Zranitelnost je síla moderní doby. Tady jsou tři způsoby, jak se s ní naučit pracovat

Od dětství jsem se bála. Bála jsem se hodně věcí, hlavně názoru ostatních. Když jsem šla do galerie, čekala jsem, u kterého obrazu se kdo zastaví, a pak po něm udělala totéž. Dodnes mi v hlavě zní poznámky spolužáků, že vypadám nemožně, jsem tlustá a nemám moderní walkman, protože jsem z chudé rodiny. Dva roky jsem pořádně neviděla na tabuli, protože jsem tajila, že bych měla nosit brýle. Protože jsem měla strach, že se znovu stanu terčem dalšího posměchu.

Nebylo jednoduché se těchto strachů zbavit a řekla bych, že mi to trvalo možná dvacet i více let. Snad až kolem třicítky jsem si uvědomila, že nemůžu být jen otiskem lidí kolem sebe, protože pak se ztrácím. A tak jsem nahlas začala pojmenovávat své obavy. A díky tomu začaly mizet naopak ony. Když za sebou vláčíte pomyslný stín a máte neustálý strach, kdy vyleze na světlo denní, nejlepším řešením je vytáhnout ho sami.

Ve světě světě plném toxické pozitivity je to ale těžké. Všichni se mají báječně, sociální sítě překypují krásnými snímky všeobecné rodinné pohody, zážitků z luxusních dovolených i značkového oblečení. Často se pak ale ukáže, že všechno je jen naoko – předstíraná hra k udržení image a společenského postavení. A protože už jsme jí skoro všichni přišli na kloub, jednou z nejcennějších vlastností dneška je autenticita, jejíž součástí je právě i zranitelnost. Všichni v sobě totiž máme jak sílu, tak křehkost. A cesta k autenticitě nevede jinudy než přes přiznání sobě i druhým, kdo doopravdy jsem. Protože nic není těžší než žít život, který není náš a vlastně jej žít nechceme.

Zkuste si položit následující otázku: co nejhoršího se může stát, když přiznám, čeho se bojím? Ve většině případů zjistíte, že se zase nic tak strašného neděje. I kdybyste měla třeba přijít o práci, pořád máte možnost najít si novou a naopak se tak může objevit příležitost začít dělat něco úplně jiného. Dokud pořádně neprozkoumáte své pocity, budete se bát víc, než je nutné. Jakmile začnete s emocemi pracovat vědomě, získáte nástroj, který vám pomůže být silná i tehdy, kdy vám není úplně hej. Jak na to? Použijte princip 3P, díky kterému budete svým emocím šéfovat vy, ne ony vám a jen vy rozhodnete, jak s nimi naložíte.

Nejdřív si musíte dovolit se zastavit, nesoudit a jen se sami sebe zeptat: Jak mi je? Jak se cítím? Jsem smutná, přetížená, nebo nejistá?

Netvařte se, že je všechno v pohodě, když není. Dokud nepojmenujete, co je vlastně špatně, bohužel to nemůžete ani napravit. A tak vás s tím spojená emoce ovládá, načež přestáváte být tvůrcem vlastního osudu, protože jste v rukou někoho, respektive něčeho, jiného. Zkuste si během dne třikrát položit otázku: „Co teď vlastně cítím?“ a odpovědět jedním slovem, ať už to bude strach, vztek, bezmoc, nebo úleva či klid. 

Přiznat si, že je něco špatně, neznamená slabost. Nemusíte být hrdinka, která všechno zvládá. Dovolte si říct: „Tady je něco, co mě bolí.“ Přijetí je také o laskavosti k sobě sama – ne o sebelítosti, ale o respektu k vlastním hranicím, které porušujeme tak často, že zapomínáme, kde vlastně mají být. To, že vás něco trápí, je v pořádku. Nejste rozbitá, nejste marná. Takový je život: někdy jsme nahoře, někdy dole.

Pojmenovala jste, co se s vámi děje, přiznala jste si to a teď je potřeba začít pracovat na tom, abyste převzala kontrolu. Nad svými emocemi, nad svým životem. Neznamená to potlačit pocity a tvářit se, že neexistují, nebo je naopak rozebírat donekonečna. Řešením je najít způsob, který vám pomůže vrátit se do rovnováhy.

Začít můžete u drobností. Vyberte si jednu kotvu – malý rituál, který vás uzemní a dá vám pocit, že máte svůj život pod kontrolou. Může to být procházka kolem bloku, deset hlubokých nádechů u otevřeného okna, hrnek čaje vypitý bez telefonu v ruce nebo krátký zápis do diáře, za co jste v daný den vděčná. Ať už zvolíte cokoliv, stane se z toho váš osobní nástroj pro chvíle, kdy cítíte, že vás emoce strhávají, který vám pomůže získat pocit jistoty.