Kožich v létě? Ano, když jste pod ním nahá. Pravidla svobody podle Leonor Fini

Paříž, rok 1936. Hromadná výstava v galerii Bonjean, kde visí mimo jiné i obrazy devětadvacetileté malířky Leonor Fini. Jednoho odpoledne sem Max Ernst dovede své přátele, členy surrealistické skupiny. Ti jsou dílem uchváceni a pídí se po autorce. Max prozradí, že jde o jeho milenku, a domluví jim s ní schůzku v kavárně Café de la Place Blanche. Dorazí žena v ostře červeném kardinálském rouše a růžových punčochách. Extravagantní outfit si před setkáním s Andrém Bretonem, Paulem Éluardem a Salvadorem Dalím pořídila v obchodě s církevními oděvy. „Ráda se oblékám jako kněžka. Užívám si být oblečená v šatech muže, který nikdy nepoznal ženské tělo!“ vysvětluje překvapeným společníkům.

„Neskutečný svět Leonor Fini je skutečnější než realita sama,“ napsal básník Jean Cocteau o malířce, kterou odborníci považují za jednu z nejvšestrannějších umělkyň dvacátého století. Její kariéra, která trvala šest dekád, zahrnuje olejomalbu, kresbu, litografii, grafiku, knižní ilustrace, scénografii a kostýmní návrhy pro divadlo, balet, operu i film. Leonor se narodila 30. srpna 1907 v Buenos Aires do argentinsko-italského manželství. Její matka brzy opustila despotického manžela a následovala dlouhá bitva o dceru, kterou se otec dokonce několikrát pokusil unést. Matka proto s dítětem prchla do Itálie, jenže bývalého měla stále v zádech. Změnila si tedy identitu a holčičku strojila do chlapeckého oblečení.

V jedenácti dívku postihla oční infekce. Oči si musela dlouho obvazovat, žila ve tmě a vytvořila si fantazijní svět. Když se vyléčila, umanula si: „Stanu se malířkou!“ K tomu ale neměla vzdělání, vše se učila sama. Začala obcházet muzea a zkoumala díla renesančních umělců nebo romantismus. Od starých mistrů pochytila kompozici a techniku, anatomii těla zase v márnici, kde si prohlížela a kreslila mrtvoly. Sotva oslavila sedmnáctiny, už v Terstu otvírala výstavu, následoval Milán. Přestěhovala se do Paříže, kde poznala malíře a budoucího milence Maxe Ernsta a další surrealisty.

Postupem času se z Fini vyloupla věhlasná umělkyně, která vystavovala v Paříži, Londýně i za oceánem, ovšem k surrealistické skupině se nikdy nepřihlásila. „Nesnáším Andrého Bretona. Nenávidím ten jeho šovinismus a pokrytectví. Třeba k homosexuálům se chová hrozně nepřátelsky. Jednoho člena chtěl dokonce vyloučit ze skupiny, a to jen proto, že se neoženil. Přitom lesby mu nevadí. Hnutí se až moc drží oficiálních manifestů a teorií. Pro mě je však surrealismus něčím víc, proto raději pracuji samostatně.“ (Peter Webb: Sphinx: The Life and Art of Leonor Fini; The Vendome Press, 2009).

„Ženy nemají absolutně žádný talent. Možná Leonor Fini je o něco lepší než ostatní!“ prohlásil Salvador Dalí. Malířka nechyběla na žádné významné události, čehož využila návrhářka Elsa Schiaparelli, která jí půjčovala své modely. Třeba na otevření jedné galerie si od ní Leonor zapůjčila dva kožichy ze sibiřské lišky – pro sebe a svou kamarádku, výtvarnici Leonoru Carrington. Když obě dorazily na místo, slétli se na ně novináři s otázkou, jestli není na kožich teplo. Nato obě přítelkyně rozevřely svršky a… byly pod nimi nahé! V rouše Evině pózovala fotografu Henrimu Cartier-Bressonovi, s nímž sjezdila autem Evropu (ještě v doprovodu spisovatele Andrého Pieyra de Mandiargua). Leonor vytvářela designy pro návrháře Balenciagu, často o ní psaly módní magazíny Vogue či Harper’s Bazaar. A pro již zmíněnou Elsu Schiaparelli umělkyně vytvořila flakón parfému v podobě torza ženského těla. Dodnes patří mezi nejprodávanější vůně.

Leonor vystřídala spoustu milenců, vdala se ale jen jednou a nakrátko, a to za milánského obchodníka Federika Venezianiho. Manželé se rozvedli, když malířka okouzlila hraběte Stanislaa Lepriho, který kvůli ní ukončil vlastní diplomatickou kariéru. Nový pár se usadil v Paříži a poté přesídlil do Monte Carla. Tam tvůrkyně nedostatkem zámožných klientů s bizarními požadavky rozhodně netrpěla: Například slečnu Hasellter (Portrait of Mrs. Hasellter, olej na plátně) vyobrazila Leonor nahou s vlasy protkanými peřím a tělem pokrytým rostlinami. Slavný obraz byl soukromou zakázkou pro ženu z vyšší společnosti. Navrhovala i scénografii a kostýmy pro divadlo, balet, operu, filmové plátno. V roce 1952 se k ní přistěhoval třeba polský spisovatel Konstanty Jeleński. „Dávám přednost skupinovému soužití. Potřebuju velký dům s ateliérem, kočkami, přáteli a k tomu dva muže – milence a přítele. Funguje to!“ Do své ložnice kromě pánských návštěvníků pouštěla ale i ženy…

V šedesátých letech tvůrkyně zabrousila do ornamentálního stylu. Kromě toho ráda malovala ženy na cestách. „Dnes je cestování vlakem hrozná nuda, ale v minulosti se tam dalo prožít erotické dobrodružství!“ Z roku 1969 pochází dílo La peine capitale (Trest smrti), na kterém drží žena husu, jež visí krkem dolů. Opeřence pozoruje druhá dáma, která je nahá. Třetí svírá v ruce nůž. „Krk husy symbolizuje penis. Žena s nožem může huse podříznout krk a tím symbolicky vykastrovat muže,“ vysvětlila autorka. V sedmdesátých letech napsala tři romány a v pozdější době ilustrovala novější vydání knih Edgara Allana Poa, Charlese Baudelaira či Shakespeara, ale i erotický román Histoire d’O. Zemřela 18. ledna 1996 v Paříži. Bylo jí 88 let. 

Leonor Fini nepřestává fascinovat současné umělce i módní návrháře. Její odkaz oživují značky jako Dior – Maria Grazia Chiuri, návrhářka a bývalá kreativní ředitelka tohoto módního domu, vytvořila na její počest kolekci haute couture.