Ze vzpomínek na Adrienu Šimotovou

Na počátku léta 1972 Jiří John zemřel a tato událost, tvrdě zasáhnuvší všechny jeho přátele, změnila Adrienin život dalekosáhle a trvale. Teprve v této tak bolestné osamělosti lidsky i umělecky dozrála a vstoupila do svého nejvýznamnějšího a nejplodnějšího údobí. Umělecká tvorba byla od této doby hlavním smyslem jejího života a jen díky ní překonávala všechno bolestné, co přinášel. Ústředním předmětem jejích obrazů už nebyla příroda, která ji tak pevně spojovala s Jiřím, ale člověk – lidská bytost tělesná, a proto smrtelná a tím intenzivněji pociťující své „teď" a „tady". 

Při uvažování o tomto odvěkém lidském údělu si však stále víc uvědomovala moc ducha překonávajícího konečnost fyzické existence tím, že vytváří dílo, jež překračuje její hranice a spěje k nadčasovosti. Osobitost Adrieniny cesty k duchovním hodnotám tkví právě v tom, že je vždycky vidí ve spojení s tělesností. Ne náhodou se toto slovo tak často vyskytuje v názvech jejích prací: Tělo a zeď, Zraněné tělo, Nepřítomné tělo (neboť člověk může být pro druhé někdy nejvíc přítomný právě svou nepřítomností). Opětné uvědomování souvislosti duchovna a tělesna obrátilo její pozornost ke hmotné složce obrazu a odvedlo ji od malby k jiným způsobům výtvarného vyjadřování, v nichž se obráželo tehdejší směřování umělců na Západě k tomu, co teoretik Michel Tapié ve čtyřicátých letech nazval jiným uměním – l’art autre.

Proměna Adrieniny tvorby byla postupná a plynulá. Na sklonku šedesátých let končila a zároveň vrcholila její malířská tvorba figurálními obrazy civilních námětů, někdy nebývale rozměrnými, a začala tvorba grafická, umožňující jí plně uplatnit své skvělé nadání kreslířské. Od té doby linie, byť často skrytá, nevytvářená čárami, ale okrajem ploch, byla podstatnou částí jejího výraziva. A Adriena kreslila i tehdy, když čáry vystřídala tečkami – vpichy, jež používala hlavně v ilustracích beletrie. Její náklonnost k múzám, projevující se aktivním vztahem k hudbě a literatuře, zejména k poezii, její vlastní básně náleží k tomu nejryzejšímu, co z našeho současného básnictví znám, a předurčila ji k mimořádným úspěchům i v tomto oboru, zvláště když ilustrovala texty Vladimíra Holana.

Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let začalo vrcholné období Adrieniny tvořivosti, k němuž od roku 1977 patřily čím dále početnější výstavy doma i v cizině. Teprve tehdy se Adrienino umění stalo tvorbou, protože prací na svém díle pracovala i na sobě, přemáhala své nedostatky, aby se stala lepším člověkem. I proto ve zkoušce nedobrovolné samoty, jejíž tíhu unesla i díky přátelům, jako ona se nepřizpůsobujícím režimní ideologii (přes nutnost zaměřovat svou pozornost na sebe jich neměla málo), obstála příkladně. Neangažovala se politicky, ale nikdy si nezadala s komunismem, a tím, jak spojila estetické kvality svého díla s hodnotami morálními a etickými, stala se vzorem čestnosti, potřebným zvláště pro mladé umělce, jež přitahovala i svou otevřeností a vstřícností. Také to přispívalo k její rostoucí známosti.    

V roce 1973 se od malby odvrátila úplně, štětce vyměnila za nůžky a nože, malířské plátno za materiály jiné, světlejší a bílé, a začala je stříhat, a slepovat – některé označovala jako textilní koláže –, spínat, ale též odchlipovat a tak dodávat obrazům reálný prostor. 

Důvod, který Adrienu dovedl k těmto technikám a materiálům, však nesouvisel jen s významem tělesnosti v její nové tvorbě, ale také s tím, že malířské výrazivo jí připadalo po technické stránce příliš snadné a že, ať se tomu bránila sebevíc, svádělo k bravuře. Ta ji čím dál víc odpuzovala, a tedy i proto sáhla k prostředkům nevyzkoušeným, kladoucím její zručnosti větší odpor než štětce a barevné pasty. Potřeba přímého styku s lidským tělem, umocněná koncem manželství a jeho erotické náplně, učinila příznačným tématem její tvorby dotýkání a otiskování a vedla ji časem k odložení všech nástrojů a k práci pouhýma rukama: jimi nanášela barvy na části těla a pak z jejich plošných otisků tvořila „malbu″, anebo na těle modelovala otisk plastický a prostorový – prostor mu dávala konkávní zadní strana – a vytvářela „sochu″. 

K tomu používala tmavošedý hedvábný papír z Krkonošských papíren v Hostinném, kde v někdejším františkánském klášteře několik roků naplňovala své „letní soustředění″ intenzivní prací. Tento papír jí vyhovoval svou mimořádnou jemností, kterou učinila obrazem pokožky, vrchní částí kůže, části nejcitlivější, s okolním světem nejtěsněji spojené, a tedy i nejzranitelnější: vždyť právě zcela reálná zranitelnost přispívá podstatnou měrou k účinnosti jejích výtvorů. Druhé charakteristické téma, zvýrazňované přibývajícími roky, bylo stárnutí a chátrání těla, které vyjadřovala „zraňováním″ hmoty, mačkáním, trháním, prořezáváním a propichováním, a téma třetí, s druhým těsně související, bylo vzpomínání. Vždyť po celý život vzpomínala na své blízké, nezadržitelně přibývající zemřelé, k nimž od roku 1994 patřil i její syn Martin, vybavovala si jejich podobu a nacházela jejich stopy na věcech, například na jídelních příborech, které se v její mysli měnily v posvátné relikvie, a proto i je otiskovala dětským způsobem, frotáží.

Těmito a dalšími netradičními postupy, jako bylo vrstvení papíru, které přidává k jeho plátům mezivrstvy prostorové, a protahování zavěšeného výtvoru na podlahu, které jej spojuje s prostorem okolním, se Adriena zařadila mezi novátory zvětšující rozlohu moderního umění v čase, kdy se už blížil konec jeho velké epochy a odklon od výtvarnosti, jež byla její slávou a jíž Adriena nepřestala být věrná. I tak se zapsala do historie novodobého výtvarnictví významně. A ještě něčím: Důraz, jejž při vystavování své tvorby kladla na osobitost nejen jednotlivých exponátů, nýbrž celé expozice, změnil její pojetí výstav tak, že přestaly být pouhým shromaždištěm uměleckých výtvorů, aktivizovaly se a staly se samy osobitým artefaktem. A protože umělecká tvorba byla pro Adrienu specifickým způsobem myšlení, učinila také vystavování součástí tvůrčího procesu a spojila jednotlivé výstavy v jeden pomyslný celek, celek konceptuální.

Malíř však zůstává malířem, i když nemaluje, a mlčící malířka se v Adrieně čím dále zvučněji hlásila ke slovu. Do jejích děl se postupně vracely barvy a práce se štětcem, a stárnoucí umělkyně se opět vrátila ke svému tvůrčímu východisku a svůj umělecký odkaz symbolicky uzavřela obrazy jakoby vytvořenými dechem – to je sblížilo s pozdní malbou Václava Boštíka –, jimiž hrdinsky vzdorovala ochabující pohyblivosti. Tvořivost ducha až do konce čelila nepřízni osudu a Adrienin život i tvorba se uzavřely, jak si zasloužily – důstojně.

K tomu je třeba dodat ještě toto: Adrienino zacházení s výtvarnými prostředky bylo rafinované, ale nikoli samoúčelné jako z počátku v letech šedesátých, kdy jí uniknout nástraze formalismu pomohl až prožitek Jiřího smrti. To on naplnil její umění hlubokou a vroucí lidskostí, která je teprve učinila velkým. Proto i její hoře a smutek působí očistně. Všechno, co napříště dělala, je tak působivé proto, že je vedeno snahou vyjádřit své lidské zážitky co nejpřiléhavějším a nejvýstižnějším způsobem, ba tím jediným možným a nutným, přesvědčujícím o tom, že „takový musel být″. Adrieno umění často vyjadřuje utrpení a bolest, ale nikdy nepůsobí drasticky: „… vroucnost mi postačí,″ mohla si říci jako Georges Braque. 

Jako kdyby jakási vyšší moc chtěla, aby se kruh našeho přátelství uzavřel tak, jak v roce 1958 začal, byla moje dvě poslední setkání s Adrienou spojena s Jiřím Johnem. Na jaře roku 2013 se konala vernisáž výstavy Doteky v pražské galerii Moderna, jejíž pracovníci tam shromáždili Jiřího a Adrieniny méně známé práce, a já jsem ji zahájil takto: Když jsem se dověděl o této výstavě, měl jsem velkou radost. Neboť Jiří John a Adriena Šimotová v Praze nikdy dříve sami nevystavovali společně. A těší mě to tím víc, že je v myšlenkách dodnes nemohu oddělit, třebaže je Jiřího smrt už dávno fyzicky odloučila.

Nyní je Adriena na výsluní obecné pozornosti, k níž značnou měrou přispívají lidé mladí a jež se šíří daleko do ciziny, hlavně do Paříže, kde v devadesátých letech mohla pracovat a své výtvory hned také vystavovat a kde roku 2002 velkým souborem reprezentovala naše výtvarnictví v rámci České kulturní sezony. Ale čím dál temnějším stínem tohoto světla jsou, zcela v řádu Adrienina života, přibývající a těžknoucí tělesné útrapy, jimž vzdoruje se statečností vpravdě hrdinskou. A stále tvoří, musí tvořit, chce-li žít, tvorba je pro ni raison d’être, základní nezbytná podmínka života.

Na výstavě jsme se pak setkali ještě jednou, protože si ji Adriena chtěla prohlédnout v klidu. Přišel jsem tam se svou ženou Kateřinou, kterou měla velmi ráda, a pak jsme společně jeli do nedaleké restaurace Století. Atmosféra oběda byla velmi příjemná, ale Adriena se hovoru skoro nezúčastnila a chvílemi se mi zdálo, že se od nás duchem vzdaluje. A když jsme se na ulici loučili, měl jsem pocit, že ji vidím naposled.

Zemřela v květnu roku 2014; bylo jí osmdesát šest let. Pohřeb v katolickém kostele Nejsvětějšího Spasitele, kde bývala Adrienina díla vystavována, měl vskutku slavnostní ráz. Lidí přišlo velmi mnoho a řečníků bylo několik v čele s Tomášem Halíkem. Já jsem se s Adrienou rozloučil písemně, jen pro sebe a několik našich nejbližších přátel. V noci po její smrti jsem napsal: