Zdeňka Koubková/Zdeněk Koubek: Prvorepubliková hvězda ženské atletiky, která byla mužem

Patřila k nejznámějším ženám Československa. Byla držitelkou ženského světového rekordu v běhu na jeden kilometr. Posléze na její konto přibyly další dva světové rekordy, a to v běhu na 800 metrů. Ze sportovních análů ale byly její výkony navždy vymazány. Důvod? Ženou byla oficiálně do svých dvaadvaceti let. V roce 1936 se nechala operativně změnit na muže – a změnil se jí život.

Zdeňka se narodila 7. prosince 1913 v Paskově do rodiny kočího. Měla osm sourozenců. Porodní bába po narození dítěte a bez váhání konstatovala: „Je to děvče.“ Nepoznala, že Zdeňka trpí vrozenou vývojovou vadou reprodukční soustavy – rozštěpem šourku. V takovém případě bývá přítomen genitál s mužskou močovou rourou, který se podobá ženským stydkým pyskům. Varlata jsou přitom ukryta v břišní dutině či tříslech. Operace by daný problém okamžitě vyřešila, jenže začátkem 20. století o něčem takovém na českém venkově neměl nikdo povědomí. Záhy se celá rodina přestěhovala do Brna. 

Zdeňce ve svých třinácti vypomáhala v obchodě s látkami, kde s ní pracovala i osmnáctiletá Božena. Kolegyně Zdeňky se přitom líbila jistému nesmělému doktorovi, který ale nevěděl, jak mladou ženu pozvat na rande. Šel na to proto rafinovaně: dal Zdeňce dvě vstupenky na atletické závody s tím, že má dorazit s Boženou. Zdeňka následně atletice propadla natolik, že se zapsala do sportovní organizace Orel. „Napadlo ji začít v Orlu běhat, skákat, bez jakéhokoliv tréninku dosahovala na tu dobu špičkových výkonů. Možná v tom bylo období jejího dětství, kdy byla zvyklá běhat s chlapci po hřištích.“ (Pavel Kovář: Příběh české rekordwoman; Pejdlova Rosička 2017). Jako dorostenka skočila na místních závodech do dálky 475 cm, do výšky 140 cm a koulí hodila 6,5 metru. 60 metrů zaběhla za úžasných 8,8 sekund. 

Po základní škole Zdeňka nastoupila do učení na květinářku, po roce přešla na obor prodavačka. V sedmnácti už hájila barvy Brna na mistrovství republiky. Skončila druhá v běhu na 800 metrů i ve skoku vysokém. Ve svých devatenácti letech již Zdeňka byla rekordmankou a mistryní Československa. V novinách ji proto překřtili na „dívku s ďáblem v těle.“ O nadějnou atletku projevilo zájem hlavní město, kde se stala členkou Vysokoškolského sportu Praha. Přestup uvítala, brněnské atletky totiž na její úspěchy žárlily. 

Zároveň doufala, že v Praze bude mít větší možnosti rozvíjet svůj talent. Hlavní sportoviště klubu? Strakova akademie, v současnosti sídlo vlády, přičemž zde trénovali nejlepší českoslovenští atleti. Společné tréninky s ženami se Zdeňce zdály moc jednoduché. Začala si tedy zvyšovat zátěž, často trénovala běh s muži. A po tréninku s nimi s chutí hrála fotbal. 

V Praze pracovala jako sportovní instruktorka. V roce 1933 se stala mistryní světa na 800 metrů, mistryní republiky v běhu na 200 metrů a ve skoku do dálky. Byla hvězdou, fanoušci i sportovní experti ji zbožňovali. Nikdo ale tehdy neměl tušení, že Zdeňka svádí vnitřní boj sama se sebou. Styděla se za svou mužskou postavu. Neměla ženská prsa ani menstruaci. Rostly jí vousy, byla svalnatější než soupeřky. Nerozuměla svým pocitům. A ptala se sama sebe: „Proč se mi líbí ženy?“ 

Na III. Masarykových hrách, které se konaly od 3. do 5. června 1933 v Praze, porazila Stanislawu Walasiewiczovou, polskou olympijskou vítězku v běhu na 100 metrů. Ve světových ženských tabulkách roku 1933 Zdeňce patřilo prvenství na osmistovce (2:18,8) a třetí místo na stovce (11,9). Doma měla primát i na dvoustovce (26,2), ve skoku dalekém (528 cm) a druhá se umístila ve skoku vysokém (145 cm). 

V srpnu 1934 odjela do Londýna na Světové ženské hry. Ty představovaly protiváhou olympijských her, na kterých měly ženy jen málo disciplín. Zdeňka byla ve skvělé formě. Vylepšila světový rekord v běhu na 800 metrů, trať zaběhla v čase 2:12,4. Československé olympijské štafetě tak vypomohla ke skvělému času. „Nejúspěšnější byla naše největší naděje Zdena Koubková. Její nádherný světový rekord na 800 metrů splňuje výkon opravdu jedinečný. Je výsledkem nejen vrozených dispozic tělesných, ale také poctivé a přesné přípravy,“ psali ve sportovních časopisech. Počítalo se s její účastí na olympiádě v Berlíně v roce 1936. Ve Zpravodaji Vysokoškolského sportu k jejímu rekordu uvedli: „'Zdena' nedělala ve svém dobrém finishi žádný dojem vyčerpanosti.“ Uvozovky u jména nemohly znamenat nic jiného než pochybnosti o jejím pohlaví. (Pavel Kovář: Příběh české rekordwoman; Pejdlova Rosička 2017).

Půl roku poté vyšel sportovní román s názvem Zdenin světový rekord. V upoutávce na dílo se psalo: „Kniha je oslavou vítězství čestného boje, fyzického a morálního zdraví.“ (Lída Merlínová: Zdenin světový rekord; Nakladatelství Šolc a Šimáček, 1935). Lída Merlínová líčila příběh chudé venkovské dívky, která hledá štěstí v Praze. Po práci studuje a sportuje. Sport jí otevře dveře do lepší společnosti. Zažívá románky s muži. Čtenáři například četli: „A nyní zde stojí v červených trenýrkách a béžové halence s velkým červeným ´V´ na ploché rovince široké, jinošské hrudi. Běží nádherným, mužským půlkařským krokem. Bílé zuby září ve snědé chlapecké tváři.“ (Lída Merlínová: Zdenin světový rekord; Nakladatelství Šolc a Šimáček, 1935). 

Reakce na vydaný román ale nebyly jen pozitivní, spíše naopak. Běžec Stanislav Otáhal vzpomínal: „Ta kniha nás, atlety ve Strakovce, pobouřila. Proto jsme se rozhodli, že Koubková už nikdy nevkročí na naše hřiště... Tušili jsme, že je to kluk! Ale až když vyšla ta knížka, došlo nám, jaký je to podvod. Měli jsme delší dobu podezření a chtěli poznat jisté tělesné detaily Koubkové. Ty jsou viditelné ve sprchách, že ano... Zdena totiž nikdy s atletkami do sprch nevkročila.“ (Pavel Kovář: Příběh české rekordwoman; Pejdlova Rosička 2017).

Krátce po vydání románu Zdeňka oznámila, že z existenčních a studijních důvodů nebude dále závodit. O necelý rok později začal vycházet v časopise Pražský ilustrovaný zpravodaj seriál na pokračování. Měl dvacet kapitol a jmenoval se Zdeněk Koubek: Příběh světové rekordwoman. Zdeňka v něm vyprávěla o svém dětství, mládí, sportování, rekordech i bezradnosti a pochybnostech. Prozradila i to, že se potají holila. 

Když ukončila sportovní kariéru, noviny psaly: „Koubková oznámila, že vystupuje ze sportovní unie. Dozvídáme se zároveň, že se podrobí operaci, po níž sice bude nadále provozovat sport, ale ne už v rámci ženské atletiky.“ Ve sportovním týdeníku Star se jí zastal redaktor Hugo Slípka. V textu Reportáže pravdy o nejvýznačnějším zjevu ženské atletiky uvedl: „Československý sport měl senzaci, v níž se měla utopit nejslavnější atletka světa. Osoby, které donedávna škemraly o přízeň slavné rekordwoman, odvracely se farizejsky. Nikde zastání... Zdena dezorientována musila z atletické aktivity. Bez existence a zdeprimována nejhoršími podezřeními anonymních autorů, zdrcena narážkami i urážkami ze stran, odkud to nejméně čekala.“ 

V té době už měla Zdena za sebou dva měsíce sledování na klinice. Výsledek všech vyšetření? „Jde o individuum znaků převážně mužských.“ (Pavel Kovář: Příběh české rekordwoman; Pejdlova Rosička 2017). Zdeňce byla doporučena operace. Požádala o změnu zápisu v matrice. Její žádost byla vyřízena koncem roku 1935. Úřadům však nestačilo lékařské vysvědčení, žádaly nové. To však mohlo být vydáno až po operaci. 21. března 1936 se Zdeňka podrobila operačnímu zákroku v podolském sanatoriu. 

Po něm ji přivezli do mužského oddělení k lůžku, nad nímž bylo křídou napsáno: Zdeněk Koubek. Jeho první cesta z nemocnice vedla do kanceláře atletické unie, kde složil všechny ceny, poháry, diplomy a medaile a řekl: „Pánové, úředně se oznamuje, že slavná světová rekordwoman umřela.“ (Pavel Kovář: Příběh české rekordwoman; Pejdlova Rosička 2017).

Zdeněk odcestoval do Spojených států amerických na několikaměsíční turné přednášet o svém osudu. Po návratu do Prahy složil maturitu a oženil se. Zabydlel se v Zahradním Městě a pracoval jako technický úředník v továrně Jawa v Nuslích. Na sport ale nezanevřel. Po válce hrál spolu se svým bratrem Jaroslavem ragby za Říčany. Zemřel v Praze 12. června 1986, bylo mu 73 let. Pavel Kovář, publicista a autor knihy Příběh české rekordwoman, uvedl: „Rekordy nebyly uznány, byly vymazány a je to správně, protože ona skutečně nebyla žena. Její příběh nebyl sportovní historiografií zaznamenán, objevil se až v knize Příběh české rekordwoman. Zachovala se velmi férově, a proto by si i dnes – po letech – zasloužila přijetí do Českého klubu fair play.“