Patos, róby a velká gesta? Nic pro Hanu Kvapilovou, herečku, která šokovala divadlo 19. století 

Znaveně zvedla těžký kostým a ptala se po sklence vody. Za chvíli ji čekalo jeviště. Vletěla na něj jako střela, po slabosti ani stopa. O dva dny později se ale musela omluvit ze zkoušky. Bolesti jí nedovolily vstát a do Národního se už nikdy nevrátila. První moderní česká herečka zemřela mladá, vyčerpaná věčným bojem s divadelnictvím, které se rozhodla změnit. Odmítla hrát krásné naivky. Na opuletní róby kašlala, raději zašla do kavárny popíjet s bohémou. Když chtěla mladšího muže, prostě si ho vzala. Když dlouho a marně žádala o zvýšení platu, vtrhly do ulic davy diváků, aby její snahu podpořily. Především ale uměla hrát. Odmítla přehnaná gesta a patos a na pódium vnesla moderní civilní herectví. Vsadila na Stanislavského hereckou metodu, z níž mimochodem dodnes vycházejí hollywoodské hvězdy. 

Za všechno, v čem se ve své době odlišovala, však musela Hana Kvapilová skládat účty. 19. století totiž ještě nebylo na osobnost jejího formátu připravené. 

Narodila se 29. listopadu 1860 v Praze jako Johanna Kubešová. Byla dcerou Gustava Kubeše, který provozoval restaurátorskou dílnu ve Spálené ulici. Měla o devět let mladšího bratra Gustava. Na Hanu se nechala přejmenovat až v pubertě. S matkou Marií si moc nerozuměla, zato s otcem a bratrem nacházela společné téma. Milovali divadlo. O tom, že na jeho prknech jednou Hana udělá kariéru, se ale rozhodlo až mnohem později – a jen díky zásahu náhody. Hančin otec počátkem 80. let 19. století zbankrotoval a dvacetiletá slečna z dobré rodiny rázem přišla o věno a ženicha. Pro jiné dívky katastrofa, Hana Kubešová se ale radovala. Vystudovala jedinou tehdejší vyšší školu pro dívky, takže vdavky a poklidný život hospodyňky představovaly to poslední, po čem prahla. Hodně četla, nechyběl jí rozhled a extra dávka uměleckého talentu. Na klavír hrála tak excelentně, že jí hodiny dával sám Antonín Dvořák. 

Aby tato mladá dívka uživila rodinu, vydělávala si ručními pracemi a učila hře na klavír. Pak ji jednoho večera přátelé pozvali do Malostranské besedy a od té chvíle se začaly psát nové kapitoly života téhle mimořádné ženy. Mladé malíře a básníky, kteří se v Malostranské besedě scházeli nad sklenkou, nemohla Hana neokouzlit. Uměla bravurně debatovat. Začala hrát divadlo a opět se jí dařilo. Zpráva o jejím talentu se rozletěla po Praze, takže u jejích dveří brzy stanul divadelní podnikatel Pavel Švanda ze Semčic s nabídkou angažmá. To nebylo vůbec špatné. U Švandy se totiž na rozdíl od Národního divadla hrálo opravdu moderně. Na repertoáru byl i Ibsen. Hana na nabídku kývla.

V novém kariérním působišti se Hana seznámila s hercem Eduardem Vojanem, do kterého se zamilovala, na dlouhá léta. Jejich vztah létal od počátku jako na houpačce. Zbožňoval ji i ponižoval. Od zásnub ke sňatku sice nedošli, ale před oponou se spolu potkávali až do smrti. To už ale Hana žila s jiným mužem a další skandál, který nenechal chladným jediného měšťáka, byl na světě. Hanu, tehdy stále ještě Kubešovou, totiž angažovali do Zlaté kapličky. Ještě pořád byl v módě patos, deklamování a velká gesta a diváci si hýčkali krásné a teatrální divy Marii Laudovou a Hanu Benoniovou. Spíše než pro jejich talent jim však tleskali zásluhou nákladných rób. Na takovou strunu Hana nechtěla hrát. Mohla stejně jako ony ladně vcházet na jeviště a romanticky rozpřahovat náruč, aby si zaručila potlesk, ale ona starý způsob herectví odmítla. Bavilo ji promýšlet psychologii postav do detailů. Snažila se rozkrýt, co se skrývá za textem a co autor nevyslovil. A především nikdy nespoléhala na svůj vzhled. 

Diváky a kritiku nadchla. Na seznam jejích obdivovatelů se zapsal i básník Jaroslav Kvapil. Muž o osm let mladší. Navíc bez peněz a bez práce. Stejně se do něj zamilovala a před radami své matky si jen zacpávala uši. Za Kvapila se nakonec skutečně vdala a od té doby začala vystupovat jako Hana Kvapilová. Společnost si o jejich vztahu šeptala dlouho. Rozejdou se do pár let, šuškalo se. Měšťácké prognózy se ale nenaplnily. Kvapilovi spolu vydrželi až do smrti a jejich manželství fungovalo. Hana přivedla básníka k divadlu, on ji na oplátku bral mezi své přátele a zřídil pro ni vlastní salon. Tak se poznala se spisovatelkou Růženou Svobodovou. A strážci mravů získali opět další důvod, proč ji kritizovat.

Dopisy, které Růžena Svobodová Kvapilové posílala, by dnešní bulvár roznesl v palcových titulcích. V listech ji totiž milovala, uctívala i na ni žárlila, ale její lesbické city Kvapilová neopětovala. I tak jejich přátelství vydrželo až do Haniny smrti a díky Svobodové se herečka začala vyjadřovat také perem. V jedné z povídek, kterou vydala pod pseudonymem Mája Z., se vyznala z bolestivé manželské krize, když si Kvapil krátce našel milenku. 

Jednoduchý život Hana Kvapilová opravdu neznala. Ozvala se, když jí v divadle platili směšné peníze. Dva roky to nikdo neřešil. Dala výpověď a stovky jejích příznivců vyšly na protest do ulic, takže vedení nakonec ustoupilo. Časem si v Národním divadle vybojovala i role psané přímo pro ni, to když se do vedení divadla dostal jako režisér její muž. A zase jí začal boj. S klevetami závistivých kolegyň, které nechápaly, že hlavní úlohy dostává Hana zásluhou svého talentu, ne z protekce. 

Zákulisní pomluvy ji unavovaly, a tak se začala prosazovat i jinak – netradičně a na svou dobu nevídaně. Pořádala večery, na nichž recitovala texty moderních českých spisovatelů. Jako vůbec první veřejně přednesla žhavou literární senzaci: Bezručovy Slezské písně. Své pozice nakonec vybojovala. Prosadila si kvalitní role, získala respekt. A začala stárnout. Triumfální léta si ale dlouho neužila, ozvalo se zdraví a přibrala. Nakonec ji zabila tehdy neléčitelná cukrovka. Na zkoušky do divadla chodila do posledních chvil. 8. dubna 1907 zemřela, bylo jí 46 let. Nikoho už nemohlo její poslední přání překvapit. Navzdory všem zvyklostem doby se nechala zpopelnit. Urna s jejím popelem je uložena v pomníku v Kinského sadech na Smíchově.