Jan Cina exkluzivně o osvobozující síle dragu a novém filmu Chica Checa

říká herec Jan Cina o novém filmu Šimona Holého Chica Checa, který se objeví v hlavní soutěži filmového festivalu v Karlových Varech. Cina hraje Lukáše, mladíka, ale také úspěšnou drag queen, což netuší jeho matka Zdena, která si myslí, že Lukáš pracuje v bance. „Ten film je pro mě nejvíc o obyčejné české holce na malém městě v podání Pavly Tomicové. Zdena bojuje sama se sebou, s osudem, se situací, do které se dostala, a s takovým tím tradičním maloměstským, sousedským pohledem. Taky s reakcemi okolí, které se asi snaží pomoct, ale často způsobem, který jí spíš škodí,“ popisuje Cina. V exkluzivním rozhovoru pro Vogue CS mluví o tom, jak vznikal snímek „o vnitřní proměně, s níž se může ztotožnit každý, i když zrovna není vdova ve vyšším středním věku“, a prozrazuje, co si zamiloval na dragu a proč by si jej podle něj měl vyzkoušet každý.

Vlastně jo! Já na to docela myslel, sám jsem takové viděl maximálně na Mezipatrech (filmový festival zaměřený na LGBTQ+ filmovou tvorbu, pozn. red.) a vždycky šlo o zahraniční snímky.

Jasně že není. Často jsou v kategorii komických postav anebo jsou filmy s queer tematikou naopak temná, sociální dramata… 

Ano, jako by měly trpět za to, jaké jsou. Ale tady je to jinak. U mé postavy se navíc objevuje také drag, který byl doteď v Česku zobrazovaný jen jako travesti, jako taková legrace. Ale zde se o dragu mluví jako o plnohodnotném uměleckém vyjádření, které dostává svůj prostor. Ve filmu je několik čísel na profi úrovni, což je myslím pro československou drag scénu dobře, dostane se tak k širšímu diváctvu.

Příprava probíhala zhruba rok před natáčením, měl jsem workshopy s Karlem Vladykou a Eliškou Soukupovou, dvěma velkými odborníky. Eliška je skvělá herečka, ale i choreografka a také učí ženy skrze tanec, jak se cítit dobře ve svém těle. Karel Vladyka se věnuje dragu, říká si Just Karen, a právě jeho Karen byla moje „drag máma“. Měli jsme společné týdenní soustředění. Vyrazili jsme koupit podpatky a líčení a já se s tím světem začal seznamovat. A úplně se do dragu zamiloval. Vrchol byl, když jsme na konci toho týdne nacvičovali choreografii ve full dragu a vyšli tak oblečení s Karen před taneční studio na Vinohradech. Najednou jsem se cítil jako někdo jiný, děsně sebejistě, „bitchy“ a dobře. Věděl jsem, že jsem to pořád já, ale z nějaké stránky, o níž jsem neměl ani tušení, že ji v sobě mám. A tak jsme na té ulici hrdě stáli, pili pivo a já měl chuť takhle být už napořád.

Je to ještě trochu jiné. Máte šanci vytvořit si postavu sám ze sebe – z toho, co vás zajímá nebo co byste si sami jinak nedovolili. Oproti herectví je tohle vlastně hodně osobní a snažím se tomu dál věnovat. Měl jsem šanci vystupovat s Pinkbusem, což je uskupení českého a především slovenského umělectva, které se zabývá dragem, stand­‑upem a divadelní performancí. Jednou z hlavních tváří je Martin Talaga, který právě za Pinkbus dostal cenu Thálie a je mi velkou inspirací. Navíc Pinkbus reaguje na současnou dobu. Dalo by se říct, že je to politické divadlo, které v Česku mívalo velkou tradici v podání Voskovce, Wericha a dalších. Ale už to není jako dřív, teď jsme spíš národ diváků detektivek a nevím čeho všeho, ale angažované performativní umění, divadlo, film… Toho moc není, na rozdíl třeba od umění výtvarného. Pinkbus je podle mě skvělý formát: má v sobě zábavnost, která k dragu patří, protože drag sám sebe taky nebere příliš vážně a umí se dobře shazovat, což je skvělá vlastnost pro kohokoli. Zároveň se nebojí tnout do aktuálních témat a ukázat jejich absurditu nebo nesmyslnost některých postojů. Různě se v dragu otrkávám a moc mě baví. Moje postava se zároveň pořád dotváří, nabaluju na ni další a další aspekty, které jsou pro mě důležité. Jako bych svým způsobem tvořil sochu sebe sama. Zapojuju do toho své předky i nějaké „ezo“ věci, co mám rád. Teď jsem jí vytvořil jméno: je to La Chica Palasanta, protože mám rád vykuřovadlo palo santo a k La Chice prostě patří. Uvidíme, kam to půjde dál.

Nejvíc! Můžete si to totiž udělat, jak potřebujete. Já třeba zjistil, jak moc jsou vysoké podpatky fyzikální věc, tělo s nimi funguje úplně jinak. Taky najednou dostanu sebevědomí, šel bych a rozkopal výlohu. Zároveň si přijdu prostě krásný – nebo krásná, to je vlastně jedno. Najednou nic není problém. Je to vaše super verze, verze 2.0 vás samých, v níž si můžete dělat, co chcete. Jako děti si taky hrajeme na rytíře, princezny, policisty. Tohle je ono. Najednou se na chvíli stanete tím, kým chcete být, ale není to hra na něco nedosažitelného, spíš jako by si člověk vytvořil svůj vlastní totem nebo oltářík.

Určitě na zahájení letošního festivalu Prague Pride 3. srpna. Budu mít dvacetiminutový slot, kde La Chica předvede, co v ní je. Co se týče festivalu v Karlových Varech, ještě uvidím, možná by se mohl povést nějaký večírek, kde se La Chica objeví. A samozřejmě, že chci v dragu přijít na srpnovou distribuční premiéru Chica Checy. Už hodně řeším, koho si vezmu na sebe. Musí to být velké!

Je to asi zatím utopie, ale bylo by super, kdybychom dokázali implementovat queer postavy do běžných, v Česku oblíbených žánrů, ale nedělat z toho hlavní téma. Ale možná, že tam fakt ještě nejsme. Podobně to vidím s romským zastoupením – je to pořád citlivé a moc nevíme, kudy na to, aby romští herci nehráli jen sociální případy nebo karikatury. Asi jsme ještě ve „vzdělávací“ fázi a je třeba hledat způsob, jak o těchto tématech mluvit, aby z nich zmizel strach a nepřenášely se do nich unáhlené závěry od lidí, co queer člověka v životě třeba ani nepotkali. Proto mám pocit, že Chica Checa může být v něčem edukativní, třeba pro rodiče queer dětí. Ten termín jsem už relativně dlouho neslyšel, ale vlastně mi vždycky přišel zajímavý: „tradiční rodina“. Ještě se občas v diskusích objevuje s tím, že svazky stejnopohlavních párů ji ohrožují, ale já vlastně nevím, co dnes tradiční rodina znamená, a chtěl bych to vědět. Podle mě totiž tak docela neexistuje, a o to víc bych chtěl vědět, jak by ji stejnopohlavní svazek ohrožoval. Existují věci, které jako by někdo vytesal do kamene. Možná by bylo fajn si je znova prohlédnout a ten kámen rozkopnout.