„Byl to úžasný bratr.“ Sestry Jeana-Michela Basquiata odhalují muže skrytého za mýtem geniálního umělce

Zrnité domácí video ukazuje tři malé sourozence, jak si jednoho léta někdy v 60. letech radostně hrají na trávě v rušném newyorském parku. Na dalším snímku se do kamery široce usmívá nezbedně vyhlížející batole, neuvěřitelně elegantní v krémovém pleteném kardiganu s copánkovým vzorem a rádiovce. Další záběr zachycuje hrdost dvou mladých rodičů tlačících kočárek se svým novorozencem kolem tradičních hnědých domů (takzvaných brownstones) v Brooklynu. Jsou to hluboce intimní, ničím výjimečné scény z rodinného života. Takové, jaké by mohly patřit úplně komukoliv. Až na to, že nepatří. 

Tím batoletem je Jean-Michel Basquiat. Ti sourozenci jsou Basquiat a jeho sestry Lisane a Jeanine. Rodiče jsou Gérard a Matilde (rozená Andrades) Basquiatovi. Snímky nejsou tak úchvatné proto, že na nich vidíme jednoho z nejvíce mytizovaných umělců 20. století ještě předtím, než se stal světoznámým. Fascinující je, že ho vidíme v rámci něčeho, co v mohutné mytizaci jeho života díla většinou zcela chybělo, totiž v rámci rodiny. Rodiny, do které patřil, která ho formovala dávno předtím, než umělecký svět vůbec tušil, o koho jde. Rodiny, jež tu zůstala ještě dlouho poté, co on sám navždy odešel.

Málokterý umělec měl takový vliv na soudobé umění a přesáhl hranice tradičního uměleckého prostoru tak výrazně jako Jean-Michel Basquiat, ačkoliv žil a tvořil tak krátce. Jeho dechberoucí obrazy se staly jedněmi z nejvíce kulturně zkoumaných a nejoceňovanějších děl na celém světě. V roce 2017 se jeho dílo Untitled (1982) vydražilo v newyorské síni Sotheby's za rekordních 110 milionů dolarů. Ve světě módy spolupracoval s nespočtem zvučných značek, od Tiffany a Louis Vuitton až po Supreme a Comme des Garçons, přičemž na přehlídce posledně jmenované značky pro jaro-léto 1987 v Paříži dokonce sám kráčel po molu.

V roce 1981 si Debbie Harry koupila Cadillac Moon, vůbec první obraz, který Basquiat kdy prodal. V témže roce se objevil jako hostující DJ v klipu kapely Blondie k písni Rapture, vůbec prvním hudebním videu obsahujícím rap, které se objevilo na stanici MTV. Rapper Jay-Z na Basquiata s oblibou odkazuje ve svých textech, například jeho skladba Most Kingz (2010) čerpala přímou inspiraci z Basquiatova obrazu Charles the First. Vzniklo o něm několik významných filmů, od Basquiata (1996) v režii Juliana Schnabela přes Boom for Real (2017) v režii Sary Driver až po dokument Jean-Michel Basquiat: The Radiant Child (2010) pod taktovkou Tamry Davis. A pak jsou tu nesčetné knihy, retrospektivní výstavy a holdy.

Sláva ale dokáže s lidskými životopisy dělat podivné věci. O životě „celebrity“ se postupem času začnou nevyhnutelně vyprávět nejrůznější nepřesnosti, a dokonce i samotná fakta se nakonec smrsknou na hrstku základních specifik, která pohodlně obcházejí důležité nuance, jen aby se z nich dal poskládat chytlavý příběh vyvolávající okamžitý zájem. 

V případě Jeana-Michela Basquiata vypadá onen zavedený příběh, který se už tak dlouho úspěšně šíří, zhruba nějak takto: „Basquiat byl geniální, mladý portoricko-haitský graffiti umělec bez domova, který se potloukal ulicemi v centru New Yorku a nějakým záhadným způsobem se mu podařilo infiltrovat do tehdejšího exkluzivního a drtivě bílého světa umění. Byl výjimečným uměleckým zázrakem, který se přátelil s Andym Warholem, vydělal obrovské množství peněz, stal se narkomanem a ve věku 27 let byl nalezen mrtvý po předávkování heroinem.“ Je to nepochybně velkolepý a brutální příběh. A je to právě ten příběh, který dlouhodobě přetrval. Skutečný životní příběh Jeana-Michela Basquiata to ale vlastně není.

Tento zásadní rozdíl mezi zažitým mýtem a skutečným člověkem vystihuje nový dokumentární film Jean-Michel Basquiat, který režírovaly Quinn Whitney Wilson a Viridiana Lieberman. Snímek se dočkal obrovského ohlasu kritiky při své premiéře na filmovém festivalu Tribeca a letos v prosinci jej oficiálně uvede Netflix. Jde o vůbec první dokument o Basquiatovi, který vznikl se souhlasem a přímou účastí jeho rodinných příslušníků. Jeho skutečný význam však spočívá v něčem docela jiném. Toto není jen další povrchní pokus o rozklíčování jeho legendárních obrazů nebo podrobné mapování známé trajektorie jeho umělecké kariéry. Místo toho film obrací plnou pozornost k samotnému člověku. 

Ukazuje Basquiata jako bratra, syna a obyčejného chlapce z Brooklynu. Jako šprýmaře, který své sestře namluvil, že když sní melounová semínka, bude potit melounovou šťávou a pak už si ji bude moci dopřát, kdykoli se jí zlíbí. Jako nesmírně zvídavého a chytrého kluka, který ve svých sedmi letech, když ležel v nemocnici po srážce s autem, doslova zhltl Grayovu anatomii (kniha Gray's Anatomy mu dala jméno pro jeho hudební kapelu Gray a inspirovala obrovskou část jeho pozdější tvorby označované jako „anatomická“). Jako člověka, jehož reálný život nezačal až ve chvíli, kdy si ho milostivě všiml artový svět.

Dvě osoby, které mají ty vůbec nejlepší předpoklady, aby si na něj v této podobě pamatovaly, jsou pochopitelně jeho mladší sestry – Lisane Basquiat a Jeanine Heriveaux. Ty dnes působí jako správkyně Basquiatovy pozůstalosti a v době bratrovy smrti v roce 1988 jim bylo 24 a 21 let. „Film mě zanechal úplně rozechvělou. A nesmírně zranitelnou,“ říká Lisane ze svého domova v kalifornském Carlsbadu. „Je to jakási intimní procházka těmi nejvíce emocionálně, mentálně, duchovně i fyzicky náročnými okamžiky celého našeho života.“ A to o to víc, dodává Jeanine, že po většinu z oněch 38 let od jeho úmrtí se důsledně vyhýbaly záři reflektorů. „Vždy jsme si velmi chránily soukromí. I jen pouhá návštěva jeho výstav pro nás byla vždy nesmírně těžká. Lisane a já jsme po jeho smrti trávily většinu času v ústraní, zakládaly jsme si vlastní rodiny a budovaly kariéry.“ (Jeanine působila jako úspěšná účetní, zatímco Lisane pracovala jako manažerka ve velkých korporacích a dnes vlastní Hera Hub, coworkingovou společnost na podporu podnikatelek. Je rovněž zakladatelkou organizace Shaping Freedom, zaměřené na osobní rozvoj.) Ale vytvořit tento osobní dokumentární film zkrátka cítily jako velkou nutnost. „Ve chvíli, kdy jsme začaly spravovat jeho pozůstalost (tu předtím až do své smrti v roce 2013 spravoval jejich otec) a musely jsme začít více vystupovat na veřejnosti, uvědomily jsme si, že je opravdu nezbytné doplnit to, co v celém tom veřejném narativu dlouhodobě chybělo,“ doplňuje Jeanine.

Rozhodnutí vybrat si za režisérku zrovna Wilson dávalo sestrám naprostý smysl. „Energie, kterou do toho Quinn vnesla, na nás udělala obrovský dojem,“ říká Lisane. Pro všechny ostatní to ale bylo poměrně překvapivé a dost možná až trochu podivné rozhodnutí u tak ostře sledovaného projektu. Wilson, která pracovala například coby kreativní ředitelka zpěvačky Lizzo, se proslavila primárně díky tvorbě krátkých filmů – a právě skrze ně Lisane a Jeanine její dílo poprvé objevily. Nikdy předtím žádný celovečerní snímek nenatočila. Sestrám se ale líbil její specifický přístup a za každou cenu ji chtěly v týmu.

Fascinující projekt, jak vzpomíná Wilson, začal nenápadným e-mailem, o kterém si zprvu myslela, že jde o pouhý žert. „Bylo to v prosinci 2021. Někdo se mě jednoduše ptal, jestli by mě mohl propojit s Basquiatovými pozůstalými… Bylo mi tehdy teprve 27 let, vyrůstala jsem ve Státech a věděla, že jde o jednoho z nejplodnějších umělců černé pleti všech dob, takže jsem si říkala: ‚To přece nemůže být pravda.‘ Napadlo mě, že to musí být jen hloupý spam. Ale světe, div se, byla to pravda,“ vypráví s úsměvem na rtech. „Lisane, Jeanine a já jsme si nakonec 22. prosince společně zavolaly přes Zoom. A to je mimochodem datum, na které připadají Jean-Michelovy narozeniny.“

V té době sestry Basquiatovy usilovně pracovaly na přípravách výstavy Jean-Michel Basquiat: King Pleasure, kterou posléze v roce 2022 otevřely v New Yorku a o něco později přestěhovaly i do Los Angeles. „V té době uplynulo už 34 let od smrti jejich milovaného bratra,“ vzpomíná Wilson. „A bylo to vlastně vůbec poprvé, kdy se ony dvě jako sestry společně probíraly veškerými efemériemi, dobovými fotografiemi, celým příběhem a vzpomínkami. Bylo to neuvěřitelně silné a emotivní. Takže když jsem tehdy položila telefon, řekla jsem si prostě: ‚Fajn, možná je mi sice 27 a možná jsem nic podobného ještě nikdy předtím nedělala, ale teď se do toho prostě musím pustit. Tohle musíme stůj co stůj přetavit v dokumentární film.‘“

Wilson o tři roky později přizvala ke spolupráci na post spolurežisérky Liebermanovou. „Brzy jsem totiž pochopila, že je to mnohem větší projekt, než se dalo původně předpokládat. Zkrátka jsem potřebovala najít pevnou oporu v někom, kdo by dokázal po celou dobu zvládat tu ohromnou intenzitu spojenou s ponorem do života někoho jiného.“

Film obsahuje obrovské množství dosud nepublikovaného materiálu – archivní rodinné záběry, soukromé fotografie, upřímné vzpomínky přátel i nejbližší rodiny, které budou vůbec poprvé zveřejněny a dány k dispozici široké veřejnosti. Mladý Basquiat smějící se a pobíhající v elegantním šedohnědém županu po typickém brooklynském rodinném domě plném knih, který tehdy jeho rodiče vlastnili. Basquiatova vlastnoručně podepsaná členská průkazka do Brooklynského muzea. Malý Basquiat jako broukající miminko, které na posteli rodičů chová jeho hrdý otec. Dospělý Basquiat trávící bezstarostné chvíle s tátou na Havaji, kde s oblibou hraje tenis obutý do mokasín... Velká část těchto materiálů bude působit jako obrovské překvapení a především bude velice obohacující, a to i pro ty, kteří si vždy byli naprosto jistí, že osobu Jeana-Michela Basquiata dobře znají. A to byl ostatně také hlavní záměr.

„Zhlédla jsem neuvěřitelné množství nejrůznějších filmů o Jeanu-Michelovi, přečetla jsem snad všechny knihy o Basquiatovi, ale ze všech jsem měla ten zvláštní pocit, jako by na něj nahlížely čistě zvenčí,“ vysvětluje Lieberman. „Všechny z nich od něj měly obrovský odstup. A navíc měly neustálou potřebu ho jen oceňovat, nějak složitě definovat a neustále analyzovat. Avšak to, když jsme poslouchaly jeho dvě sestry vyprávět ten skutečný rodinný příběh, objevovaly staré archivy, sledovaly archivní záběry a nechaly je mluvit samy za sebe, ve mně vyvolávalo pocit, že jsme konečně dokázaly podchytit, kým ve skutečnosti po celou tu dobu byl.“ Nebo jak to přesně a trefně podává Wilson: „Chtěly jsme jasně ukázat, že se nevylíhl jen tak uprostřed Washington Square Parku z papírové krabice. Ne. Měl zcela normální výchovu a odněkud pocházel.“

Co ale samotné sestry rozhodně ani trochu nečekaly, bylo, jak obrovskou a zcela stěžejní roli pro ně film nakonec sehraje při postupném zpracovávání hlubokého smutku, který je pochopitelně provázel po celou dobu od smrti Jeana-Michela. Je to něco, s čím se podle Jeanine vlastně začaly postupně vyrovnávat až teprve nedávno. „Víte,“ svěřuje se tichým hlasem, „prožily jsme s Jeanem-Michelem celý náš život v pozici milujících sester, společně jsme jako děti prozkoumávaly svět. Nikdy ale vlastně naplno nezjistíte, jak moc vás všechny ty věci ovlivnily, dokud se na to s obrovským odstupem času pořádně a detailně nepodíváte.“ A v tu chvíli už je z jejího hlasu ten hluboký smutek doslova hmatatelný. 

Když pak chce pokračovat Lisane, zničehonic se odmlčí, na malou chvíli zalapá po dechu a zamyslí se nad tím, jaké byly jejich společné životy s ním a pak ty prázdné po něm. „Film na mě měl obrovsky léčivý dopad,“ dodává po chvíli prostě a jednoduše. „A něco takového jsem opravdu nečekala. Otevřel totiž mně i Jeanine a celé naší rodině dveře k tomu, abychom se na naše společné osudy mohli podívat ze zcela nové perspektivy, jak jsme to doposud nikdy předtím neudělali. Ten dokument nám poskytl ohromný prostor, abychom celou tu situaci mohly my dvě detailně analyzovat a zjistit, co přesně se tehdy v naší rodině vlastně událo, jak to ovlivnilo naše dětství, jak hluboce navždy proměnila naše osudy Jean-Michelova smrt a co to všechno nakonec znamenalo pro náš vlastní křehký rodinný ekosystém...“

Lisane se na okamžik odmlčí a pak se snaží opět uklidnit, než začne vyprávět dál. „S Jeanine jsme tomu vždycky říkaly metaforou: jako by šlo o ten hlavní třetí pilíř u třínohé židle. Otázka zněla, co jeho odchod tehdy přesně udělal s naší rodinou, která měla původně tři děti. Chápete to? A teď jsme najednou zůstaly jen my dvě a nějak jsme s tím musely po zbytek času fungovat.“ Lisane však dlouhá léta věnovala hlavní pozornost hlubokému smutku svých stárnoucích rodičů, nikoliv svému vlastnímu utrpení.

„Zkrátka jsem měla po celou dobu pocit, že se moje vlastní bolest naprosto ztrácí a podřizuje té jejich. Vždyť oni přišli o milované dítě. Takže jsem nikdy ani v nejmenším neupřednostňovala to, jak moc to tenkrát ovlivnilo konkrétně mě nebo jak drtivý dopad to mělo na mě i na Jeanine jako na sourozence. Zákonitě jsme vždy a za všech okolností stavěly nezměrný zármutek našich chudáků rodičů před svůj vlastní. Protože koneckonců, oni nevratně přišli o syna. Takže ten film, přicházející těsně v patách za veleúspěšnou výstavou King Pleasure, v podstatě detailně analyzuje, jaký fatální vliv měla obrovská a těžká ztráta milovaného bratra na moji matku, mého otce, na Jeanine i na mě samotnou. A já věřím, že právě tohle je naprosto odlišný, nový pohled do jeho pestrého života, a proto skutečně stojí za to ji zblízka poznat a plně prozkoumat.“

Mladý Jean-Michel Basquiat strávil své mládí ve velmi kultivovaném a intelektuálně bohatém domově v Brooklynu společně s oběma svými sestrami, haitským otcem Gérardem (byl to velmi zdatný obchodník a úředník) a matkou Matildou (jež se narodila v Brooklynu, měla portorické kořeny a nadevše milovala umění). 

Jeho rodiče se však navždy rozešli ve chvíli, kdy bylo Basquiatovi teprve necelých osm let, což pro dospívajícího umělce představovalo nesmírně devastující životní zvrat. (V novém dokumentu na to vzpomíná i jeho bratranec Reuben a poměrně trefně a výstižně popisuje situaci slovy, jak moc byl tehdy malý chlapec zoufalý a naprosto k neutišení, když se najednou dozvěděl, že se jeho rodiče s konečnou platností rozvádějí. „Já teď přece nadobro ztratím celou svou rodinu,“ proléval tehdy slzy v srdceryvném pláči). 

Původní rodinná buňka se navíc po celá léta jevila jako mimořádně pevná a stmelená a velkou zásluhu na tom měla právě jeho milující matka, která neustále stála ve středu všeho dění. Po trpkém a finálním zhroucení jejího manželství se začala dlouhodobě potýkat s vážnými psychickými potížemi, v jejichž důsledku po zbytek svého života pravidelně končila na uzavřených psychiatrických odděleních. Tento hluboký propad a boj se zákeřnými démony trval až do chvíle, kdy v roce 2008 ve věku celých 74 let nakonec zemřela. A právě obě její milující dcery se z celého srdce snažily, a to s přihlédnutím k tomu, jak obrovský vliv měla její silná osobnost a vkus nejenom na Basquiata, ale logicky také i na zbytek celé nejbližší rodiny, aby i v rámci tohoto nového dokumentárního filmu vyzněla jako jedna z ústředních postav.

Ale na druhou stranu vysvětluje Jeanine i to, že toto rozhodnutí bylo i logickým způsobem, jak utnout nejrůznější kolující drby. „V posledních zhruba pěti letech k nám doléhaly divné hlasy jako: ‚Proč nikdy neslyšíme ani slovo o Matildě? Co se děje? Proč ji rodina pořád před námi schovává?‘ Ale pravdou zůstává, že ani Lisane, ani já jsme o naší matce zkrátka nikdy na veřejnosti nemluvily, a to především z toho pádného důvodu, že jsme vždycky chtěly co nejvíce ochránit její soukromí a pochopitelně i velmi křehké mentální zdraví." 

„Ale lidi se holt bohužel občas na situaci, kdy máte tendenci někoho chránit, tváří všelijak a vykládají si vše po svém. A v tomhle šlo opravdu primárně o to, aby mohla prožít co nejdůstojnější život a hlavně zcela mimo očí široké veřejnosti. Skutečnost, že je váš biologický syn tak neskutečně slavný, přece neznamená, že by se na vás samotnou neustále ze všech stran měly sypat záře blesků a ostré paprsky reflektorů. Takže náš film se tím pádem stal pro nás jakýmsi bezpečným a srozumitelným médiem, skrze které jsme se zkrátka mohly dobrovolně a sebevědomě rozhovořit."

„Promluvily jsme tedy o naší matce a hlavně jsme vypíchly, kým vším vlastně byla. Detailně jsme mluvily i o jejím vlivu na Jeana-Michela a jak nesmírný dopad mělo její fungování na celou naši sourozeneckou trojici. A pro nás obě to opravdu znamenalo hrozně moc.“ I když ale, jak následně dodává Lisane s odzbrojující otevřeností, to přece jenom byla velice těžká a trnitá zkušenost. „Mluvit nahlas a zcela veřejně o oněch bolestných strastech naší milované maminky nebo o nelehkém utrpení milovaného tatínka... Otevřeně odhalovat ten složitý psychický a duševní stav nás všech, jenž zákonitě následoval poté, co se udála ta nepochopitelná, ale zcela devastující katastrofa, obrovská pro mě i mou sestru, která nám vyrvala milovaného a dokonalého bratra a milovaným, zestárlým rodičům tragicky odňala jejich nadané dítě… Tohle jsou obrovsky a drásavě těžké momenty k přemýšlení. Dokonce i v samotnou noc jeho fatálního, trpkého a nesrozumitelného konce...“ v této pasáži se její ztěžklý hlas náhle zlomí.

A proto obě sestry slavného umělce Jeana-Michela z úcty a lásky dbají na to, aby jeho geniální existence nezůstala zakonzervovaná pouze v trpkém závěru. Celovečerní dokumentární snímek tedy s veškerou elegancí podtrhuje přesně to, čím byl tenhle kluk i do hloubky doopravdy a na sto procent po celou dobu svého žití. 

„Jean-Michel dokázal do každého nového dne nasypat ohromný, bezbřehý a nakažlivý kus upřímné zábavy a skvělého humoru,“ doplňuje s leskem v očích jeho milující sestra Lisane. „Vždy jsme o něm s hrdostí říkaly, že to byl úplně fantastický bratříček. Pokaždé to byl opravdu fantastický kluk, se kterým byste se s chutí dali do hovoru. Byl velice srdečný.“ 

Sestra Jeanine dodává: „Upřímně toužím po tom, aby každý milovník umění, který náš rodinný film zhlédne, toho kluka objevil. Věřím tomu, že jsme vytvořily prostor spatřit ho jako velkolepého, velice dobrosrdečného uličníka v milující rodině, který si zachoval dobrosrdečnou, velkorysou povahu i uvnitř svého velkolepého vesmíru i nadpozemsky úžasné existence.“