Statečný muž a dobrá žena zároveň. George Sand naslouchali muži i české spisovatelky

Paříž, podzim 1836. Zlatým hřebem večírku pro významné hosty je vystoupení šestadvacetiletého klavíristy Fryderyka Chopina. V repertoáru má romantické skladby a všichni zasněně poslouchají. Na večírek dorazila i dvaatřicetiletá spisovatelka George Sand – v křiklavém tureckém kostýmu a s rudým šátkem ve vlasech. Nápadná černovláska si zapálí doutník, což podráždí nejen skladatelovy nemocné plíce. Chopin je v šoku a během večera si vezme stranou kolegu Ferdinanda Hillera, aby si na adresu bohémky postěžoval: „Jak je nesympatická! Je to vůbec žena?“ George naopak okouzlí natolik, že nevynechá jedinou příležitost, aby mu byla nablízku. Zasypává ho milostnými dopisy a nabídkami pomoci s hudební kariérou. O dva roky později se z nich stávají milenci.

„Žena by měla mít právo na vzdělání, měla by mít právo se samostatně rozhodovat a nezávisle se seberealizovat. Věřím v přerod společnosti, věřím v dobré a charakterní lidi, muže i ženy,“ napsala George Sand, věhlasná francouzská spisovatelka, novinářka a dramatička. Pod mužským pseudonymem se stala jednou z prvních představitelek ženského emancipačního hnutí. Ideálem jí byla svoboda, jak dokládají nejen její literární hrdinky, ale i její vlastní život.

George se narodila 1. července 1804 v Paříži jako Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojníkem Napoleonovy armády a pocházel ze šlechtické rodiny s kořeny sahajícími až ke královskému rodu. Proti vůli vlastní matky se však oženil s neurozenou tanečnicí Sophie-Victoire Delaborde. Rozzlobená Marie-Aurore de Saxe se pokoušela sňatek zrušit, avšak marně – George se tak stala zákonitou dědičkou. Sotva ale oslavila čtvrté narozeniny, otec se zabil pádem z koně. Protože o ni matka nejevila zájem, ujala se dívky babička žijící na venkovském panství v Nohant. „Matko, proč mne už nemilujete, když já vás mám tak ráda! Matko, vy jste mne zradila…,“ napsala si opuštěná George do deníčku (George Sand: Histoire de ma vie; Lireka, 2001).

Ve čtrnácti ji babička poslala do augustiniánského kláštera v Paříži, odkud se po dvou letech vrátila zpět do Nohant. Klášterní výchova se jí zdála omezená a svazující, a tak přesvědčila babičku, aby ji odtamtud vzala. Místo církevního dozoru dostala domácího učitele, který mladou George zasvětil do tajů přírodní medicíny, botaniky a přírodovědy a brával ji i na návštěvy k nemocným jako asistentku. Mladá Francouzka si navíc užívala jízdu na koni, výhradně v pánské výstroji. „Nové oblečení mi bylo mnohem příjemnější než vyšívané sukně, které většinou zůstávaly v cárech viset na všech okolních “ vzpomínala (George Sand: Histoire de ma vie; Lireka, 2001). Hodně času trávila v knihovně, kde četla Byrona, Shakespeara, Danta či Miltona.

Dívce bylo sedmnáct let, když jí zemřela babička a v závěti jí určila nového poručníka, Georgina bratrance. Tehdy se přihlásila biologická matka, které se nakonec podařilo dědičku přivést k sobě do Paříže. O rok později se George provdala za barona Casimira Dudevanta a do manželství přinesla tučné věno i zámek Nohant. V roce 1823 se jí narodil syn Maurice.

Budoucí spisovatelka byla v manželství zpočátku šťastná, časem jí však začalo vadit manželovo agresivní chování a pití. Ani narození dcery Solange o pět let později situaci nezlepšilo, spíše naopak, děti se vlastního otce bály. Vzájemné odcizení vyřešili oba partneři stejně: každý si našel vztah mimo manželství. „Chci najít samu sebe,“ oznámila George manželovi, když ho opouštěla. S dětmi se odstěhovala do Paříže, přestože neměla takřka žádné prostředky – veškerý majetek podle tehdejšího zákona náležel manželovi (rozvedli se až o mnoho let později). Bývalý manžel jí sice přislíbil pravidelnou rentu, ta však pokryla jen základní výdaje. Dvojnásobná matka proto hledala nový zdroj příjmů, který nalezla v psaní románů.

V té době stál po jejím boku Jules Sandeau, o sedm let mladší literát, s nímž se pustila do psaní pětisvazkového románu Rose et Blanche. Vyšel v roce 1831 pod jejich společným pseudonymem Jules Sand. Další díla pak psala již sama pod pseudonymem George Sand. Záměrně se stylizovala do role muže a při řeči o své práci o sobě zásadně mluvila v mužském rodě. Po úspěchu tohoto románu jí spolupráci nabídla redakce Revue des deux Mondes, čímž si umělkyně finančně zajistila rodinu. V roce 1832 zazářila románem Indiana, protestem proti společenským konvencím, po němž rychle následovaly romány Valentine a Lélia. V nich si autorka kladla zásadní otázky: „Ženy se od mužů liší, ale musí tato odlišnost, tak zásadní pro harmonii života, znamenat morální méněcennost? A musí z toho nezbytně vyplývat, že ženská duše a myšlení jsou méně hodnotné než u mužů, jimž marnivost nedovolí tolerovat jiný přirozený pořádek?“

George byla první veřejně známou ženou, která nosila kalhoty, čímž šokovala celou Paříž. „Mohla jsem tak vycházet za každého počasí a v kteroukoli denní hodinu. V divadlech jsem mohla chodit do parteru (přízemí). Bylo to levnější než lóže, kde sedávaly dámy ve večerních toaletách,“ pochvalovala si (George Sand: Histoire de ma vie; Lireka, 2001). V roce 1833 se spřátelila s herečkou Marií Dorval, a to tak důvěrně, že se šeptalo o jejich lesbickém poměru. Tehdy už ale měla George vztah s dramatikem Prosperem Mériméem, kterého záhy opustila kvůli spisovateli Alfredu de Mussetovi. „Je to ta nejženštější z žen!“ prohlásil o ní Musset. Dvouletý vztah skončil v roce 1835 rozchodem, který ho úplně zdrtil.

Po vleklých soudních sporech získala George v roce 1836 panství v Nohant, kde přivítala přítelkyni Marii d'Agoult. Ta dorazila se svým partnerem, skladatelem Ferencem Lisztem. George si oblíbila sedávat při jeho práci pod klavírem – a zanedlouho kamarádce skladatele přebrala. Rozzlobená Marie ji vyzvala na souboj, obě se na sebe vrhly, poškrábaly se a přestaly spolu mluvit.

Záhy po seznámení s polským hudebníkem Fryderykem Chopinem v roce 1836 si George začala dělat starosti o jeho zdraví. Skladatel věčně pokašlával a diagnóza zněla neúprosně: tuberkulóza. „Ten ubohý anděl mě potřebuje. Život v Paříži nesvědčí jeho zdraví. Měl by dýchat venkovský vzduch a cvičit. Ale ze všeho nejvíc vyžaduje lásku,“ napsala si do deníku. Přemluvila ho k odjezdu na zdravotní dovolenou na Mallorku. Po celou dobu pobytu však pršelo, bydleli v zablešeném podnájmu, z nějž je navíc vyhodili, a vysíleného Chopina skolila bronchitida. Nakonec se společně vrátili do Paříže. Žili v těsném sousedství a léta trávili v Nohant. „Zbožňuji tě! Aurore.“ Tak zněly vzkazy, které George nechávala Chopinovi v pianu. Ten odpovídal: „Teď už chápu, co ty tvoje oči, tak temné a zvláštní, říkaly. Miluješ mě. Aurore, jak krásné jméno!“

V roce 1841 se George rozhodla k radikálnímu kroku: přestat tvořit sentimentální romány určené „pro krásné dámy a jejich komorné“. Spoluzaložila časopis La Revue indépendante, prostor pro myšlenky utopického socialismu. Energicky se zastávala sociálně slabých a soustředila se na postavení žen. Začala také psát venkovské romány, v nichž vynikl její vypravěčský talent a schopnost barvitě líčit scenérie. Její Dvě lásky mladého Horáce vysoce ocenili i kritici. Nejčtenějším se stal příběh zpěvačky Consuely, která si svým božským hlasem podmanila Evropu. Dílo začalo vycházet na pokračování v únoru 1842. Čtenáři ho hltali natolik, že George horečně dopisovala nové kapitoly a psaní se pro ni stávalo skoro nezvládnutelným. Snad právě proto jeho jednotlivé části připomínají samostatné povídky. „Román není dobře veden, chybějí mu proporce. Cítila jsem, že tento způsob práce není normální a skrývá v sobě velká nebezpečí," přiznala autorka (George Sand: Histoire de ma vie; Lireka, 2001).

Ačkoli Chopin velmi dobře vycházel s jejími dětmi, postupně se začaly projevovat rozdíly mezi ním a George. „O lásku už nejde, je to jen něha a oddanost smíchané se smutkem, lítostí a nudou,“ zhodnotil v roce 1845 jejich vztah rodinný přítel. George se začala o nemocném partnerovi vyjadřovat velmi pohrdavě. Rozešli se po bouřlivé hádce, kterou podnítil nevydařený sňatek Georgiiny dcery Solange. A jediný, kdo se dcery zastal, byl Chopin. Když v roce 1849 zemřel, spisovatelka odmítla dorazit na jeho pohřeb.

Originální autorku muži přijímali jako rovnocennou partnerku v diskusi a naslouchali jí, což bylo tehdy nevídané. Do okruhu jejích přátel patřili přední umělci, filozofové, politici a novináři své doby. Obdiv jí prokazovali Victor Hugo, Alexandre Dumas, Honoré de Balzac, Gustave Flaubert, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Heinrich Heine či Ivan Sergejevič Turgeněv, který o ní prohlásil: „Je to statečný muž a dobrá žena zároveň.“ Její myšlenky výrazně ovlivnily i české spisovatelky Karolinu Světlou a Boženu Němcovou. První český překlad George Sand vyšel v Praze již roku 1836, Sofie Podlipská pak v roce 1865 vydala ve vlastním překladu její Consuelu – část románu se mimochodem odehrává na Šumavě.

V revolučním roce 1848 George založila časopis La Cause du peuple. V sedmačtyřiceti letech, v roce 1851, opustila Paříž a stáhla se na panství v Nohant. Stále však hodně cestovala a oddávala se bohémskému životu. Nepřestala pracovat, psala zejména v noci, a to romány, povídky, pohádky i novinové články. Její dílo čítá 115 svazků; je rovněž autorkou dvou románů o slavných osobnostech české historie z husitského období: Jean Zyska (Jan Žižka) a Procope le Grand (Prokop Holý). Napsala také 31 divadelních her a řadu politických a literárně kritických pojednání. Zachovala se i její rozsáhlá korespondence čítající přes 40 000 dopisů. „Největší předností některých mužů je jejich žena,“ prohlašovala spisovatelka, která zemřela 8. června 1876 na zámku v Nohant ve věku 71 let.