a skvělý život na skvělém místě a ve správný čas. Nebojím se změny, nebojím se ničeho. Jsem tu.  

Upřímně – mám víc kamarádů než kamarádek. Jak jsem Rostye přiznala, nejsem na rozdíl od ní zastánkyně „slepičárny“.  Když ale přijde na to, čemu se říká leadership, „proces, při kterém jednotlivec určuje směr, kterým by se měla skupina lidí vydat, metodami, kterými toho docílí“, sázím na ženy. Nevím jistě, jestli proto, že jsem žena, nebo proto, že jsme v tom zkrátka lepší. 

Matildo, Rostyo, Sento, mockrát děkuju.